Přežít tohle peklo stůj co stůj

04.01.2012 14:43

 

Tenhle slib si bratři Roubíčkové dali při rozchodu v továrně smrti Auschwitz-Birkenau.

Rudolf Roubíček nedávno oslavil 85. narozeniny. Rovněž jeho členství ve svazu bojovníků dosáhlo půlkulatého výročí – přihlásil se do tehdejšího SPB v roce 1986. Postupně, jak lidé odcházeli, stal se předsedou ZO ČSBS v Praze 1 a po jejím nedávném sloučení je platným členem OV ČSBS Praha 4.

Lidé si ho nejen tam váží jako solidního, spolehlivého a obětavého člověka.

O hrůzách nacismu, jak je na vlastní kůži prožil v koncentračních táborech, napsal knihu, která nedávno vyšla pro potřeby škol (bohužel je neprodejná) a kterou rovněž přihlásil do soutěže ČSBS. Vydalo ji občanské sdružení Publicum commodum ve spolupráci s Hlavním městem Praha (primátor Bohuslav Svoboda ji pokřtil), které deklaruje snahu působit osvětovou činností, výstavami, přednáškami apod. proti nedostatečnému historickému povědomí.

Rudolf Roubíček do škol chodí na besedy s žáky a jak říká, s nezájmem se ještě nesetkal.

Narodil se třináctého března roku 1926, a třináctka je v několika meznících jeho života osudovým číslem. V Chlumově ulici číslo 13 byla truhlářská dílna, kde se tajně učil v době, kdy Židé v protektorátu nesměli už téměř nic, a třináctého července 1942 přišlo Roubíčkovým předvolání do transportu.

Když Rudolf Roubíček odhalí jeden z rukávů, spatříme na kůži vytetované číslo 94 133, i v něm najdeme třináctku.

Nepochybně velká dávka štěstí, doslova zázraků, ale také pevná vůle mu pomohly k tomu, že přežil a vrátil se domů, kde si padli do náruče s bratrem, který ho už oplakal.

Hřejivé jsou vzpomínky na dětství, harmonickou rodinu a otce, který se jí bezmezně věnoval.

Smutné bylo loučení s posledním domovem a cesta do Terezína, jak ubohá to byla situace, kam až byla okovanou botou okupantů sražena lidská důstojnost.

Realita byla k pláči, krutě jitřila duševní rozpoložení dospívajícího člověka, který by jinak měl mít úplně jiné starosti. V místech apatie a bezmoci zažíval i první rozechvění pocity, které neuměl pojmenovat. Ležel na marodce se žloutenkou, když k němu přisedla dívka, která chodila navštěvovat jiného nemocného. Bylo to něco z jiných sfér, pohlazení, dotyk rukou, něco, co aspoň na chvíli dávalo zapomenout na přítomnost, která nic neslibuje, v níž není naděje. Jednoho dne přišla se slzami v očích, k pohlazení přidala polibek – na rozloučenou, a Gerta, tak se jmenovala, zamířila na východ.

Do transportu byla zařazena i rodina Roubíčkových. Asi třicetiletý kuchař naléhal na Rudolfovu sestru Renée, aby mu byla po vůli. Byla pohledná a zároveň hrdá, nepodlehla. Byla za všech okolností upřímná a pravdomluvná. Zhrzený muž, člověk, který se zachoval hůře než ti, kteří je do Terezína zavlekli, z ní udělal zlodějku a transport ji neminul. Rodina jela s ní.

Rudolfova sestra Renée byla úspěšná, malovala, a jednoho dne tatínek pozval k nim domů odborníka na umění, který hned ve dveřích strnul, když zahlédl jedno z jejích pláten. Jeho otázka zněla, kdeže vzali mistra Alše? Ne, nechtěl věřit, že to malovala ta mladá dívka, až později uvěřil, když mu ukázali portréty, které Aleš určitě namalovat nemohl.

Vlak transportu zastavil v noci na pustém nádraží, aniž tušili, kde jsou. Rudolf vykoukl z okénka a objevil nápis Osvětim. Renée se ho zeptala co vidí, a když uslyšela ono jména, rozplakala se srdcervoucím pláčem, aniž ji mohli utišit. Snad jediná z nich věděla, co Osvětim znamená…

Zástup žen, dětí a starců pomalu mířil tam, kde kouřily komíny a kde budou během několika obludně průmyslově přesných úkonů utraceny jejich životy. Měl být mezi nimi, Mengele mu přikázal vykročit, ale tatínek jej stáhnul zpátky a deklaroval, že všichni tři (s bratrem Karlem) jsou odborní pracovníci. Tatínkova odvaha mu zachránila život. 

Během čtyř dnů zůstal z rodiny sám, mezi ostnatými dráty, a bylo mu šestnáct let. „Nás, kteří jsme zůstali, odvedli do suterénu jiného bloku. Byl to sklad brambor. Ty byly uloženy ve velkém množství na dřevěném roštu. Každý dostal plechovou mísu na špatné brambory, nalezené při jejich přebírání. Byli jsme pod dozorem onoho zástupce velitele bloku, který nás s holí v ruce včera vyháněl na nástup. Klečel jsem na roštu a přebíral. Zatím jsem žádnou nenašel. Hlavou mi probíhaly události posledních dnů. Stres, šoky, citové nárazy, úzkost. Jako bych se teprve nyní probouzel ze snu těchto krutých událostí. Chtělo se mi močit. Nevěděl jsem, jestli se mohu přihlásit. Budu bit? Dostal jsem nápad. Vymočil jsem se opatrně do prázdné misky. Pak jsem ji vylil mezerou v roštu. Nic se nepozná. Netušil jsem, že suterénní místnost má spád. Po nějaké chvíli zařval hlas dozorce: „Kdo to byl?“ A ukazoval na tekoucí pramínek vytékající zpod roštu. Bylo nás několik vedle sebe. Než jsem se nadál, hodil na mě nkdo ze spoluvězňů brambor. Okamžitě jsem musel předstoupit. Dostal jsem příkaz přehnout se přes dřevěnou zábranu kolem brambor. Nadzvedl hůl a první rána zasáhla mou bederní páteř. Co bylo dál, nevím. Domnívám se, že bolest byla větší, než jsem byl schopen unést. Omdlel jsem. Když jsem se probral, ležel jsem na betonové podlaze. Nadzvedl jsem se na kolena, ale než jsem mohl vstát, dostal jsem příkaz mokrou skvnu utřít svou čepicí. Splnil jsem to. Koncem hole mne dozorce za krkem přitlačil k zemi. „Ještě to všechno vylížeš!“ Lízal jsem betonovou podlahu, dokud hůl nepovolila. Jako v mrákotách jsem vstal a vrátil se na své místo. Podvědomě jsem se hrabal v nějakých malých nepravidelných kouličkách. Teprve večer toho dne jsem se dozvěděl, že skupina, ve které byl bratr odvelen, pracuje v Bunawerku ve vesnici Golešov.“

Budou-li mladí čtenáři knihu pozorně a s pochopením číst,  proniknou vyprávěním Rudolfa Roubíčka do obrazu válečných hrůz, které lidem způsobili němečtí „nadlidé a nositelé kultury“ ve jménu nejen nacistické ideologie, ale také odvěké rozpínavosti. Rudolf Roubíček nic nezamlčuje, dotýká se i tak otřesných témat, jakým je i sexuální zneužívání, pedofilii. Hovoří o typech lidí, s jakými se za ostnatým drátem potkal, o všudypřítomné smrti a krutosti.

Prošel Terezínem, Osvětimí, Varšavským ghettem, Dalšími tábory byly Dachau, Kaufering, a přežil i pochod smrti. Válka mu vzala domov, většinu rodiny, přichystala mnohá utrpení, děsivá představení nacistické krutosti, sebrala mu i první lásku, se kterou se potkal v jednom z lágrů…

První ohlasy čtenářů nebyly o přízni, ale o síle příběhu, od nějž se mnozí nemohli odtrhnout, dokud za sebou neměli poslední řádek. Když nic jiného, snad knížka napoví, proti jakému zlu se za druhé světové války bojovalo, a že smysl toho zápasu nelze relativizovat. Tomu bránit je úkolem nás všech.

Karel Štusák 

Vyšlo v čísle 1 (4. ledna 2012)