Slavnostní shromáždění k 97. výročí vzniku Československé republiky - projev předsedy ČSBS

29.10.2015 12:17

 

Vítkov2015/28. říjen

Vážené dámy, vážení pánové, milí hosté i vy, televizní diváci, sestry a bratři,

soudím, že každý z vás si někdy položil otázku, kdo je hrdina a kdo zbabělec. Za hrdinu zpravidla označujeme člověka, který v nenadálé situaci vykonal něco mimořádného. Postavil se útočníkovi či zloději, poskytl neodkladnou pomoc a tím někomu zachránil zdraví, život. Mezi statečné řadím například Jana Andrše, který svého času z rozvodněné řeky vytáhl holčičku či Tobiáše Bebra, který skočil do rybníka pro tonoucího kamaráda. Jsou to hrdinové okamžiku.

A kdo je zbabělec? Upřímně řečeno, netroufám si nikoho takto přímo ocejchovat. Z prostého důvodu. Sám nevím, jak bych se v té či oné kritické situaci zachoval. Ostatně, o tom nemá potuchy nikdo. Jak se člověk zachová, pozná teprve ve chvíli, kdy mimořádný okamžik nastane.

Všichni máme i slabá místa. Občas nám to někdo dá s chutí najevo. Jak se s tím vyrovnat? Třeba hledáním hrdinů v našich dějinách.

Snímek praporu České družiny, který hrdě nese první praporečník Jaroslav Hejduk, mne nepřestává fascinovat. Co to bylo za lidi, jak a čím žili, co je přivedlo do dnes již legendární České družiny? Vždyť budoucnost dobrovolníků vstupujících do ruského vojska byla více než nejistá.

Byli to především vlastenci a také hrdinové. Snílkové s obrovskou vizí – zlepšit postavení svého národa, změnit stávající poměry v domovině. Nebáli se za svým velkým snem jít. Právě oni stáli na počátku boje za samostatné Československo. Před jejich občanským přesvědčením a národním cítěním můžeme jen hluboce smeknout.

Příslušníci našeho prvního i druhého odboje patří mezi odvážné. Oni nám v roce 1918 vybojovali samostatnou Republiku

československou, oni se v letech 1939-1945 dokázali postavit nacistickému Německu a obnovit její existenci. Jejich odkaz bez nadsázky tvoří součást našeho národního bohatství, zůstává zdrojem inspirace, poučení, ale také národního sebevědomí a národní hrdosti.

Nevím čím to je, že se v naší zemi pořád rojí různí přepisovači minulosti, z nichž někteří jdou tak daleko, že z významných postav českých dějin dělají zbabělce či hrdiny s otazníkem. Například z Edvarda Beneše či Ludvíka Svobody. Tedy z lidí, kteří pomáhali vybojovat naši samostatnost. Mám neodbytný pocit, že demokracii si vysvětlují nejen jako možnost dělat si co chci, ale také beztrestně špinit, koho se mi zlíbí, bez ohledu na fakta.

Samostatné Československo se zrodilo z obrovské mravní a morální síly našich předků. Na to nesmíme zapomínat, stejně jako na slova T. G. Masaryka, že „státy se udržují těmi ideály, z nichž se zrodily“.

Před desítkami let Vilém Mathesius, český jazykovědec a literární historik napsal: „Demokracie … ukládá národu těžší povinnosti, než kterýkoli typ vlády autoritativní. Každý je v ní odpověden a proto od každého je potřebí vyžadovat poctivou práci a rozumný a spravedlivý úsudek. Mravní kvality, jichž je třeba, aby tento požadavek byl splněn, nám nebyly odepřeny. …

Ve jménu těchto mravních hodnot naší národní tradice byl veden i poslední náš boj o samostatnost… Jsou neodlučitelnou částí našeho kulturního dědictví a zavazují nás také pro budoucnost. Opřeme-li se o ně, můžeme být jisti, že nám naše vrozené nadání a naše pracovitost dobudou vynikajícího místa mezi národy Evropy a celého světa.“

Děkuji za pozornost!