Projev středoškolské a vysokoškolské profesorky PhDr. Miroslavy Polákové, Ph. D., přednesený dne 18. 5. 2014 na terezínském popravišti

22.05.2014 12:35

 Jan Amos Komenský řekl:

„Lidé vzdělaní vpravdě lidmi jsou, tj. lidští podle mravů,

ale zvířecí surovost nebo barbarská divokost lidi činí ohavnými a ukrutnými, tak že při nich kromě podoby lidské sotva co lidského shledáme.“

 

Učitel národů dobře věděl, jak fanatismus dokáže odbourat lidskost, jak snadno se z lidí dokáže zformovat nenávistné stádo, které se ve jménu své ideologie stane nelidským.

 

Lidé se neustále vyrovnávají s agresí a pořád mají touhu dobývat, podmaňovat, likvidovat. Nejhroznější válka v dějinách skončila před 69 lety. Doposud žijí lidé, kteří pamatují německé nápisy na obchodech a přejmenované ulice, doposud žijí Ti, kteří se jako malé děti doma schovávali za maminčiny sukně, když k nim přišlo na razii gestapo, stále žijí manželky těch, kteří byli popraveni, ale stále žijí i Ti, kteří sami bojovali a válku přežili.

 

Jak chceme lidstvo zbavit touhy po násilí, po útlaku, jak se dokážeme zbavit rasových předsudků, které hraničí s genocidou. Neustálé násilí, smrt, drogy, sex a vulgarita prezentované ve sdělovacích prostředcích i v současné filmové a televizní tvorbě, jako by zbavovalo mladé lidi představ o normálním životě bez násilí a agrese.

 

Kdybych nepracovala 33 let ve školství a setkávala bych se mladými lidmi pouze na ulicích a ve vlaku, asi bych nabyla dojmu, že mladá generace hrubne, že je necitlivá a bojuje pouze sama za sebe, jak si o tom vyprávějí dnešní starší lidé.

 

Mám však to štěstí, že učím 33 let na gymnáziu a zároveň 6 let i externě na vysoké škole a vím, že mládež je velmi citlivá a zároveň toužící po volnosti, ale i po spravedlnosti. Na jejich výchově je nezastupitelná nejenom role v rodině, ale je to zejména škola, pedagogové, kteří ovlivňují jejich citový vývoj, názory i postoje. Jsou to učitelé, kteří usměrňují výchovu, ale také jejich historické povědomí o vlastním národě. Nesmíme my, pedagogové, čekat, že to za nás učiní někdo jiný. Je na nás, abychom zaujali velmi zodpovědný postoj k budoucnosti mladé generace, která prochází našima rukama, které dáváme své znalosti a zkušenosti. Vedle rodičů jsme to my, kdo musíme odevzdat morálně vyspělé a vzdělané jedince společnosti, ve které si bude potom každý vytvářet nejenom své názory a postoje, ale bude také ovlivňovat své jednání vůči ostatním a bude se podílet na spravedlivé budoucnosti národa, kterého si bude vážit, národa, za který by v případě ohrožení byl ochoten bojovat.

 

V době dnešního evropanství, to mnohým připadá jako zbytečné úvahy, protože naší záštitou je Evropa. Ale my musíme být hrdí nejenom na Evropu, ale především na to, odkud my sami jsme, bez nacionalistického patosu. K tomu, aby mohli být mladí lidé hrdí na svůj národ, potřebují znát jeho minulost. Je důležité, aby se učily dějiny v souvislostech., tak jak se lidstvo posunovalo neustále kupředu. Je nezbytné, aby právě současná generace učitelů využila jedny z posledních možností k zachycení reality velké války od pamětníků. Stále je ještě možnost setkání s válečnými veterány nebo jejich nejbližšími příbuznými, kteří jsou stále nositeli velkého a tragického svědectví. Nemůžeme stát se založenýma rukama a čekat, že to za nás udělá někdo jiný, nebo lépe neudělá nikdo a nic se nestane. Za dějinami II. sv. války se skrývají osudy stovek známých, ale dnes již i bezejmenných hrdinů. Ti všichni vytvořili mozaiku dramatických událostí z let 1939 až 1945.

 

Před 69 lety bylo na tomto místě po půl třetí hodině odpolední zastřeleno popravčí četou 52 vězňů, zejména mladých členů oboje, z nichž některým bylo pouhých 18 let. Po 69 letech a 16 dnech zde s úctou stojí přesně 52 studentů uherskohradišťského gymnázia. Za každého mrtvého zde stojí jeden živý student, nositel budoucnosti českého národa. Všichni tito mladí lidé mají před sebou život a možnost dalšího vzdělávání. Vzdělávání, které by je mělo posunovat nejenom v jejich znalostech, ale věřme, že i v jejich lidství. Je načase, aby se začala naplňovat představa a velká životní touha Komenského, který věřil, že vzděláním postupuje lidstvo stále více k humanitě. Bohužel technika, jakoby mnohdy z lidí vytlačovala cit. A nastupuje opět nezastupitelná role obyčejného učitele, který by měl svým žákům vyprávět o nespravedlnostech a bolestech v dějinách národa, ale také o možnosti všenápravy věcí lidských. Čest památce obětí nacismu. Věřme, že odkaz Komenského se bude také pomocí českých pedagogů naplňovat, a ti, kteří tady nyní stojí, si navždy tyto okamžiky uloží do své duše a vždy budou usilovat o spravedlnost a mír.