Projev předsedy ČSBS Jaroslava Vodičky přednesený dne 14. června 2014 v Lidicích

20.06.2014 09:43

Vážený pane předsedo Senátu, vážení ústavní činitelé, vážené dámy, vážení pánové, sestry a bratři, lidičtí,

„Protivník utrpěl vážné ztráty… boj se vedl i v centru … na noc boje utichly, ráno opět vypukly… po síti se šířily snímky z márnice, kde se kupila mrtvá těla…“ Tyto hrůzné věty nejsou ze starých frontových novin, nýbrž z našeho současného denního tisku. Popisují situaci v ukrajinském Doněcku.

Řekněte, cožpak se lidstvo nikdy nepoučí?! Cožpak druhá světová válka nebyla dostatečně tvrdou a krvavou lekcí, aby jej přešla chuť na další nesmiřitelné ozbrojené střety?!

Při pročítání podobných zpráv mne občas popadá beznaděj. Na tomto místě si však pokaždé uvědomím, že lidstvo přece jen není ztraceno, že naději na klidnou mírovou budoucnost má. Je v dětech a mládeži z blízkých i vzdálených zemí, z různých světadílů a také v těch našich.

Lidice jsou výstrahou a závazkem pro svět, pro český lid. Staly se celosvětovým symbolem nezničitelného lidství, obrovské vůle k životu. Tento jejich odkaz, toto poselství se odráží také ve 42. ročníku Mezinárodní dětské výstavy výtvarných prací LIDICE 2014. Rodinné zemědělství aneb Naše zahrádka a pole, tak znělo letošní téma. Oslovilo bezmála 28 tisíc chlapců a dívek – tedy rekordní počet – ze sedmdesáti sedmi zemí světa. Prohlížel jsem si oceněné práce. Zajděte si do zdejší galerie, abyste, podobně jako já, pocítili obrovskou touhu mládí po poklidném žití, po laskavé náruči domova, blízkých. To je ona naděje pro svět. Pochybuji, že všechny ty děti, které se kdy do lidické soutěže přihlásily, které se budou hlásit do dalších ročníků, které se tady společně setkávají, někdy zatouží vzít zbraň do ruky a vyrazit do bitvy. Odmala se totiž spolu učí mluvit.

Je více než symbolické, že nejvyšší ocenění - Cenu poroty – letos získalo ukrajinské Photostudio MIG Doněck. Zde vznikly obrázky šestnáctileté Anastasie Jermolajevy, která za ně dostala medaili. Ani boje o doněcké letiště nezabránily tomu, aby se alespoň paní učitelka poněkud složitější cestou na vyhlášení výsledků do Lidic dostala.

Péči o mládež a studenty Památník Lidice považuje za jednu z nejvyšších priorit. Pamatuje na doprovodné vzdělávací, kulturní i sportovní programy, které sem opakovaně přivádějí široký okruh návštěvníků. Památník, to nejsou jen budovy, expozice a pietní území, ale především to, co nabízí. Tedy jeho obsahová náplň. Myslím, že to se pracovníkům, pamětníkům tragických událostí i spolupracujícím pedagogům daří naplňovat měrou vrchovatou. Ať jde o již zmíněnou výtvarnou soutěž či vědomostní soutěž Lidice pro 21.století, přehlídku sborů Světlo za Lidice, Lidickou simultánka, Lidické zimní večery nebo množství seminářů pro pedagogy a studenty spojených s besedami pamětníků a tak dále.

Není snad měsíce, aby některá škola nežádala o prominutí vstupného z důvodu vysokých nákladů na cestu. Je mi jasné, že státní příspěvková organizace s přesně vymezenými pravidly jim nemůže vyjít vstříc. Řešením by mohlo být, kdyby ministerstvo kultury a ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy umožnily vstup do památníků druhé světové války – tedy nejen sem do Lidic - zdarma pro všechny organizované zájezdy škol a o tuto částku snížených tržeb navýšilo rozpočet.

Rovněž bych uvítal, kdyby ministerstvo školství vydalo doporučení o zařazení prohlídek památníků do osnov škol a případně jim v tomto směru finančně přispělo na dopravu. Jde přece o naši budoucnost, o to, aby odkaz obětí války a varování s nimi spojená neupadla v zapomnění.

Profesor Schweitzer, nositel Nobelovy ceny svého času o Lidicích řekl: „Vzpomínka na tuto tragédii musí zůstat živá v našem světě a podněcovat nás k tomu, abychom se zbavili myšlenek nelidskosti, které jsou ještě v naší době, a abychom se oddali ideálu humanismu tak, abychom neriskovali, že tragédie Lidic se budou opakovat ještě v budoucnu. Nedělejme si iluze, že by to nebylo již možné. Musí být veden boj proti myšlenkám nelidskosti, kterou ještě trpíme.“

Děkuji za pozornost!