S čistým svědomím? K případu Ladislava Vaňka–Jindry

26.10.2011 17:52

 

Jan Waldauf učinil v monumentální historii Sokola doma i v zahraničí – Malé dějiny velké myšlenky, I. díl, strana 83, 2007 – jen stručnou zmínku o dvou zrádcích domácího sokolského odboje v době nacistického protektorátu Čechy a Morava (1939-1945).

Tak jako parašutisté měli svého Karla Čurdu a Viliama Gerika, tak i Sokol měl Viktora Ryšánka, člena Sokola a bývalého rotmistra 106. dělostřeleckého pluku, který po zatčení (v prosinci 1940, SB) pro odbojovou činnost v Obraně národa, se dal do služeb gestapa a zapříčinil smrt mnoha členů odbojových skupin. Existuje rovněž podezření, nikdy zcela nepotvrzené, ale ani nikdy přesvědčivě nevyvrácené, že i vedoucí skupiny Jindra, Ladislav Vaněk po svém zatčení spolupracoval s gestapem.“

 

Proč nemohu souhlasit?

S Waldaufovou opatrnou formulací o podezření nepotvrzeném a nevyvráceném nemohu souhlasit. V r. 1980 jsem mu poslal sdělení Marie Provazníkové, předválečné náčelnice sokolských žen, o Vaňkově pokusu o provokaci v zájmu gestapa. Provazníková o tom napsala později do švýcarského Zpravodaje (1985) a poté v Pamětech To byl Sokol, 1991. V r. 1984 jsem poslal Waldaufovi překlad záznamu Heinze Pannwitze o atentátu na Heydricha, v němž Pannwitz vylíčil jednání s Vaňkem o spolupráci. Vaněk, zatčený gestapem 4. září 1942, se zavázal bez mučení (zvýraznil SB). V r. 1987 jsem mu poslal svou První zprávu o Jindrovi, v níž jsem zveřejnil záznam soudu s JUDr. Janem Kellerem, posledním starostou Sokola v Berlíně v r. 1943, v němž Vaněk vystoupil jako svědek pro nacistického žalobce!

Vaněk během brněnských výslechů na počátku 1943 prozradil gestapu informace, které před pražskými vyšetřovateli zatajil. Popsal do detailů jednání s dr. Kellerem, za přítomnosti Štěpána Drásala a Josefa Pecháčka, o předání vzkazu dr. Edvarda Beneše, prezidenta zahraniční vlády, protektorátní vládě, který přivezla do Čech paraskupina Silver A.

Pannwitz předal Vaňka 5. září 1942 k vyšetřování Oskaru Fleischerovi (Nomen omen! Fleischer znamená česky řezník!), který byl „ras, negramota a surovec, všechno chtěl z lidí jen vytlouci, a tak bil a bil…“ (M. Ivanov, Atentát na R. Heydricha).

Svědek byl tlumočník gestapa Josef Chalupský. Podle jeho výslechu na StB v Praze (24. listopadu 1948) byl Vaněk „předveden ve zhrouceném stavu, přesto jej však komisař Fleischer ještě několikrát uhodil. Po nějaké chvíli odešel Fleischer z kanceláře. Když se vrátil, jednal s Vaňkem slušně, vůbec již ho netloukl.“ Ještě k výslechu prof. Vaňka Fleischerem chci podotknouti tu okolnost, že po návratu Fleischera během výslechu tento změnil úplně své jednání vůči Vaňkovi, což u něho nebylo zvykem a z toho jsem usoudil, že Fleischer musel od někoho dostati příkaz, aby s pro. Vaňkem jednal slušně.“

Vaněk byl vyslýchán 10., 23., 25. září a 3. listopadu 1942. Mnohastránkové protokoly (z 25. září má pětadvacet stran!) výpovědí naznačují, že byly učiněné bez obvyklého fyzického násilí, tzv. „zostřených výslechů“. Protokoly z 5. a 10. září se nezachovaly anebo nebyly dosud odtajněné. Vaněk prozradil gestapu všechny vedoucí členy sokolské odbojové skupiny Jindra, což sokolské odbojáře, zatčené v důsledku jeho výpovědí, značně demoralizovalo. Nerozpakoval se prozradit ani jména svých milenek, Bohuslavy Libeňské a Eržiky Šenoldové. Vaněk přiznal v nezveřejněném rukopise pamětí (v letech 1947-48 je zaznamenal Jaroslav Andrejs), že měl na ženy už jako mladý sokol zvláštní vliv. Dokonce i německá zapisovatelka jeho výslechů k němu měla značné sympatie.

Vaněk měl na pražském gestapu ještě jednoho ochránce s lidskou tváří – Heinze Jantura. Ten, rozradostněný z narození dítěte, Vaňkovi slíbil, že nad ním bude držet ochrannou ruku.

Vaněk byl v poválečném chaosu jmenován generálem Karlem Kutlvašrem, velitelem Pražského povstání, správcem Petschkova paláce, hlavní úřadovny gestapa. Snažil se najít protokoly svých výpovědí. Řekl Nachtmannovi, že našel spis, který „vyvrátil jeho vinu.“. Aby zakryl stopy proradné činnosti, předal sovětské zvláštní zpravodajské skupině SMĚRŠ skoro dvacet gestapáků, mezi nimi Leimera, Abendschöna, Galla, Drese, Nachtmanna a jiné. Také manželku K. H. Franka MUDr. Karolu Frankovou. Nadmíru spokojený velitel Směrše dal Vaňkovi za odměnu ukořistěné antikvární housle a poskytl mu automobil s ozbrojeným doprovodem, aby mohl navštívit rodinu na Moravě (J. Šolc, Ďáblova past, 1993).

 

Po osvobození byl opatrný

Vaněk byl po osvobození v r. 1945 opatrný. Nevěděl, zda se jeho výpovědi na pražském a brněnském gestapu zachovaly. Policejní a vojenské bezpečnostní orgány v Praze neměly vůbec žádné hlášení o existenci sokolské ilegální skupiny Jindra. To vysvítá z případu Herty Hönigsfeldové, Vaňkovy druhé manželky. S první manželkou Marií, která věděla o jeho milostných zápletkách, se po válce rozvedl. Brněnští policejní vyšetřovatelé vypátrali dva české konfidenty gestapa, kteří prozradili Vaňkovu nekalou činnost. Hlásili podezření do Prahy, kde ministerstvo vnitra zahájilo pátrání – Operaci Profesor. Rozjela se, ale nedoběhla do finiše. Přišel únor 1948, Vaněk podepsal slib spolupráce se Státní bezpečností, krycí jméno Horský (byl v první pětistovce špiclů!), která ho chránila a používala pro své účely až do jeho smrti v r. 1993. Vaněk měl mocného ochránce. Dr. Miroslav Ivanov mi napsal, že to byl Jan Fojtík, tajemník a ideolog Ústředního výboru KSČ.

O Vaňkově spolupráci s StB dostal Jan Waldauf výpověď od v Kanadě žijícího dr. A. B. Bubeníka (mám kopii v archivu, SB). Vaněk se mezi přáteli a kolegy vydával v zaměstnání za nacionalistu a odpůrce komunistického režimu. Jejich názory hlásil StB. V šedesátých letech minulého století navštívil několikrát Slovensko, kde hovořil s vedoucími komunisty, o jejichž kritických stanoviscích podával zprávy, které šly výlučně tehdejšímu prezidentovi Antonínu Novotnému. Slovenské hospodářství bylo tehdy na pokraji bankrotu (Zpráva pramena Horského (Vaňka) o pobytu v Bratislavě, 2. listopadu 1965, přísně tajné).

O Vaňkově slabošském jednání věděla nejen Marie Kellerová, ale i přeživší členové sokolského odboje. Kellerová naléhala na vedení ČOS, aby předvolala Vaňka před národní soud. To se jí nepodařilo. StB ji v rámci Operace profesor několikrát navštívila, ale Kellerová odmítla veřejně vypovídat, protože to slíbila starostovi Sokola dr. Hřebíkovi. Vedení Sokola nechtělo s Vaňkovým případem poskvrnit památku tolika tisíců obětí nacistického teroru. Sokolové vedle vojáků byli gestapem považováni za nejnebezpečnější odpůrce okupačního režimu. V letech třídního boje rozpoutaného po únoru 1948 byla šance vyhledávat pravdu o stinných postavách domácího odboje minimální.

 

Monology profesora chemie

V r. 1963 vyšla kniha M. Ivanova Nejen černé uniformy, v níž byly otištěné monology pamětníků, mezi nimi „monology profesora chemie“. Ivanov nezveřejnil v českém vydání jména vypravěčů. Byla uvedena ve francouzském a anglickém vydání. Tak jsem se dozvěděl, že profesorem chemie byl Ladislav Vaněk, náš profesor na IV. reálném gymnáziu v Brně Na Křenové, po německé okupaci 15. března 1939 v Židenicích. Učil nás od počátku září, až do počátku října 1941, kdy gestapo zatklo většinu sokolských funkcionářů. Vaňkovi se podařilo zavčas uniknout. Ponořil se do ilegality v Praze.

Nejen černé uniformy vyprovokovaly Slavomíru Čechovou k akci. Byla sekretářkou posledních dvou starostů Sokola dr. Stanislava Bukovského (zahynul v Osvětimi) a dr. Jana Kellera, odsouzeného k smrti (zahynul na útrapy v Berlíně). Čechová ukrývala v r. 1942 po několik týdnů parašutisty Josefa Bublíka a Jana Hrubého z paraskupiny Bioskop.

V roce 1965 k sobě pozvala několik odbojářů a také Ivanova, kterému přítomní naznačili, že ve Vaňkových monolozích byla mnohá tvrzení, která neodpovídala skutečnosti. Ivanov udělal v dalších vydáních škrty a změny, ba dokonce celý pátý monolog vyřadil. Ivanov, krycím jménem ADNE, o schůzkách u Čechové podal hlášení StB, která se rozhodla Čechovou důrazně upozornit, že její snaha odhalit Vaňka na veřejnosti není žádoucí.

Mnoha změn v Ivanovových knihách jsem si povšiml při pozorné četbě. Požádal jsem ho o vysvětlení. Opatrně mi naznačil, že sedl Vaňkovi na lep, že se snažil na jeho zbabělé chování upozornit Český svaz protifašistických bojovníků, generála Ludvíka Svobodu, univerzitního profesora MUDr. Františka Bláhu, předsedu Ústředního výboru Svazu protifašistických bojovníků (11. listopadu 1968, ba dokonce několikrát StB.

Ivanov mi sdělil, že Vaněk napsal v r. 1964 Pannwitzovi dopis. Chtěl prý s Pannwitzem prodiskutovat své paměti! Mirko Janeček mi dal jméno Johanna Fiedlera, který v r. 1982 vyhledal vdovu Hanu Pannwitzovou. Eventuálně mně dala k dispozici Pannwitzovy vzpomínky na vyšetřování atentátu na Heydricha ve složce Prag betreffend. Napsal dvě. Ta delší z r. 1959 byla zveřejněna s mými poznámkami v prestižním německém čtvrtletníku Vierteljahrhefte fur Zeitgeschichte v r. 1985/č. 4. Veřejnost se poprvé dozvěděla o Vaňkově ochotě spolupracovat s gestapem. Český překlad vyšel jako příloha v knize Jaroslava Pospíšila Hyeny v r. 1996.

Vaněk se snažil zveřejnění zabránit. Pohrozil, že o Pannwitzovi, který byl na čs. listině válečných zločinců, rozpoutá kampaň v domácím a zahraničním tisku.

Poslal dr. Josefu Škvoreckému (kanadské nakladatelství 68 Publishers) varovný moták. Požádal JUDr. Jiřího Ludikara, žijícího v západní Austrálii, v jehož vile se skrýval v den atentátu na Heydricha (a prozradil brněnskému gestapu v lednu 1943!), aby mě zažaloval pro urážku na cti, v kruhu věrných obdivovatelů pustil kachnu, že jsem si vzal za manželku Pannwitzovu vdovu! Měl několik rozhovorů ve vysílání pražského rozhlasu pro Čechy v zahraničí, a přednášky v Praze, Pardubicích, v Brně, v nichž polemizoval s mými odhaleními.

Rádio Svobodná Evropa odvysílalo o Pannwitzově memoáru recenzi, exilový tisk zveřejnil několik mých článků, dokonce jsem byl vyzván, abych o Vaňkovi připravil přednášku pro českou sekci BBC. Vaňkova legenda byla nadále neudržitelná.

Na jaře 1987 jsem zveřejnil První zprávu o Jindrovi. Poslal jsem kopii jak Vaňkovi, tak Ivanovovi. Po jejím přečtení se Ivanov rozhodl, že zveřejní své znalosti a materiály (některé jsem mu poslal) ve fomě memoranda pro budoucnost. Díky statečnému rozhodnutí Ing. Karla Sýse, šéfredaktora Kmene, literární přílohy komunistické Tvorby, bylo Memorandum zveřejněné na pokračování od 1. do 29. července 1987. To byla jediná čísla Tvorby, která byla rozebrána.

 

Velmistr v zapírání

Vaňka se ujal smutně proslulý rozvědčík Pavel Minařík, který plánoval vyhodit do povětří budovu rádia Svobodná Evropa v Mnichově. Po návratu do Prahy se stal šéfredaktorem týdeníku Signál, který vydávalo ministerstvo vnitra. Napsal článek Lhůta pro pravdu nevypršela (č. 48/1988). Vaněk zveřejnil své Antimemorandum v číslech 49. a 50. O jeho polemice s Ivanovým by se mohla napsat další polemika. Vaněk byl velmistr v zapírání, překrucování a zahalování skutečností. Baron Prášil domácího odboje. Dozvěděli jsme se ale, že Václav Kalouš, bratr Marie Provazníkové, navštívil – za tzv. Pražského jara – v r. 1968 Prahu a tlumočil pražským sokolům, kteří se pokusili obnovit činnost Sokola, vzkaz pro Vaňka ze zahraničí: „Zradil jsi emigraci, zradil jsi sokolstvo. Jednou za to budeš pykati.“

Vaněk cituje v 8. bodě paní Kellerovou o poslední rozmluvě s manželem, po odsouzení k smrti. Podle Vaňka: „Stane-li se, že ty se vrátíš, v což nedoufám, pak vyřiď sokolstvu mé poslední pozdravy, řekni jim, že rád za naši sokolskou myšlenku umírám, vyřiď dále, a to hned po svém návratu, hlavně dr. Hřebíkovi, aby se měli sokolové před ním na pozoru.“

 

Nejlepší obrana je útok

 

Před kým? Vaněk zcenzuroval jméno osoby.

Marie Kellerová poslala 8. června 1945 dlouhý dopis očistné komisi Sokola o soudu v Berlíně a Vaňkově nepochopitelném nebratrském chování. Na straně 7. napsala: „Když mi po rozsudku smrti byla povolena s mým manželem rozmluva, řekl mi tento: Vrátíš-li se domů, řekni všem sokolům, ale hlavně dr. Hřebíkovi, že Vaněk je bídný zrádce, aby se měli před ním na pozoru.“

Vaněk věřil, že nejlepší obrana je zaútočit. Předvolal Ivanova před městský soud. Ohradil se proti Ivanovovou obvinění, že „v době druhé světové války kolaboroval s Němci a zradil odbojáře a tím zapříčinil smrt mnoha synů a dcer své vlasti. S těmito tvrzeními nesouhlasí a pokládá je za zcela vylhaná. Cítí se dotčen a žádá o posouzení, zda nejde o trestní čin pomluvy a křivého obvinění. Zároveň žádá, aby bylo přezkoumáno, zda se skutečně nedopustil tak závažných činů, ze kterých je obviňován a které spadají do kategorie válečných zločinů.“

Prokurátor JUDr. Václav Nečasa prostudoval předložené doklady, předvolal svědky, autory a historiky. V usnesení z 30. listopadu 1988 se praví: „Šetřením provedeným z podnětu prof. Ladislava Vaňka nebylo prokázáno, že by PhDr. Miroslav Ivanov se dopustil nějakého trestného činu, přečinu nebo přestupku. Pokud v Memorandu píše o prof. Vaňkovi, nejde o tvrzení vylhaná nebo jim svévolně vymýšlená, ale tato tvrzení opírá o svědectví pamětníků a některé další důkazy a dokumenty, včetně pamětí komisaře Pannwitze, zveřejněných v r. 1985, t.j. deset let po smrti Pannwitze. Takový postup není v rozporu se zákonem.

Z důvodů shora uvedených prokuratura rovněž nemůže prozkoumat, jak to v oznámení žádal prof. Vaněk, zda se skutečně nedopustil tak závažných činů, z nichž je dle svého názoru v Memorandu obviňován.“

Prokurátor odložil spor ad acta. Rozhodl by jinak, kdyby měl k dispozici spisy o Vaňkovi v Oddělení utajovaných skutečností v archivu ministerstva vnitra, které až do listopadu 1989 nebyly přístupné badatelům. Otřesné jsou doklady o Vaňkově vlastenecké, spiklenecké i zrádcovské činnosti. Jsou nyní odtajněné. Jeho případ se nedá nadále zametat pod koberec, zamlčovat, ignorovat.

Vaněk prozradil, anebo dal gestapu informace o více než stu sokolských odbojářů, z nichž většina byla při výsleších krutě mučena, asi dvacet zemřelo nebo bylo popraveno. Ti, kteří přežili, se Vaňkovi vyhýbali. Agent LÍPA nahlásil StB 24. ledna 1968: „O bývalých odbojářích z organizace Jindra se Vaněk vyjadřuje jako o „poserech“, kteří se nyní nescházejí ani legálně.“ Sokolové věděli, že s Vaňkem nebylo vše v pořádku.

Vaněk zakončil Antimemorandum: „Dnes proti mně stojí výmysly válečného zločince, emigrantů dr. Ströbingera, Bertona-Brzobohatého, Provazníkové, Bretonova komplice Oldřicha Pelce, bývalého parašutisty. A také Ivanova. Ano, souhlasím s Pliniovým názorem, jehož se M. Ivanov dovolává: Protože nám není dovoleno dlouho žíti, zanechme něco, co bude svědectvím, že jsme žili.

Chci, aby čtenář věděl, že až odtud jednou odejdu – a protože je mi 81 let, doba k tomu ponenáhlu nazrává – stane se tak se svědomím čistým. To je vše. Děkuji.“

Se svědomím čistým? S čistým svědomím?

Stanislav Berton, Coolum Beach, Austrálie

Vyšlo v čísle 22 (26. října.201+)

Marie Zbytková, která převedla po okupaci v březnu 1939 kolem třiceti důstojníků do Polska, mezi nimi gen. Serěje Ingra. Její manžel Kpt. Karel Zbytek pracoval po útěku do Polska s britskou zpravodajskou službou. Po únoru 1948 byla převedena s dětmi do Západního Německa a poté do Anglie, kde její manžel pracoval v Czechoslovak Information Office, kterou vedl plk. Karel Procházka. Manžel později špicloval pro StB.
Byla Vaňkovou spojkou do Mor. Ostravy a seznámila ho s Josefem Bjackem, ze kterého se vyklubal agent Abwehru, i gestapa. Vaněk ji Bjacka, Drasala a mnoho jiných členů JINDRY prozradil při prvním výslechu po zatčeni 4. září 1942. Označil ji za členku jeho štábu, v němž zahrnul i Eržiku Šenoldovou.