Příběh statečného průšviháře

05.03.2008 14:53

I tak by se dala nazvat kniha Vzpomínky nebeského jezdce, kterou podle rukopisné pozůstalosti po Filipu Jánském (občanským jménem Richard Husmann) napsal Jindřich Drebota. Je poutavým vyprávěním o bojové cestě mladíka, jemuž se nedlouho před válkou podařilo dostat z protektorátu do Francie. Zde na několik týdnů vstoupil do Cizinecké legie. Přidal si nějaký ten rok navíc a v zemi galského kohouta stal se nejmladším příslušníkem československé zahraniční vojenské jednotky.

Později s její částí ustoupil do Anglie. Rovněž tady byl nejmladší z 311. čs. bombardovací perutě RAF. V roce 1944 se přihlásil na východní frontu, kde bojoval coby palubní střelec bitevních letounů-šturmoviků.

„Myslím, že je na čase, abych přiblížil letoun, na kterém jsem odlétal své poslední bojové lety za druhé světové války.

Byl jím legendární Il-2 – šturmovik… Jeho konstruktér Iljušin úspěšně vyřešil sladěnost váhy, dané na jedné straně množstvím neseného paliva, pancéřováním a výzbrojí, s potřebnou rychlostí a obratností na straně druhé.

… Šturmovik měl řadu výhod. Umožňoval moment překvapení při přepadovém letu i přesun formace v nízkých výškách, měl mohutnou palebnou sílu a odolával lehkým pěchotním zbraním. Byl používán proti tzv. tvrdým cílům – tankům, samohybným dělům, menším bunkrům, vlakům apod.“

A s jemu vlastním, pohříchu černým humorem, na jiném místě konstatuje: „Celý vzdušný duel byl vždy soubojem dvou nerovných protihráčů. Například mému veliteli Guljaničovi už na zemi připadala kabinka střelce na šturmoviku jako rakev přeříznutá v půli. Ta představa opravdu dodávala chuť do života…“

Kniha nabízí řadu dalších nejen technických údajů o letadlech. Její obrovskou výhodou je, že  Filipa Jánského (4. 9. 1922-20. 8. 1987) nepopisuje jako „vojáka bez bázně a hany, který se beze strachu vrhá na nepřítele“. Zvláště mladé čtenáře, teprve hledající vzory pro své jednání, může zaujmout, že F. Jánský byl docela obyčejný člověk z masa a kostí, který vedl jakousi soukromou válku – bojoval s vlastním strachem. Občas dokonce brával zástoje – létal načerno – „aby se prý odnaučil bát“.  Vskutku, jeden z největších průšvihářů mezi československými letci v RAF a jeden z nejodvážnějších  měl docela normální lidský strach. Rozhodně se mu však nepoddával a čelil mu vlastními svéráznými metodami.

Jeho spolubojovník a přítel Emil Mikulenko na to vzpomíná takto: „Cílevědomě se odnaučoval mít strach. Umíte si něco takového představit? Tento neobyčejný druh ‚sportu‘ provozoval opět od podzimu 1943 při protiponorkových patrolách.

… Nejpodivnější ovšem bylo, že si nikdy nad Atlantik nebral padák a dokonce ani plovací vestu. Létal zásadně ‚nalehko‘…

Vždy prý poznal, který letoun se vrátí a který je ohrožen. Připadlo mi to, jako kdyby s Hitlerem vedl svou soukromou válku.“

Letci, a nejen oni, na besedách často dostávali a dostávají otázku, zda se za války báli. Filip Jánský odpovídal: „Ano, například třeba já, pouze ale v jistém období.

… Dokud jsem nenašel své vlastní vyrovnání a nepřestal jsem se bát smrti, ať by přišla odkudkoliv či kdykoliv, mohl jsem se jako jiní polekat čas od času z různých příčin. Když jsem ale poznal smysl celé vysoké hry zvané život, pro každého z nás hry vskutku nejvyšší, začal jsem smrtí pohrdat a přestal jsem její možnou a zvlášť za války stálou hrozbu brát na vědomí.

Na podzim roku 1941, kdy můj strach nejspíš vrcholil, bylo jeho pravou příčinou mé možné ohrožení z oblasti zdánlivě a pouze těžko postižitelné … nemělo nic společného s létáním … nebál jsem se zranění či násilné smrti v letounu, hodně jsem se ale bál německé tajné státní policie – gestapa a také hrozby, že v případě mého zajetí bude utrápena za nelidských podmínek i má matka.

Nacismus, nejagresivnější forma fašismu, bezohledně stavěl na vydírání a loupežích. Kalkuloval s násilím všeho druhu…“

Drebotova kniha je vyprávěním o tragédii generace, jíž válka nenávratně ukradla mládí, je vyprávěním „o životě lidí, kteří tehdy samozřejmě bojovali, ale také žili, milovali, měli své plány, své trable, chodili na pivo a měli rádi život. Měli rádi život tím víc, že žádný den nevěděli, zda se dočkají zítřka“.

Richard Husmann, v průběhu Ostravské operace, až sám těžce zraněný, sestřelil německou stíhačkou FW-190, se konce války dočkal. Prošel mnoha civilními zaměstnáními a v roce 1964 vydal svou nejznámější knihu Nebeští jezdci. Vyšla v pěti jazycích a dokonce byla zfilmována.

Druhé vydání práce Jindřicha Dreboty (první doplněné), vydalo Nakladatelství Ostrov.                                                                                                                                                                                               Jana Časnochová