Projev předsedu ÚV ČSBS plk.v.v. Ing. Jaroslava Vodičku v Terezíně

18.05.2015 08:15

TRYZNA2015

Vážený pane prezidente, vážení ústavní činitelé, vážené dámy, vážení pánové, milí hosté, sestry a bratři. A dovolte, abych zvláště přivítal mladé lidi, kterých je tu letos opět hodně.

 „Když jsme přijeli do Terezína, tak nás nejprve roztřídili a z toho mám dodneška velké trauma… Nechápali jsme, proč nás oddělili od zbylých sourozenců. … Nemohu se smířit s tím, že jsem nesla bratříčka Pavlíka v náručí, nikdo mi nic neřekl a najednou mi ho vytrhli a já plakala, že jim ho nedám … pořád se mi to vrací … těžko to nesu dodnes,“ vzpomíná Alžběta Dostálová Morgensternová, která přežila pobyt v terezínském ghettu.

Hrůzná minulost v myslích přeživších zůstává trvale usazena. Byť se to možná někomu bude zdát nelidské, myslím si, že na celou tragédii spojenou s druhou světovou válkou nesmíme a nemáme právo zapomínat. Její opakování v jakékoliv podobě totiž pořád hrozí. A nemám na mysli jen události na Ukrajině. Obávám se, že dokonce myšlenka koncentračních táborů může v budoucnu najít odezvu. Zamysleme se třeba nad tím, co se děje v Islámském státě! Do koncentračních táborů, do genocidy to nemá daleko.

Historie je učitelkou života. To není fráze, nýbrž holý fakt. Záleží ovšem na tom, jak se dětem a studentům podá. Nedaleko odsud, v Malé pevnosti, kde byli 2. května roku 1945 popraveni vesměs mladí lidé, ráno proběhl smuteční akt. Zúčastnilo se ho rovněž na pět desítek studentů z gymnázia v Uherském Hradišti, s paní profesorkou Miroslavou Polákovou.

Tak nějak, jako to léta dělá ona, si představuji výuku dějepisu. Nikoliv pouze ve třídě s učebnicí v ruce, ale také na místech, připomínajících nejen krvavou minulost dvacátého století.

Děkuji za to jí i všem dalším pedagogům, pro něž je učitelování nikoliv profesí, nýbrž celoživotním posláním. Děkuji za to, že naplňují Komenského metody názorné výuky.

Za každého mrtvého symbolicky před hodinou na popravišti stál jeden živý student, budoucnost našeho národa. Obracím se tedy především na vás mladé. Máte před sebou celý život. Jaký bude, můžete do značné míry ovlivnit vy sami. Učte se, vstřebávejte do sebe vědomosti, abyste je jednou mohli využít pro své blaho i pro blaho své vlasti. Obrovskému zástupu těch, kteří prošli Terezínem, tato příležitost dopřána nebyla. Vzdělání člověka nejen naplňuje, ale také mu umožňuje napravovat chyby, čelit bezpráví. Vede ho k humanismu.

Nejdůležitější je, že má cenu se o něco snažit, zapojit se, spolupracovat, být součástí světa. Tuto myšlenku jsem si vypůjčil z programu Junáka. Ve jménu lepší budoucnosti bychom ji měli přijmout za vlastní. Ve jménu lepší budoucnosti však nesmíme ztratit paměť. Proto je nutné do osnov škol v praktické části výuky dějepisu a občanské nauky zařadit také návštěvy žáků a studentů památných míst, spojených s naším odbojem, s druhou světovou válkou. Bylo by vhodné, kdyby se vládní činitelé společně zamysleli, jak v tomto směru školám pomoci rovněž finančně, neboť vstupné a jízdné je nad jejich možnosti a zpravidla i nad možnosti rodičů. Zatím, byť na tuto potřebu náš svaz upozorňuje již dlouho, ze strany kompetentních zůstává bez náležité odezvy.

Závěrem si dovolím citovat slova válečného veterána adresovaná všem, kteří přijdou po nás: „Chtěl bych vzkázat budoucím generacím, ať usilují o to, aby byl mír. Válka, to je to nejhorší!“

 

Děkuji za pozornost!