Rozkaz byl neustoupit

17.01.2013 14:41

 

Byl to hrdina od Sokolova, učili jsme se o něm ve škole, s následným stručným popisem slavné bitvy, do níž se tak významně navěky zapsali i českoslovenští vojáci. Dalšími fakty jsme coby děti školou povinné zahrnuty nebyly.

Nejnovější práce renomovaného autora literatury faktu Karla Richtra nazvaná prostě Kapitán Jaroš s podtitulem Rozkaz byl neustoupit, podává svědectví o nedlouhém, leč pohnutém životě a smrti statečného rodáka z Loun. Poutavý příběh kapitána in memoriam, jenž se proslavil v březnu roku 1943 při obraně ukrajinské vesničky Sokolovo, není pouhým popisem jeho osobnosti. Autor k tématu přistoupil mnohem obšírněji. Pro lepší pochopení Jarošových postojů, jednání i doby, v níž žil, bojoval a padl, jej zasadil do kontextu tehdejších dramatických událostí.

Popisuje rozbití republiky po podepsání mnichovské dohody v září 1938, ústup čs. armády z pohraničních pevností, které musela opustit. Připomíná jásot Francouzů a Britů přesvědčených, že Daladier a Chamberlain tím, že Hitlerovi vyšli vstříc, přinejmenším Evropě zajistili mír. Spousta lidí na Západě věřila Göringovu prohlášení pro Havasovu agenturu: „Státníci, kteří se shromáždili v Mnichově, dobyli velikého vítězství.  A toto vítězství se nazývá mír.“

V jásotu davu, jak píše autor, zanikaly střízlivé hlasy britského tisku. Například Daily Telegraph se tázal: „Jaký jest tento mír? Nebyl zaplacen příliš draho?“

Vůdce liberálů sir Archibald Sinclair vyslovil varovná slova: „Moc a vůle německého diktátora nabyly převahy nad vůlí svobodného lidu v Anglii, Francii a Československu. Byla-li odvrácena válka, není tím ještě zajištěn mír.“

Jak prorocké vyjádření!

Prezident Edvard Beneš 30. září marně čekal na stanovisko Moskvy, které si urgentně vyžádal prostřednictvím vyslance Alexandrovského jako poslední jiskřičku naděje na pomoc.

Zveřejněné Alexandrovského zápisky prozrazují tehdejší utajované stanovisko sovětské vlády: „Beneš se pokouší zavléci Sovětský svaz do války proti celému světu jen proto, aby předešel lokální, izolovaný konflikt mezi Československem a Třetí říší.“ Jak K. Richter dodává, „všechny dodatečné výtky na adresu Beneše a československé vlády, že neměli kapitulovat, ježto Sovětský svaz byl připraven Československu pomoci, byly jen naprosto prázdné propagandistické žvásty.“

Těžko, přetěžko zejména příslušníci čs. armády přijímali mnichovský diktát se všemi jeho důsledky. Nemohli jinak, vždyť přísahali věrnost republice stejně, jako Otakar Jaroš 29. srpna 1937 na nádvoří hranické vojenské akademie.

„... že svých vojsk neopustíme, ale i životy své ochotně dáme na ochranu vlasti a za její svobodu…“

„Tak přísaháme!“

„Mohlo se bojovat. Měli jsme všechno: zbraně, morálku…“ zatínal bezmocně pěsti O. Jaroš, když přijel po Mnichovu domů do Mělníka. Nemohl vědět, že kapitulace byla nevyhnutelná. Nemohl znát, podobně jako miliony vlastenců, politické čachry mocností. Kdo ví, jak by je vnímal?! Nesnášel totiž ani politickou agitaci v armádě, neboť podle něj jen rozeštvává lidi a do armády nepatří.

Kolikrát na ni, než odejde z tohoto světa, ještě narazí…

Zvláště na komunistickou měl spadeno. Jarošovi byli vlastenci a své chlapce vychovávali v úctě k národním tradicím a k oddanosti demokratické Masarykově republice. „Komunistické názory jim byli proti mysli a jejich rozvratnictví je odpuzovalo. Komunisté byli pro ně nepřátelé republiky. V osmatřicátém roce z nich najednou byli největší vlastenci,“ píše K. Richter s poznámkou, že Jarošovým se mj. příčilo prohlašování komunistů, že jejich vlastí není buržoazní Československo, nýbrž Sovětský svaz, vlast proletářů.

Nevyhýbá se ani popisu toho, co se s čs. vojáky dělo po 18. září 1939, kdy se na polské území setkali s jednotkami Rudé armády, o Kamenci Podolském, kam se naši vojáci dostali. O příznacích morálního rozkladu, kdy mnozí ztratili víru v cokoliv a chtěli za sebou všechno zbořit a začít žít znovu.

Svým jednáním O. Jaroše silně zneklidňoval kapitán Procházka. Ten si z komunistů vybudoval síť osvětářů v rotách a samostatných četách čs. jednotky v SSSR. S obavami se Jaroš svěřil příteli Šmoldasovi: „Mám obavu, Mirku, že to Procházkovo přílišné zdůrazňování naší závislosti na Sovětském svazu prozrazuje, že to komunisti s tím samostatným a nezávislým Československem nemyslejí tak úplně vážně. Anebo to Sověti nemyslejí vážně s naší samostatností a naši poskokové samozřejmě udělají, co se jim poručí.“

Šmoldas se mu přiznal, že myslí na totéž.

Kniha Karla Richtra zajisté nenadchne ty, kteří z jakýchkoliv důvodů odmítají pravdu, byť podloženou argumenty. Když před třiceti lety vyšla jeho publikace nazvaná Dali mu jméno Otakar, neměl k dispozici tolik podkladů, jaké mu nabídlo až zpřístupnění archivů po roce 1989. Proto také svou práci výrazně přepracoval a první verzi doplnil. V poutavém vyprávění psaném stylem umělecké literatury faktu, doplněném o fakta dosud nezveřejněná a tudíž pro čtenáře nová a objevná, i o zcela neznámé epizody z předválečného a válečného života, založená na svědectví Jarošových spolubojovníků, jeho maminky, bratra a přátel, jsou vynikajícím zdrojem poznání nejen našich dějin. Je také zasvěceným pohledem do složitého období, kdy se rodil domácí i zahraniční odboj.

Karel Richter se svou prací staví i proti novodobým přepisovačům historie, kteří by zase nejraději – podle pravidla od mantinelu k mantinelu - zavrhli celý východní odboj, bojové tradice čs. vojska v SSSR, kteří raději o minulosti mlčí nebo – a to je snad ještě horší – bez uzardění haní L. Svobodu a další jednotlivce. „Ano, osvobození nebylo bezvýhradné, ale za to vojáci, kteří přinášeli pro osvobození daň krve a obětovaných životů, nemohou. Nenesou na tom vinu ani tisíce jejich padlých a raněných spolubojovníků z rudoarmějských řad, nucených podrobovat se chtě nechtě vůli vládnoucích politiků.“

Po listopadu 1989 se vynořili noví kádrovači, noví vylepovači těch „jedině správných cejchů“. Neštítí se špinit jméno Edvarda Beneše stejně jako Ludvíka Svobody. Tomu prvnímu kromě jiného zejména vyčítají, že se republika v roce 1938 nebránila. Ten druhý byl ve složité situaci za války jako velitel čs. vojska, ale také coby prezident Československa v roce 1968. 

Kdo je soudí, dokazuje, že vůbec nepochopil tehdejší události či jim zjevně porozumět nehodlá, neboť zřejmě sleduje jiné cíle.

V epilogu autor  cituje Václova Kopeckého, jenž při návštěvě Buzuluku v roce 1942 Ludvíkovi Svobodovi řekl: „Pane podplukovníku, pochopil jste, doufám, že budoucnost patří rudé hvězdě. Jestli podle toho budete jednat, půjde všechno jako po másle, budou oficíři, bude jednotka, bude všechno. Jestli ne, nebude nic a nebudete ani vy. My si to dokážeme zařídit po svém.“

Toto varování se týkalo nejen Ludvíka Svobody, ale také Edvarda Beneše. J třba si uvědomit, že koncem války a po ní, bylo v Evropě i ve světě jiné rozložení sil, jiné dohody vítězných mocností. Naše země se svou ne nejímavou zeměpisnou polohou v srdci Evropy pro ně byla a zůstává figurkou na šachovnici.

Fakta jsou fakta. Nijak však nesnižují hrdinství všech, kteří za naše osvobození bojovali ať už doma nebo v zahraničí. Mlčet o odvaze a oddanosti vlasti lidí jakými byli Ludvík Svoboda či Otakar Jaroš jen proto, že bojovali na východní frontě a že se to dnes jaksi nenosí, protože tón  politice udávají jiné garnitury, by bylo sprostým přepisováním historie a neúctou k známým i bezejmenným hrdinům.

„… Boj u Sokolova, právě tak jako celá historie života a bojů čs. vojenských jednotek v SSSR, je se vším, co k ní patří, hrdou bojovou tradicí českého a slovenského národa,“ připomíná v závěru své nové knihy Karel Richter.

Publikaci opatřenou řadou dobových snímků vydalo Naše vojsko. (Mašovická 202/8,142 00 Praha 4; tel.: 224 313 071; e-mail: info@nasevojsko.eu; www.nasevojsko.eu)

 

                                          Jana Časnochová-Vrzalová

 

 

Dali mu jméno Otakar. S tím nápadem přišla babička, která četla knížku o českém králi Přemyslu Otakarovi. A že padl v bitvě na Moravském poli jim snad ani nepřišlo.

                                                        x x x

 

Večer 20. srpna v zasedacím sále sekretariátu ÚV KSSS vůdci přijali rozhodnutí o vstupu vojsk do Československa. Vojenské příkazy už byly vydány…

Falin zmiňuje slova prezidenta ČSSR Ludvíka Svobody, válečného generála, jenž v letech Velké vlastenecké války vytvořil po boku Rudé armády první zahraniční jednotku – samostatný československý sbor. Češi a Slováci společně se sovětskými vojáky odvážně bojovali za osvobození Ukrajiny, útočili v Karpatech a vítězně se vrátili do vlasti. „Vojska k nám za žádných okolností nesmějí vstoupit,“ přesvědčoval své sovětské soudruhy Svoboda.  „Cokoliv, jen ne vojska. Intervence sympatie lidu k Rusku zlikviduje.“

Nikdo neposlouchal, protože věřili pouze jednomu právu – právu síly.

 

Z knihy Viktora Andrijanova Alexej Kosygin, vydalo nakladatelství Orego,

Praha 2007