Smrt na úsvitu svobody

22.08.2005 11:56

Přestože středa 2. května 1945 byla studeným dnem, temperatura všeobecného vzrušení v Praze rostla každou hodinou. Nacistický oddíl domobrany, který táhnul po Příkopech, měl demonstrovat sílu okupační moci. Byl sice dobře vyzbrojen samopaly a pancéřovkami, ale na první pohled bylo jasné, že ho tvoří jen přestrašení kluci a dědové z let první světové války. Pár jich zpívalo „Erika,Erika“, ostatní šli mlčky. Zřejmě už všichni věděli, že Mussoliniho už před několika dny popravili italští partyzáni a ještě otřesněji na ně zapůsobil palcový titulek v Der Neue Tag, který zněl jako konec nadějí, „Der Führer ist gefallen!“.


Se Standou Tomášem jsme se toho dne sešli v devět hodin u Prašné brány a ubohý dojem z této nemohoucí přehlídky „volksturmu“ nám spíše zvedal náladu. Předali jsme si poslední informace z jednání ČNR i poslední včerejší zprávy z pankrácké věznice, kde čekali už od 21. března na popravu naši kamarádi Miloš Hájek a Jirka Preininger. Zvěsti to byly nadějné – popravčí sekyra je už několik dní rozebraná a čeští dozorci slibují, že popravám našich vězňů v každém případě zabrání.
Protože jsme neznali budoucnost, rozcházeli jsme se v dobré náladě. Ta, jak se pak ukázalo, nebyla na místě ze dvou důvodů. Především jsme netušili, že se dnes vidíme naposled. Za šest dní bude Standa ležet s prostřelenou hlavou na barikádě Trojského mostu a už se nedožije ani svých čtyřiadvaceti let. Oba jsme však ale neměli ani tušení o tom, že právě v těchto chvílích, kdy se rozcházíme, se dává do chodu lavina událostí, která ještě dnes dopadne jako smrtící kladivo na naše kamarády uvězněné v Terezíně, konkrétně i na ty, které oba osobně známe – na Karla Hiršla, Frantu Šišku, Jardu Dvořáka, Karla Bärtla. Také však na ty nám neznámé, které gestapo pozatýkalo v říjnu minulého roku a na počátku března roku letošního. Několik informací, které právě z Terezína přišly, v nás spíše utvrzovaly názor, že právě tam je teď pro ně o něco bezpečněji než pro ty, kteří se teď nacházejí v celách smrti v pankrácké věznici, kterou by už dnes mohl obsadit právě takový prapor domobranců, jaký kolem nás pochodoval. Zrovna včera přinesl Chrudoš Troníček z České rady zprávu, že některé terezínské vězně nakažené tyfem dovolili nacisté dokonce převézt do civilních nemocnic a navíc, že do Terezína míří i nějaká neutrální zdravotní a sociální mise Červeného kříže, která se pokusí zvládnout tamější tyfovou epidemii.
To vše sice byla pravda, ale to podstatné chybělo, tedy skutečnost, že právě ve chvíli, když jsme se se Standou rozcházeli, zahájilo v Terezíně pražské vedení gestapa na rozkaz K. H. Franka výkon jednoho z nejbestiálnějších opatření nacistického plánu „spálené země“ ARLZ, vypracovaný pro případ ústupu z dobytých zemí. To ukládalo gestapu a SS nejen vyvést na pochody smrti vězně koncentračních táborů, ale i zlikvidovat před příchodem spojeneckých vojsk ve všech koncentračních táborech a věznicích především ty nejschopnější a pro budoucnost osvobozených zemí klíčově důležité odbojáře. Dnes víme, že velení brněnského i pražského gestapa dostalo v tomto směru pokyny už v lednu 1945. Vedoucí brněnské úřadovny Max Rausch splnil před osvobozením města Rudou armádou tuto směrnici tím, že už 9. dubna nařídil odeslat z jemu podléhajících věznic do Mauthausenu 214 vybraných žen a mužů moravského odboje, kteří byli den poté zavražděni v plynové komoře.
Také šéf pražského gestapa Ernst Gerke nařídil svým podřízeným, aby označili všechny terezínské vězně, kteří by za své činy mohli u Volksgerichtu odejít s rozsudkem smrti, šifrou XYZ, což znamenalo „Sonderbehandlung“, tedy zavraždění bez rozsudku. Každé z tehdejších oddělení pražského gestapa, které se specializovalo na potlačování určitého směru českého odboje, přišlo se svými návrhy. Sekce pravicového odboje Obrany národa aj. spolu se sekcí stíhání desantů navrhly 79 jmen, protikomunistická sekce 74 a jednotliví vyšetřovatelé, kteří pracovali na ještě nedořešených případech, pak do tohoto seznamu dodávali nová a nová jména.
Celá věc se poněkud zbrzdila po dubnové návštěvě šéfa RSHA Ernsta Kaltenbrunnera v Terezíně. Ten, podle některých svědectví, zakázal popravy neodsouzených a K. H. Frank, jako jeho podřízený, musel zřejmě tento rozkaz, ač nerad, splnit. Po zprávě o Hitlerově smrti však náhle nařídil, aby se přípravy na vyvraždění české odbojářské elity urychlily a uskutečnily. Zřejmě už 30. dubna vydal rozkaz Gerkemu, aby zorganizoval na 2. května v Terezíně popravy, přičemž si vyhradil, aby mohl seznam, který mu Gerke den před popravami předloží, ještě osobně doplnit, což také pak ve dvou případech učinil.
V této konečné podobě, jejíž písemný text se nedochoval, obsahoval seznam asi 70 jmen. Šéf gestapa ho druhý den ráno, tedy 2. května, předal v zapečetěné obálce svým podřízeným vyšetřovatelům Georgu Friedrichovi
a Hermannu Zanderovi spolu s příkazem odjet autem do Terezína. Tam měli jednak zorganizovat a dohlédnout na popravu všech těch, kteří byli uvedeni v seznamu a dále zařídit neprodleně převezení mrtvých těl do litoměřického krematoria, kde měla být spálena a popel zavražděných rozptýlen na utajeném místě.
Když se po příjezdu Zander a Friedrich ohlásili terezínskému veliteli Heinzu Jöckelovi a odevzdali mu Janturovu obálku, ten ihned nařídil svému náměstkovi Wilhelmu Schmittovi, aby nechal uvedená jména vyhledat ve vězeňské kartotéce a neprodleně vězně vyvolat z cel.
Zpráva o příjezdu gestapa se rychlostí blesku rozšířila po celé Malé pevnosti a zejména po čtvrtém dvoře, kde byla většina těch, jejichž jména stála na Frankově seznamu. Nešťastně se však také zpočátku spojila s pověstmi o příjezdu delegace Mezinárodního červeného kříže, která měla zahájit boj proti rychle se šířícímu tyfu a oddělit v první fázi zdravé od nemocných. Tím vznikl i závan naděje, že gestapáci přijeli jen proto, aby odsouhlasili jména těch, kteří měli být převezeni do civilních nemocnic. Proto se také, když začali dozorci vyvolávat jména, takřka všichni zpočátku hlásili a byli i tací, kteří jim brzký odchod do bezpečí záviděli. Jednotlivé vyvolané šestice vězňů se řadily a dozorci je začali vyvádět až před kinosál SS. Pak ale přišla šokující zpráva, která náhle zvrátila všechny liché naděje, že se totiž celá strážní rota SS přemísťuje úzkým tunelem na palouk mezi hradbami kde bylo popraviště! Dozorci stále ještě vyvolávali jména, ale asi na dvacet
z nich se nikdo nehlásil. Ukázalo se, že mnozí jako například Jaroslav Punčochář a Ivan Bělina zemřeli již dříve, jiní byli ohlušení tyfovou horečkou a někteří včas a na poslední chvíli pochopili oč jde. A nehlásili se. Teprve po létech dvojice historiků Alena Hájková a Dušan Tomášek po velmi podrobném studiu archivních i jiných dokumentů a svědectví a za pomoci mnoha dalších badatelů a pracovníků památníku Terezín, dospěli k závěru, že ten den bylo zastřeleno padesát bojovníků za svobodu a spolu s nimi též na Frankův rozkaz – jako jedenapadesátý i nejnebezpečnější a tedy i nejinformovanější agent gestapa a tím i možný svědek u retribučních soudů – Jaroslav Fiala.
Popravu prováděla jednotka SS o síle šedesáti mužů. Na násep u pevnostní zdi vyvlekli vždy šest až deset obětí. Muži si museli svléknout košile, trojici popravených žen, Alžbětu Schwarzovou, Veroniku Čiperovou a Zdenu Lachmanovou zařadili spolu s třemi muži. Pak přišla salva popravčí čety a oba gestapáci přidali kontrolní výstřel do spánku. Podle svědectví šli všichni na smrt statečně. Někteří zpívali Internacionálu, jiní československou hymnu. Exekuce začaly kolem 15. hodiny a trvaly zhruba dvě hodiny. Vše další se odehrálo dle zmíněného Frankova scénáře.
V té době zničila daleko na severozápadě Rudá armáda poslední významnější hnízda odporu v Berlíně a západní spojenci prorazili poslední důležité linie odporu, které jim bránily při pochodu na demarkační čáry ve střední Evropě. Za tři dny uprchli vrahové SS i z Terezína a podle pokynů Himmlera se pokoušeli převléknout do uniforem wehrmachtu a zmizet v anonymitě všeobecného rozkladu třetí říše. Naštěstí se to mnohým nepodařilo právě proto, že zpráva o terezínském vraždění se záhy rozletěla do celého světa.
Na popravišti Malé pevnosti zavraždili nacisté přední dosud žijící zástupce všech generací i sfér českého odboje. Tak například řídící učitel z Lazce Josef Hubený patřil k jeho první vlně, kterou představovala Obrana národa. Josef Žižka spolupracoval též s Ob-ranou národa, ale zapojil se i do sítě výsadku Barium. Byli zde však odbojáři ze všech významnějších ilegálních organizací, Sokola, partyzánských oddílů.
Padli zde sice lidé všech generací, ale výrazně mezi nimi převažovala poslední odbojová vlna mládeže. Nejmladšímu ze zavražděných, Jiřímu Balabánovi, bylo v den jeho smrti jen osmnáct let, jeden měsíc a sedmnáct dní a Vratislavu Holátovi nebylo ani devatenáct, Karlu Bärtlovi pár dní přes dvacet, stejně jako Jaroslavu Dvořákovi. Průměrný věk těch, kteří spolu s oběma patřili k nejpostiženější skupině popravených – členů
a spolupracovníků odbojové organizaci Předvoj – se pohyboval kolem stáří, či lépe snad mládí, které dnes náleží druhému ročníku vysokoškolských studentů. Takřka všichni absolvovali s výborným prospěchem středoškolské studium. Jiří Staněk a Václav Dobiáš (popravený o dvacet pět dní dříve) byli vynikajícími matematickými talenty, navíc s rozsáhlým fyzikálním vzděláním. Bystře politicky myslící a přirozenou vůdčí osobností byl nejen Karel Hiršl, ale i další zakladatelé Předvoje, Evžen Šesták, Jan Mojžíš, Edmund Trachta a další.
Nezapomenutelným zůstal i František Šiška, tehdy třicátník, který spolu s dalšími vybudoval v roce 1944 rozsáhlou síť organizací, která připravovala povstání pražských závodů. Jmenovala se Národní výbor pražských továren a stala se pak skutečnou sítí, která za pražské Květnové revoluce umožnila orgánům ČNR řídit bojová vystoupení pražských dělníků a stavbu a obranu velkého množství předměstských barikád. Spolu se svým přítelem Miroslavem Hoškem a Josefem Jandou se však tohoto výsledku, do jehož přípravy vložili tolik úsilí, nedožili. I je zavraždily 2. května střely popravčího komanda, stejně tak jako velitele podbrdských partyzánských skupin poručíka Rudé armády Sergeje Pavloviče Vezděněva, který po útěku ze zajetí věnoval veškeré své vojenské znalosti odboji v zemi, o které při svém studiu slyšel jen v zeměpise.
Snad ještě jednu poznámku. Mnohým z těch, kteří dnes tak vytrvale, a dodal bych i marně, ohýbají výklad průběhu dějin dle svých soudobých a dočasných potřeb, asi nebude dobře znít konstatování, že prakticky devět desetin z těch, které K. H. Frank vybral dle instrukcí ARLZ do eliminačního seznamu budoucích elit, představovali komunisté a levicoví sociální demokraté a že tedy jednal podle hesla nedávno opět oživeného, že „dobrý komunista je mrtvý komunista“. Lidé však uvažují a jednají nejen dle idejí, ale i ty si vybírají a přisvojují především na základě těch zkušeností, kterými je poučily jimi prožité dějiny. Proto také, kdybychom chtěli co nejstručněji shrnout názory na budoucnost většiny těch, kteří v Terezíně kráčeli na popravu, ničím podstatným by se, podle zdrojů, které dnes historická věda má, nelišily od tehdejších základních postojů myšlení, které zastávala v té době drtivá většina národa a které by bylo možné shrnout do následujících konstant:
Druhá světová válka byla zbytečná, protože kdyby Američané neodstoupili po roce 1918 od ženevské Společnosti národů, síla kolektivní bezpečnosti by zničila hitlerovskou agresi už v počátku a k válce by nedošlo.
Nová OSN musí být proto silná a celosvětová a to i s účastí SSSR. Světová hospodářská krize, která vznikla v třicátých létech v Americe, vytvořila takový celosvětový chaos bídy, který otevřel cestu Hitlerovi k moci. Vznikla z neřízeného kapitalismu a ten je třeba i u nás nahradit plánovanou bezkrizovou socialistickou ekonomikou, založenou na iniciativě a síle dělnictva.
Zkušenost z Mnichova učí, že se my Češi a Slováci nemůžeme o západní mocnosti spolehlivě opřít. Navíc takřka všechny ztroskotaly i vojensky a umožnily mu dobýt bezmála celou Evropu. Byl to proto až SSSR, který přivodil pod Moskvou, u Stalingradu a Kurska zvrat ve vývoji války. Bez něj by se asi ani nepodařilo západním spojencům vytvořit druhou frontu a asi bychom je jen těžko kdy přivítali v Plzni. Ve válce zvítězila nejen vojenská síla SSSR, ale i výsledky jeho socialistické industrializace se včas přeměnily ve vojenskou sílu. S Němci nelze žít v jednom státě, aniž by nevzniklo nové ohnisko budoucí války. Pokud za námi bude stát SSSR, prosadí se jejich odsun a zajistí nám, jestliže Západ opět selže, obranu našich hranic před německou revanší. Bude tak činit o to důsledněji, pokud budou u nás silní i komunisté. Ti jsou teď organickou a uznávanou součástí národa a proto budou moci socialismus utvářet po našem a to znamená demokraticky, v konsensuální národní frontě.
Díváme-li se na tento soubor tehdejších konstant, který se mimochodem s nástupem studené války začal drolit a výkladově polarizovat, můžeme s úspěchem tvrdit, že věci se v mnohém a mnohém vyvíjely jinak
než si tehdy většina lidí představovala. Ale ti, kteří 2. května 1945 šli na popravu, nebo o pár dní později zahynuli na barikádách, neměli dar znát budoucnost a odhadnout její kritické zlomy, které dnes už mají globální rozměr. Nesmějí proto za to být káráni nebo dokonce dehonestováni. Vždyť ani dnešní generace nevidí do budoucna a také její priority a zkušenosti, podle kterých dnes uvažuje a postupuje, může budoucnost radikálně zařadit mezi omyly.
Začal jsem vzpomínkou a také s ní skončím. Kumulací takřka zázračného štěstí jsem přežil na Smíchově boje Pražského povstání. Bylo to už nějaký čas poté, co noviny přinesly první zprávy o terezínském vraždění. A tehdy jsem zaznamenal, že němečtí váleční zajatci, takřka všichni z oddílů SS, staví pod dozorem na Štefánikově náměstí nájezd na vysokou kamennou rampu. Pak byl oznámen den, kdy na ni vyjede sovětský tank T-34 a byl jsem tam spolu s nesmírným davem, který sledoval jeho výjezd. Vedle mne stál postarší kapitán z východní armády, a když jsme všichni skandovali „Sláva T-34“, tiše mi řekl “Ano, sláva mu, ale víš kolik takových kluků jako jsi ty v něm uhořelo? Možná statisíce.“ Řekl jsem mu na to, že kdyby si moji zavraždění soudruzi z Terezína mohli představit velikost triumfu této chvíle, lépe by se jim asi umíralo. „Ano,“ odpověděl mi, „všichni byli hrdinové, ať bojovali v této válce jakoukoliv zbraní, ale nemysli si, že se jednou nenajde i nemálo takových, kteří po nich i plivnou.“ Zmýlil jsem se, když jsem mu odporoval, jen ve třech věcech – jednak, když jsem neuvěřil, že se vůbec kdy tací vyskytnou, za druhé, když se mi nezdálo možné, že jich bude tak moc a za třetí, že bude jen tak málo těch, kteří se budou stydět za to, že T-34 dodnes nestojí tam, kam patří.