Skutečnost je horší než vyprávění – Kdo přežil holocaust, už není tím, kým byl předtím

28.12.2005 12:21

 

Holocaust posledním dnem války neskončil. Poznamenal i ty, kdo přežili. Kdo přežil, je jiný, než byl předtím. Je zatížen tíživým, nesmazatelným pocitem dluhu a viny vůči těm, kteří nepřežili, kteří odešli nepřirozenou cestou, nemají hrob, datum ani místo úmrtí. Zrodila se „poválečná fáze holocaustu“, jež má své specifické příznaky, post-holocaustové syndromy (PH-syndromy), které se projevují v různých formách: v duševní tísni vytvářející často nadprůměrnou tvůrčí energii [1], v pocitech samoty, končících někdy až dobrovolným odchodem ze života. Statistika to dokazuje.


Na pietním shromáždění v Košicích zvaném Každý člověk má své jméno, konaném až padesát let po válce, se četla hlasitě jména obětí košického holocaustu. Vyznělo to jako pohřeb, opožděný o půl století.
Duševní svět přeživších je podobný těm, kteří unikli z hořícího lesa s vědomím, že nejbližší tam zůstali. Bylo by s podivem, kdyby tak bezprecedentní otřes dvacátého století, jakým byla záměrná genocida šesti milionů nevinných lidí ve jménu rasistické ideologie, zůstal bez vlivů na přeživší i na jejich další generace. Důsledky holocaustu v oblasti psychické, společenské, majetkové, zdravotní, ideové i v řadě dalších oblastí, se však
týkají celé lidské společnosti. Nikoliv jen zdecimované komunity přeživších, kterým je dnes již kolem 80–90 roků. Důsledky poznamenávají i potomky přeživších, jejich etnikum i komunitu.
Tato poznamenanost tkví v rozpornosti lidských osudů v demokratické éře dvacátého a jednadvacátého století, která přinesla milionům podivný trest za jejich rasový původ. Filozofické paradigma „proč“ zůstává nevysvětleno. Proč je trestán a poznamenán i ten, kdo přežil, nebo právě proto, že přežil? V dávné minulosti, u jediného, biblického Ahasvera, byla trestem za původ nesmrtelnost, nyní, u milionů, se stala trestem smrt plynem a spálením. Oboje vyjadřuje pýchu „člověka“, povyšujícího se do role bohů. Co rodí tuto pýchu? Touha po moci a bohatství?
PH-syndromy mají své specifické rysy, které nelze nevidět. Jaké?
Významnou skupinu tvoří trvalá psychická zatíženost přeživších, pocity tísně, dluhu vůči těm, kteří se nevrátili, touha po duševní vyrovnanosti a klidu, pocity ztráty rodného domova, samoty, blízké k sebelikvidaci. Ale také zdroj energie. Tak to dokazuje statistika.
Druhým syndromem je utajené mlčení o minulosti. Přeživší si rozumějí mezi sebou, neboť se neostýchají otevřeně, ba i se sebe-ironizujícím černým humorem mluvit o tom, co prožili. Vůči jiným lidem však spíše mlčí, neboť jim ostatní a mladší ve společnosti, ba i vlastní děti a vnoučata, ne vždy rozumějí. Pro poválečné generace je totiž holocaust těžko pochopitelnou, až „otravnou“ minulostí. A tak bývá mnohdy strach z nepochopení a z obviňování z přílišné soukromé citlivosti při vzpomínkách na minulost a na oběti příčinou mlčení.
Jiným PH-syndromem je pocit samoty dnes již velmi starých lidí vůči nové generaci se „svéráznými názory“, neboť osudy, které nacismus připravil obětem a přeživším, se nové generaci zdají neuvěřitelné, neskutečné ba nemožné či citově zkreslené. Opak je pravdou. Skutečnost je horší než vyprávění.
Právě proto je historie nacistické genocidy zneužívána a zpochybňována těmi, kteří by rádi dějiny přepsali nebo vyžadovali mlčení o vraždění národů a etnik i o transakcích s majetkovou pozůstalostí po obětech. Je smutné, že poválečné spory o majetky po obětech či restituce byly nebo jsou často zdrojem kontroverzí a mocenských sporů i v samotných komunitách přeživších. Dokonce jsem slyšel i slova sotva dvacetileté dívky, inspirovaná zřejmě těmi, kdo o moc a majetek usilují: „Kdy už ti staří konečně pochcípají!“ Těžko pochopitelná postholocaustová reflexe mladé generace! Kdo je za takovým vymýváním mozků?
Vážnost těchto jevů není jen v tom, že zatěžují přeživší, jejich děti a vnoučata, ale i v tom, že část společnosti tyto jevy dokonce ignoruje jako nežádoucí či nepříjemný fenomén.
Je namístě poukázat i na celou řadu dalších symptomů a syndromů:
Majetková pozůstalost po umučených je možná hlavním zdrojem konfliktních situací. V zájmu nacistické moci bylo zlikvidovat těla šesti milionů obětí, ale už nebylo v jejím zájmu zlikvidovat jejich majetky. A tak arizované nemovitosti, šperky, spící či po půl století probuzená konta, byty i zařízení, často podvodně nebo vynuceně přepisované na nové majitele, a rovněž pohledávky zůstaly. Spory o pozůstalosti byly žel mnohdy zdrojem zdrcujících nesvárů také mezi příslušníky různých generací židovských, nežidovských i jiných poválečných komunit.
Typickým dalším PH-syndromem jsou smíšená manželství tam, kde by rodinná tradice v normálních mírových podmínkách dovolovala jen tradiční, (halachická).
Vážným případem PH-syndromů bylo také hledání poválečné ideové orientace přeživších jako ideového základu pro poválečnou antifašistickou společnost. Takovou, která by bezpečně vyloučila opakování historie a budoucí nové možné genocidy.
Nekončícím syndromem jsou rovněž spory o odškodnění těch, kteří holocaust přežili. Žel, tento spor inicioval konflikty názorů různých generací.
Syndromy přeživších však mají i svůj klad. Z neklidu či spíše z touhy po klidu poznamenaných se rodila energie, zdroj aktivit a pocit povinnosti jako lék na zmírňování neklidu, na splácení dluhů vůči těm, kteří nepřežili,
a na tlumení ztracené duševní tíhy přeživších. Za mnohé z přeživších, kteří dosáhli vysokých akademických či uměleckých hodností, to vyjádřili mimo jiné Steven Spielberg, Barbra Streisandová, profesor Petr Weiss, fotograf Jan Saudek, spisovatelé Benjamin Kuras, Arnošt Lustig, Elie Wiesel a celá plejáda univerzitních profesorů z rodu přeživších přibližně stejnými slovy: „Židovství mi dalo pracovitost, tvůrčí sílu a nadlidskou energii.“[1]
Je paradoxem, že ti, kteří z nenávisti holocaust vymysleli, by jásali, kdyby věděli, že poznamenali i ty, které nestačili zlikvidovat.
Žádná tlustá čára za minulostí tyto syndromy nesmaže. Proč by to vlastně měly nové generace chápat, smazávat jako důkazy „dubiózní, kruté minulosti“?
Většina těch, kteří přežili, se nevrátila do svých domovů. Vlastně ani nemohli. Jejich bývalý domov už jim nebyl domovem. Byl arizovaný. Žádný byt či dům nezůstal prázdný. Štěstí bez výčitek měl arizátor, jehož
původní obyvatelé se nevrátili. Nabídl jim snad nový vlastník, arizátor, starý domov? „Vezměte si zpět, co bylo vaše.“ Zní to sarkasticky a směšně. Po holocaustu zbyly v Evropě miliony bytů se zařízením a cennostmi. Žádný není neobsazený. Žádné svědomí, žádná vláda, žádný novinář, žádný princip lidské svobody nevolaly nové obyvatele za uplynulých šedesát let k odpovědnosti nebo alespoň k omluvě. Tu a tam nanejvýš podepsal „zástupce obětí z donucení fiktivní prodej“, aby zakryl nemorálnost arizace. Příkladem může být třeba košická synagoga. Mlčení arizátorů po válce je stejným tichým souhlasem s holocaustem jako padesátileté mlčení majitelů neprobuzených, spících kont!
Teprve více než deset po válce autor našel odvahu navštívit odcizený rodičovský byt či spíše jen do něj nahlédnout. Nebyl vítán. Až ve vysokém stáří, po hojivém účinku času, dospěl k tomu, aby opět miloval svůj rodný kraj, svou rodnou přírodu, tak jako v dětství. Rodný kraj je vždy nevinný.
Ze 14 tisíc deportovaných ve 138 vlacích z rodného města do Osvětimi přežil jen málokterý. Žádný se do bývalého domova nevrátil. Diaspora vždy znamenala hledání nového, klidného místa k přežití. Vyhrát život v klidném prostředí po pekle holocaustu bylo cennější než získat zpět starý majetek. Dvoutisíciletá diaspora tomu Židy naučila.
„Darovaný“ život, byť poznamenaný neklidnou minulostí, je zdrojem energie.
Poválečná doba slibovala pokrok, demokracii, mírový život v demokratickém, antinacistickém světě. Paradoxně všechny poválečné režimy a ideologie slibovaly, že režim bude nový, antifašistický. Je zvláštní, že se holocaust stal společenským tématem v médiích a literatuře víceméně až 50 let po válce. Připomíná to opožděný výbuch balonu s přetlakem svědomí lidstva. Čas nikdo nezastaví.
Holocaust však paradoxně poznamenal i samotné vrahy. Historik P. Johnson píše [2]:
„V evropských zemích měli nacisté pod svou přímou či nepřímou kontrolou skoro devět milionů Židů. Odhaduje se, že z tohoto počtu jich 5 933 900, tedy 67 procent, zavraždili. Spousta z nich byla vysoce kvalifikovaná… Tak se stal holocaust jedním z faktorů, které Hitlerovi prohrály válku.“
Studium a historické poučení z PH-syndromů je pro lidstvo jedinečné a mimořádně užitečné. V neposlední řadě už proto, že Praha a Česká republika leží v samotném epicentru nacismem postižených oblastí.
Dnes ještě někteří přeživší mohou o svých osudech podávat osobní svědectví. Možná za pět let už budeme moci o nich jenom číst.


Profesor Ing. Ludevít Végh, DrSc.
 


(Použitá literatura)
[1] A. Plavcová: Rozhovor s J. Saudkem. Páteční magazín LN 29. 7. 2005
[2] P. Johnson: Dějiny židovského národa. (A History of the Jews. Ed. By G. Weidenfeld & Nicolson) str. 475 Náklad A. Tomského „Rozmluvy“. Řevnice 1966. Překlad z angl. Originálu: V. a J. Lamperovi.)

Poznámka redakce: Vážení čtenáři, článek profesora Végha otevírá debatu o problémech, jimiž se naše redakce dosud nezabývala. Věříme však, že nemálo z Vás oslovil. Uvítáme Vaše reakce, podněty a myšlenky do diskuse na toto nesmírně závažné téma, které se až bolestně dotýká obrovského množství lidí.