Projev předsedy ČSBS Jaroslava Vodičky, přednesený dne 28. října 2013 na pražském Vítkově

31.10.2013 20:15

Vítkov 28. října 2013

Vážené dámy, vážení pánové, milí hosté, sestry a bratři,

 

pohledy na první republiku, jejíž 95. výročí vzniku si společně připomínáme, se mohou lišit. Zatímco jedni si ji idealizují, druzí v ní nenacházejí nic dobrého.

Je pravdou, že již od svého zrodu si nesla těžké břímě - vážný národnostní problém. Ten ji zatěžoval po celou dobu její existence a kulminoval při volbách do poslanecké sněmovny v roce 1935 značným úspěchem Sudetoněmecké strany, poté aktivitami henleinovců v pohraničí, Mnichovem a okupací. Jaroslav Stránský, blízký spolupracovník Edvarda Beneše, do Lidových novin 2. října 1938, tedy doslova v okamžicích, kdy německá vojska obsazovala mnichovskou dohodou ukradené české pohraničí, napsal: „Míra našeho neštěstí je nevýslovná. Je větší než míra našich chyb. Osud nás netrestá jen pro naše nectnosti, trestá nás i za naši věrnost, za smluvní poctivost, za bezelstnost, za obětavost a spravedlnost. Drtí nás netoliko vina vlastní, ale i ta, proti které jsme se vzepřeli, když jsme se osvobozovali z rakouského panství. Vybíjí se na nás panství tisíce let a tisíce zájmů. Chtěli jsme být kladivem, který ukuje mír, stali jsme se kovadlinou, do které buší tvrdými údery zlověstná budoucnost Evropy.“

Kdykoliv si tento citát opakuji, cítím jeho hlubokou
jasnozřivost, ale také poučení i varování. Dnes už víme,  jaká ona zlověstná budoucnost kontinentu byla: okupace naší vlasti, válka, a pak svět rozdělený železnou oponou a zase válka, tentokrát studená …

Současná Česká republika nemá, aspoň myslím, národnostní problém, je však zatížena neméně nebezpečným jevem – zklamáním značné části veřejnosti z nestabilní politické situace, provázené politickými i finančními – nebojím se říct – zlotřilostmi nejrůznějšího druhu, stále více se rozevírajícími nůžkami mezi neúměrně bohatými a těmi, kteří byli do nuzoty zahnáni. Demonstrace před Dnem české státnosti – tedy před měsícem – v Ostravě ukázaly, že existují-li sociální problémy, sociálně vyloučené skupiny a neřeší-li se tento problém, pak zejména demonstrace neonacistů, kteří tyto jevy zneužívají ve svůj prospěch, jsou masovější, protože se k nim přidávají dosud loajální, avšak do kouta zahnaní občané. Ptám se, co se stane, bude-li krize pokračovat a selžou-li politici?! Zmařené touhy současné české veřejnosti zatím vedou „jen“ – toto slovo jsem dal do uvozovek - k narůstajícím xenofobním a rasistickým projevům.

V této souvislosti připomínám slova významného rakouského filozofa a teoretika vědy, kritického racionalisty uplynulého století Karla Raimunda Poppera, který prohlásil: „Vždycky jsem Masaryka obdivoval jakožto jednoho ze dvou velkých státníků a hrdinů Evropy dvacátého století: … Masarykovo Československo bylo – podle mne nad vší pochybnost – nejotevřenější ze všech společností, které kdy v Evropě spatřily světlo světa.“

To je jeden z klíčových odkazů první republiky, na nějž je třeba navázat. Pro T. G. Masaryka demokracie představovala především stálý dialog, snášenlivost, spravedlnost a slušnost. Není panováním nad lidmi, nýbrž veřejnou službou pro občany.
Před pár dny skončily volby. Nemusím snad připomínat rozjitřenou atmosféru v naší zemi, která jim předcházela. Z tohoto místa se obracím na ty, jimž voliči dali hlas, i na ty, kteří se stanou členy nové vlády.

Rozhodnutí, která budete činit, dělejte s rozvahou. V zájmu České republiky a všech jejích občanů, bez ohledu na barvu jejich pleti, politické přesvědčí či vyznání. Moc bych si přál, aby naše země byla domovem všech, kteří zde chtějí žít a pracovat a samozřejmě ctít její zákony. Pomozte uklidnit rozbouřené duše, pomozte této zemi navrátit hrdost, poctivost a čest. Čerpejte při tom i z odkazu našich předků, z historické paměti národa.

Za nás všechny si dovolím vznést přání: Kéž se „vláda věcí tvých k tobě zase navrátí, ó lide český“.

 

Děkuji za pozornost!