Projev předsedy ČSBS Jaroslava Vodičky, přednesený dne 22. června 2014 v Ležácích

25.06.2014 10:44

Vážený pane prezidente,  vážení ústavní činitelé, vážené dámy, vážení pánové, milí hosté, sestry a bratři, ležáčtí,

 

mrazí mne, když si vzpomenu na charkovského předškoláka, který svou maminku, domnívající se, že synek netuší, co se na Ukrajině děje, omráčil nezvyklým přáním: „Chtěl bych být džinem vypuštěným z láhve.“ Na dotaz proč, opáčil: „Přál bych si, aby se u nás nezabíjelo a všechno bylo jako dřív. Klidné.“

Desítky let a stovky kilometrů jej dělí od Marie Jeřábkové, rozené Šťulíkové, ležáckého dítěte, které vyhlazení vesnice přežilo. V knize Hlasy z hořících domů si lze přečíst její vyznání, tolik podobné přání ukrajinského klučiny: „Odkaz ležácké tragédie nás zavazuje, aby se Ležáky již nikdy a nikde na světě neopakovaly a aby děti nemusely znát své rodiče jen z fotografií.“

Rasismus, xenofobie, náboženská nesnášenlivost, netolerance, neonacismus – to jsou jevy, které lidstvo ohrožují. Šíří se světem a pronikly i do naší společnosti. Generace, které druhou světovou válku, protektorát nezažily, které nepoznaly řádění nacistů, potřebují znát příčiny a důsledky zmíněných jevů, aby je uměly včas rozpoznat a postavit se jim na odpor. Zdůrazňuji VČAS, aby jednou nebylo pozdě! Proto se také scházíme na pietních místech, jako je toto, abychom to znovu a znovu opakovali.

Jsem rád, že za protektorátu vypálené obce - nejen Lidice a Ležáky, ale také Prlov, Ploština, Javoříčko a další – spolupracují.  Co je důležité, věnují se mládeži a ještě dokážou přizvat významné osobnosti, které jsou pro mladé pokolení skvělým příkladem a vzorem. Za všechny uvedu sportovně naučný projekt - Memoriál Josefa Šťulíka, příslušníka místního odboje, na něhož se často zapomínalo. Památník Lidice jej připravil pod záštitou mistryně světa Jarmily Kratochvílové, která se sportovního dne v Ležákách osobně zúčastnila. Podobně jako již tradiční Memoriál Karla Kněze i ten Šťulíkův spojuje znalosti historie se sportovními výkony. První ročník se vydařil a já doufám v jeho pokračování a v přeměnu v novou ležáckou tradici. Podařil se navzdory tomu, že dopravní obslužnost Ležáků je špatná. Nejede sem vlak, nejezdí autobus.  Nezastupitelné místo má i Pochod Oheň (bez) naděje a řada vzdělávacích programů pro mládež. Oceňuji, že současný prezident republiky Miloš Zeman výrazně přispívá nejen k zachování historické paměti národa, ale, jako tomu bylo kupříkladu při nedávné návštěvě německého prezidenta Joachima Gaucka, se podílí na rehabilitaci památníků druhé světové války v České republice rovněž tím, že na ně upozorňuje. Možná by pan prezident alespoň přímluvou u vlády mohl podpořit úsilí Památníku Lidice a Českého svazu bojovníků  za svobodu, o zařazení návštěv studentů v památných místech do osnov škol v praktické části výuky dějepisu a občanské nauky. Doufám, že ministr školství, mládeže a tělovýchovy Marcel Chládek, s nímž jsme o tom před několika týdny mluvili, nám vyjde vstříc a že vydá doporučení, aby školy se svými žáky jezdily na místa spojená s protektorátem, s odbojem, s druhou světovou válkou. Bylo by vhodné, kdyby se vládní činitelé společně zamysleli, jak v tomto směru školám pomoci rovněž finančně, neboť vstupné a jízdné je nad jejich možnosti a zpravidla i nad možnosti rodičů.

Je důležité, aby mládež znala naši minulost. Zejména tragickou novodobou. Především, jak jsem už zmínil, s ohledem na různé negativní projevy mezi ní. K radikálním řešením je přístupnější i proto, že obtížně hledá uplatnění na trhu práce a nemůže se realizovat, jít za svým snem, přestává věřit v lepší budoucnost. Nepodchytíme-li ji včas, může se lehce stát, že se iniciativy chopí někdo jako šumperský rodák a fanatický sadista Herrmann Krumey, který se podílel na povraždění lidických a ležáckých dětí. „Připadám si jako polobůh,“ svěřil se v dopise příteli z SS.

Vy mladí, střežte se takovýchto zrůd. Vytvořte si svůj vlastní sen, který povede k důstojnému postavení v životě. Nebojte se za ním vydat. A věřte, že dojdete naplnění. Věřte v sílu myšlenky a v lidství. Mluvte spolu, naslouchejte, diskutujte, nebojte se říkat pravdu, neboť ta se světla nebojí. Vzpomeňte přitom na přání onoho ukrajinského klučiny, na slova Marie Jeřábkové-Šťulíkové.

Děkuji za pozornost!