Sokolové za nacistické okupace

12.03.2006 15:19


V napjaté situaci léta 1938 se konal v Praze X. všesokolský slet. V jednotlivých skladbách se při něm vystřídalo 348 tisíc cvičenců a cvičenek. Vystoupení prostných mužů a závěrečná sletová scéna vyzněly rozhodným hlasem na obranu hitlerovským Německem ohroženého státu. Tehdy jsme ještě všichni pevně věřili, že spojenecká Francie nás v případě války nezradí. Potupná mnichovská dohoda s Hitlerem nás však přinutila opustit hraniční pevnosti a vydat Němcům nejen území, které bylo osídleno našimi Němci, ale také řadu měst a vesnic ryze českých. Hitler slíbil, že již nebude mít vůči nám dalších územních nároků. Slib nedodržel a 15. 3. 1939 nacisté obsadili zbytek Čech a Moravy.

Dne 12. dubna 1941 dává K. H. Frank předsedovi tzv. české vlády následující pokyn: „Od počátku války možno pozorovati, že ve spolku Sokol a jeho složkách nabývají stále více vrchu ony živly, které zamýšlejí přenésti odpor k Říši do všech oborů. Mezi osobami, které byly zatčeny při likvidaci jednotlivých skupin odporu, nachází se značný počet vedoucích činovníků Sokola. Tyto skutečnosti, vedle četných dalších téhož druhu, dokazují, že sokolská organizace se stala shromaždištěm otevřeného i tajného odporu proti říši. Další činnost tohoto svazu není proto dále snesitelná. Žádám s okamžitou platností zastavení její činnosti a zajištění jejího majetku.“
Třebaže 18. 10. 1941 byli pozatýkáni všichni členové předsednictev sokolských žup, odvlečeni do koncentračních táborů, zejména do Osvětimi, kde byli až na vzácnou výjimku usmrceni hladem a mučením, stali se sokolové vedoucí silou odboje. Jednak v ryze sokolské organizaci Jindra, a také v organizaci Obrana národa, jejíž základ tvořili bývalí důstojníci čs. armády. Skupina Jindra, vedená v Čechách Františkem Pecháčkem, se podílela na přípravě atentátu na Heydricha a ukrývání parašutistů Gabčíka a spol. Ani Pecháček však neušel krutému osudu a v době, kdy se skrýval u svých rodičů, byl zatčen a krátce na to popraven.
Velké zásluhy při odbojové činnosti si již v počátcích nacistické okupace vydobyli sokolové na severní Moravě. Za 150 dnů, které uplynuly mezi nacistickou okupací pohraničí a přípravou německého a sovětského útoku na Polsko, se jim podařilo přepravit více než 1800 našich emigrantů po železniční trati Kunčice nad Ostravicí, Šenov, Šumbark a Krakov do Polska. Byli to železničtí zaměstnanci pod vedením bratra Frýborta, většinou členové tamních sokolských jednot.
Mezi našimi vojáky v Anglii bylo tolik sokolů, že tam založili sokolské jednoty a pro Angličany pořádali veřejná vystoupení. Na východní frontě patřili mezi členy sokolské organizace např. hrdinové SSSR O. Jaroš, A. Sochor, R. Tesařík, J. Buršík a jiní. Sokol se též podílel na Květnové revoluci. Členové stáli v prvních řadách bojovníků na barikádách. Padlo jich kolem 700 a přibližně 200 bylo raněno.
Nehodlal jsem zůstat trvale pasivní. Vhodný čas přišel až koncem roku 1944 a v následujících dnech roku 1945. Založil jsem proto z mladých členů a dorostenců naší jednoty devítičlennou skupinu, nikoliv partyzánskou, ale sabotážní. Ruční granáty a střelivo nám dodávali studenti, kteří po zavření i středních škol museli pracovat
jako dělníci ve vojenském útvaru nacistů v Dědicích u Vyškova. Také my starší jsme museli po zavření vysokých škol pracovat jako dělníci, prodavači nebo v zemědělství. V době, kdy se blížila k Vyškovu východní fronta a probíhaly boje jižně od Brna, jsme naplánovali sabotáže na železniční trati mezi Olomoucí a Brnem, kudy nacisté přepravovali posily do bojů pod Brnem. Byla vybrána tři místa v hlubokých zářezech a zátočinách trati. Šlo o to, aby odstředivá síla lokomotivy přispěla k vykolejení poškozené trati, aby se vozy vlakové soupravy nedaly odhodit z kolejí a aby se v hlubokém zářezu trati zaklínily. Nebylo to však jednoduché. První pokus se zdařil v noci z 9. na 10. dubna 1945 na trati mezi Vyškovem a Lulčí jen částečně, protože noční obchůzkář porušení trati zjistil. O deset dní později se nám věc zdařila dokonale, protože mezi Vyškovem a Ivanovicemi na Hané u Marchanic, v noci vykolejil vojenský transport s tanky a obrněnými vozy.
Skutečnost, že za války bylo v koncentračních táborech popraveno a umučeno 3387 sokolů a 8223 se vrátilo s podlomeným zdravím, napovídá, že sokolská výchova k lásce k vlasti, svobodě národní i politické a ideálům Tomáše Garrigue Masaryka, nebyla marná. Již 30. 9. 1941 byl v Kobylisích zastřelen iniciátor skupiny Jindra a náčelník ČOS Dr. Augustin Pechlát. Rok poté byl umučen v Osvětimi Dr. Stanislav Bukovský, starosta ČOS v letech 1932–1939 a v témže roce starosta ČOS v letech 1940–1941, Dr. Jan Keller.
Hořkou ironií se stalo, že po roce 1948 většina našich vojáků a sokolů ze západu skončila ve věznicích a pracovních táborech komunistů. Měli však ještě sílu založit si tajně v táboře Bytíz u Příbrami sokolskou jednotu Milady Horákové. Iniciátory byli Josef Musil z brněnské jedničky a generálmajor Špaček jako starosta. Rotmistr Ladislav Vodička byl v padesátých letech při výslechu dokonce umlácen.
I v současnosti naším cílem zůstává člověk samostatně myslící, vzdělaný, statečný, nebojácně stojící na svém přesvědčení, silný fyzicky i duševně. A především člověk, který není sobecký a chápe svou odpovědnost za současný běh světa. Právě takovými vlastnostmi se sokolové osvědčili v době, kdy hrozil zánik nejen jejich, ale celého národa.


Miloš Kupka