Průkopník evropské integrace

26.03.2006 15:39


Na podzim loňského roku vyšla práce Válka roku 1939 – Dva projevy československého prezidenta na univerzitách v Edinburghu v Glasgowě 5. a 7. listopadu 1941 péčí Společnosti Edvarda Beneše. Spolu s Benešovými knihami Německo a Československo (vydáno v téže době z pozůstalosti vědkyní Masarykova ústavu AV ČR doc. Broklovou) a Demokracie dnes a zítra (první vydání v r. 1942) tvoří zajímavý celek, dotvářející pohled na Benešovo myšlení té doby. A více: i na jeho veřejné exilové působení, pro nás neznámé, více či méně nedostupné a doposud jen případ od případu úkradkově objevované.
Obsah obou přednášek je více méně totožný. Obírají se analýzou soudobé evropské situace a apokalypsou možné válečné triády i vražednými důsledky, které by to znamenalo pro budoucnost evropského civilizačního konceptu.
Uvědomme si dobový kontext. Na západě z kdysi svobodných zemí zbývala osamocená Británie a neutrální státy Švédsko a Švýcarsko, Balkán i střední Evropa byly tvořeny vzájemně se prostupujícími celky přímo okupovaných území (protektorát, Generální gouvernement, Rakousko) a polosamostatných i o podmínečnou expanzi usilujících států (Slovensko, Maďarsko, Chorvatsko, Kosovo-Metohija, Albánie, Řecko, Rumunsko ad.). Strmě stoupající nebezpečí šířil stále bezuzdnější japonský expanzionismus spějící k prosincovému útoku na havajskou Perlovou zátoku.
Československý exil i domov se doposud nevzpamatovaly z mnichovského šoku i z nadekretování neblaze proslulého „protentokrátu“ 16. března 1939 Adolfem Hitlerem na Pražském hradě. Byla-li již třicátá léta dobou
stupňovaného pesimismu, pak neblahé tříletí 1939–1941 tlačilo přívržence československé státnosti do beznaděje a smrtelného smutku. Občanský odboj i komunistická rezistence postupně splývaly do jednoho stejně nemilosrdně perzekvovaného a likvidovaného proudu. Vojska Osy jako kdyby vítězila všude tam, kde se objevila. Síly demokracie, nepo-sílené ještě americkou izolacionisticky cítící všestrannou zbrojnicí i nezničitelnou válečnou dílnou v jednom, se zdály nenávratně podléhat v nerovných střetnutích. Jak v tomto ponurém období beznaděje a děsu tedy Beneš myslel, cítil, jednal a předvídal?
Při každém z obou zájezdů se prezident – jak bylo jeho zvykem – setkával s tamější veřejností, otevřel informačně regionálně předůležitý Skotsko-československý dům, navštívil i československé jednotky, dislokované na severním konci tohoto velkého evropského ostrovního státu, na aberdeenské univerzitě převzal čestný doktorát práv. Jeho hlas a zjev, jak jej zachycují vzácné dochované filmové pásy dobových exilových měsíčníků režírovaných Karlem Lamačem, kdekoli se objevil, byl hlasem víry a zjevem utěšovatele a dárce naděje. Nejsoustředěněji právě v obou již zmíněných přednáškách, proslovených v starém hlavním městě Edinburghu a dále v průmyslové metropoli a přístavu Glasgowě.
V první z nich, nazvané příznačně Zač bojujeme, přiblížil vnímavému skotskému publiku, nadanému dějinnou zkušeností, jež byla a je blízkou té naší, podstatu velkoněmeckých všegermánských dobyvačných plánů. Etnocidně totalitní zločinecký režim postupoval v realizaci své bezohledné vize krok za krokem cestou, která je dnes součástí každého fundovanějšího výkladu o dějinách té doby. Gangsterskou podstatu tohoto „podsvětného“ režimu přiblížil Beneš na stále ještě živých vzpomínkách na obě centrální mocnosti; podle jeho názoru byli jejich představitelé i režim v porovnání s Hitlerovou kohortou skutečnými gentlemany. Výčet smluv, které byly porušeny, hodnot, jež byly pošlapány i ztrát, které se staly již tehdy nevratnými, jako by nebral konce. Hrozí to snad – dovodil Beneš – třetí válkou a následným neodvratným skutečným koncem dějinné existence evropského lidstva? Má tato katastrofická vize svou optimistickou variantu?
Zabránit vítězství zhouby a zkázy nad světlem a svobodou je podle Benešova přesvědčení možné. Vyžaduje to souznění společné i individuální lidské vůle po svobodě. Toto souznění má závažný obsah: úctu k lidské osobnosti moderního občana i vůči naprosté svobodě myšlení, víry, náboženství, ale také poznání pravdy a respektování moderní vědy, objektivnosti, tolerance a pravdy. Právě tak musí být oceňováno a ctěno dané slovo, plněny závazky i dodržovány dohody a smlouvy nesené úctou k svobodně přijatým zákonům uvnitř státu a k vyjednaným mezinárodním smlouvám s dalšími zeměmi.
Nacistickou alternativou k těmto zásadám jsou moderní otroctví, doktrína, zaručující právo lhát a pošlapávat přijaté závazky, kterou hitlerovci rozvinuli v terorismem podložený systém soustavné propagandy. Výsledkem tohoto chorobného úsilí je demoralizace většiny Němců na jedné, právě tak jako skepse a nihilismus jejich menšiny na druhé straně. Tmelem této hniloby je všudypřítomná korupce. Držet dané slovo a plnit uzavřenou dohodu je známkou ne síly, ale slabosti, otevírající další prostor pro toto usoustavněné zlo. Nejlépe současné Německo vystihuje podle Benešova případného příměru obsah Wagnerovy opery Soumrak bohů.
Variantou tohoto „nového evropského pořádku“ je nejen boj proti jeho ustavení, ale především představa nové, lepší Evropy. Němci se musejí jednou provždy naučit, že válka, násilí, věrolomnost se nevyplácejí a vyplácet nebudou. Proto bude nutné vybudovat systém nové evropské solidarity. Svoboda v Evropě je nedělitelná. Jejím obsahem se podle Benešova přesvědčení musí stát osvobození všech okupovaných zemí a totální porážka režimů Osy, poté nová federativní a konfederativní uskupení uvnitř Evropy, vytvoření dokonalejšího systému kolektivní bezpečnosti, než kterým byla meziválečná Společnost národů, a konečně „nový systém evropské spolupráce, který zabrání ekonomickým sporům mezi demokratickými státy a také obnově autoritativního totalitního státu“. Jen tak bude možno využít poslední možnost k záchraně Evropy – a jak Beneš předvídavě dodává – snad i světa.
To všechno vlastně je východiskem základní myšlenky evropské integrace. Z jiných, více podstatu hitlerovské politiky v její imperialistické německé kontinuitě osvětlujících hledisek, se tímtéž problémem obíral Beneš v druhé přednášce Válka z roku 1939 a odpovědnost Německa za ni, která byla pronesena o dva dny později, 7. listopadu 1941 v Glasgowě. Mluvil tu – a také tak byl přijímán – jako nejen věhlasný československý vůdčí demokrat a humanista, ale i světově ceněný a vážený prognostik, který pro mnohé byl a pro Benešova blízkého spolupracovníka Prokopa Drtinu také zůstal „světcem a prorokem“. Myšlenku evropské integrace i v dobách nejtemnějších důsledně razil nesporně jeden z největších Čechů.
A právě v tom je velký smysl a poslání na pohled nenápadné černé sešitové brožurky, kterou pod názvem Edvard Beneš Válka roku 1939 současně v originální anglické i překladové české verzi jako 32. a 33. svazek své pozoruhodné KNIŽNICE vydala Společnost Edvarda Beneše. Svazek jako vždy edičně vzorně připravila a uvádějící předmluvou přiblížila předsedkyně Společnosti prof. Věra Olivová. Na tom nic nemění ani drobný omyl ve vročení (1939–1941), který se tiskařským šotkem vloudil do prvního vydání české verze.
Světovost Edvarda Beneše, pojem často vzývaný, ale téměř nikdy blíže konkretizovaný, se také tímto drobným svazečkem, který i dnes nachází svou původní skotskou ozvučnost, dostává konkrétní a v malosti vnějšího rozměru i myšlenkovou velikostí, jež je v něm skryta, nepřehlédnutelný obsah. A s ním i světový spoluvklad heroických tisíců a desetitisíců, které za uskutečnění těchto vznešených myšlenek nasazovaly životy nejen své, ale i svých blízkých. I jim přes řadu zlepšení zůstáváme v mnohém dlužni.


Jiří Malínský