Projev předsedy ÚV ČSBS ing. Jaroslava Vodičky, přednesený 28. října 2012 u příležitosti státního svátku Dne vzniku samostatného československého státu v Národním muzeu v Praze

31.10.2012 17:35

Vážené dámy, vážení pánové, milí hosté, sestry a bratři,

 

stalo se krásnou tradicí připomínat  si výročí zrodu Československé republiky. Poprvé se scházíme zde, v takzvaném Travertinovém sále Nové budovy Národního muzea,  neboť Pantheon je v důsledku rekonstrukce historické části uzavřen.

Myslím, že na slavnostní atmosféře to nijak neubírá také proto, že jsou zde s námi – aspoň symbolicky – dva muži, kteří společně s Edvardem Benešem měli největší zásluhu na osvobození Čechů a Slováků z rakousko-uherského područí a ustavení samostatného Československa -

Tomáš Garrigue Masaryk a Milan Rastislav Štefánik.

Tento významný den vybízí k zamyšlení,  odkud a kam jako země směřujeme? Přiznejme si, že po dvaceti letech budování demokracie jsme nijak zásadně nepokročili, byť si často namlouváme opak. Příliš jsme se vzdálili zásadám jejího vyznavače, ale také člověka, který se ji snažil co nejdůsledněji prosazovat – T. G. Masaryka.

Nehodlám zde moralizovat ani lamentovat nad úpadkem morálky i vzdělanosti v naší zemi, nad slovníkem řady politiků, kteří klesli na úroveň bulváru nejhrubšího zrna. Dávám však za pravdu panu profesorovi Bohumíru Blížkovskému z Brna, jenž se  na stránkách našeho čtrnáctideníku Národní Osvobození vyjádřil ve smyslu, že Česká republika prožívá komplexní krizi a že jde  zřejmě o naše druhé nejvážnější novodobé  ohrožení. Naše současnost je pravým opakem Masarykova Československa. 

Profesorovo varování je velice závažné. Utvrzuje mne v tom,  jak moc je pro národ, pro naši vlast  důležité hledat inspiraci pro vlastní záchranu v našich dějinách, u našich předků. Kladu na to velký důraz rovněž s ohledem na fakt, že nás počátkem příštího roku čeká první přímá volba prezidenta. Člověka, který by měl být jednotícím prvkem, chcete-li tmelem národa. Každý volič bude přemýšlet, komu a proč dát či nedat hlas. Následující slova za členy ČSBS, z úcty  k odbojářům, z úcty k lidem, kteří se zasloužili o obnovení svobody našich národů, adresuji především kandidátům na tento post, ale nejen jim. Snad dojdou pozornosti i u ostatních spoluobčanů.

Úcta k Masarykově osobnosti se, bohužel, postupem let stala pouhou formalitou, zúženou na kladení věnců při některých výročích, a na stále se opakující oslavné  řeči. Na jeho stále živý odkaz a jeho naplňování, zejména v otázkách humanismu a demokracie, se však zapomíná. Právě z něj je třeba čerpat a vrátit jej do života. Nepodléhejme líbivým heslům, módnosti, protože, jak Prezident-Osvoboditel zdůrazňoval, „myšlenku včerejší ubíjí myšlenka dnešní, ne proto, že by byla správnější, ale že je nová… Tato filosofie je extraktem povrchnosti, diletantismu v zlém a nejhorším slova smyslu“.

Vzpomeňme na Masarykovo Československo, které získalo mezinárodní uznání spojenců a ptejme se, proč? Bylo založeno na myšlence zformulované do hesla Pravda vítězí! Nebojme se ohlédnout do minulosti, vždyť také Masaryk měl své předchůdce, z jejichž odkazu čerpal – mám na mysli některé Přemyslovce jako zakladatele národního státu.

Zlatá bula sicilská, jejíž osmisté výročí jsme si koncem letošního září připomínali, jim dávala unikátní možnosti – suverénně vládnout své zemi  a přitom nestát stranou evropské politiky. Na tom stálo středověké vlastenectví, jež našemu národu umožňovalo přežít i v pozdějších krušných dobách.

Ctěme tedy odkaz předků, protože kořeny minulosti nám ukazují cestu, jak uhájit naši vlast a budovat společnost na mravním a humanitním základu, jak to prosazoval T. G. Masaryk, tak těsně spojený s dnešním dnem – dvacátým osmým říjnem.  Pamatujme, že demokracie je bez lidskosti a mravnosti nemyslitelná.

Děkuji vám za pozornost a také za to, že jste mezi nás přišli a vám všem přeji krásný sváteční den.