Předávání paměti a žijící historie

13.03.2008 12:33
Výsadková skupina Silver A opět v Pardubicích

 

Neboť právě předáváním paměti z generace na generaci uchováváme památku statečných, kteří žili před námi a v údělu, jejž si dobrovolně zvolili, padli, i památku těch, kterým osud přál, takže zůstali.

„Otevřeli jsme problematiku odboje, poděkovali jeho účastníkům a snad jsme tak přispěli ke společenskému vědomí, že historie stále žije.“

Vojtěch Kyncl, ležácký a lidický historik

Den byl letošního 9. ledna mrazivý, jaké asi bylo počasí před  sedmašedesáti lety, onoho 9. ledna roku 1942? Jak se asi cítil radista výsadkové skupiny Silver A Jiří Potůček, když se pokoušel navázat prostřednictvím vysílačky Libuše spojení s Londýnem? Jak mu asi bylo v těsném prostředí strojovny kamenolomu Hluboká u osady Ležáky na Chrudimsku? A co strojník Karel Svoboda, který sem Potůčka přivedl a který parašutistovi v téhle historické chvíli pomáhal?

Nočním lednovým vzduchem už letí série šifer. První pokus se Potůčkovi nezdařil, ale za pár dní se už obě strany uslyší a českoslovenští odbojoví předáci v Londýně si vydechnou. Konečně reálná naděje, že budou dostávat pravidelné informace o životě v protektorátu a o náladách mezi domácími obyvateli – a tohle všechno je natolik důležité, že kvůli tomu vzlétla z Velké Británie skupina Silver A. Zapamatujme si jména jejích příslušníků: npor. Alfréd Bartoš, rtm. Josef Valčík a svob. Jiří Potůček.

Velitel skupiny Alfréd Bartoš si za centrum působení vybral Pardubice, kde dříve bydlel, kde dosud žila jeho maminka a řada přátel, mezi nimi manželé Václav a Hana Krupkovi. Právě proto to možná byla riskantní volba, vždyť ho tu znal kdekdo, nicméně k vyzrazení jeho skutečné totožnosti nikdy nedošlo, ani tehdy, když se krátce před ležáckou tragédií na útěku smrtelně postřelil.

Takže Pardubice a byt manželů Krupkových v Pernerově ulici, kde Fred našel přístřeší. Odtud vyrůstalo předivo vztahů, které záhy vytvořilo široký okruh spolupracovníků skupiny Silver A, nejen na Pardubicku, ale i v Praze, Olomouci, Brně, Plzni.

Druhým významným střediskem se stal pardubický hotel Veselka, jehož majitel Arnošt Košťál zaměstnal Josefa Valčíka jako číšníka v tamějším baru. Sem si rádi zašli příslušníci pardubického gestapa a sympatický číšník se od nich leccos podstatného dozvěděl. Scházeli se tady však i pardubičtí odbojáři.

A konečně ležácká odbojová skupina, především František a Jindřich Vaškovi a Karel Svoboda, dále autodopravce z Ležáků Čeněk Bureš, ležácký mlynář Jindřich Švanda, jeho švagr Josef Šťulík a vrchní strážmistr Karel Kněz, velitel četnické stanice ve Vrbatově Kostelci. Ne všichni o přítomnosti vysílačky Libuše věděli od samého počátku.

Zvláště rizikové postavení náleželo vrchnímu strážmistru Karlu Knězovi, který zprostředkovával součinnost Ležáků s jinými středisky odporu a získával informace – díky promyšleným kontaktům s gestapákem Ernstem Linselem – z pardubického gestapa.

Mimořádná odpovědnost za rodinu způsobila, že se Karel Kněz již na jaře 1942 zmínil kolegům o sebevraždě, a to po výslechu na gestapu v souvislosti s náhodným udáním na radistu Potůčka. Ale nejtěžší krize nastala 20. a 21. června, kdy gestapáci pozatýkali v okolí řadu Čechů, kteří parašutistům pomáhali.

Všechno už o nás vědí, říkal si Karel Kněz, když v neděli 21. června pozdě večer vyšel z domu. Ještě se zastavil u Doležalů v Habrovči. Krátce nato se zastřelil. Bylo pondělí 22. června 1942, dva dny před ležáckou tragédií.

A nyní je 9. ledna 2009 – v sále pardubického hotelu Zlatá štika sedí Josef Doležal, syn paní Doležalové z Habrovče, teď téměř sedmaosmdesátiletý.  Spolu s ním paní Blažena Kvapilová, sestra Bartošova pardubického ubytovatele Václava Krupky, a Jaroslav Kněz, mladší syn vrchního strážmistra Karla Kněze. Zdá se to být neuvěřitelné – jako by trojice vystoupila z bájí!

Stalo se tak díky Památníku Lidice, pod jehož správu národní kulturní památka Ležáky náleží a který ve spolupráci s poslankyní Evropského parlamentu Janou Bobošíkovou uspořádal ve výroční den prvního Potůčkova pokusu o navázání spojení s Londýnem setkání nazvané Silver A v paměti tří generací.

Ve Zlaté štice se sešlo na sto dvacet hostů – přímí účastníci ležáckého odboje a odboje na Pardubicku, představitelé obce Miřetice, do jejíhož katastru Ležáky patří, reprezentanti dalších obcí a měst, občané z Lidic, zástupci muzeí, knihoven a občanských sdružení, majících k tamějšímu odboji vztah. Přítomné přivítal dechový orchestr Základní umělecké školy Chrast a ředitel Památníku Lidice Milouš Červencl, pozdravili je Jana Bobošíková a hejtman Pardubického kraje Radko Martínek.

Zazněla i zdravice předsedy Poslanecké sněmovny Miloslava Vlčka. Vedoucí národní kulturní památky Ležáky Kamila Chvojková informovala o rekonstrukci ležáckého památníku a o cílech, k nimž památník směřuje.

Historik Radovan Brož hovořil o Statečných, kteří přežili, a historik Jiří Kotyk O činnosti Silver A. Historik Památníku Lidice Vojtěch Kyncl uvedl výstavu orientovanou na ležácký odboj a tamější tragédii, jejíž vernisáž během setkání proběhla. Přítomní se zájmem zhlédli unikátní amatérský dokumentární film o Ležákách v roce 1947, který se náhodně objevil v Městském muzeu ve Skutči a ve Zlaté štice se dočkal prvního veřejného uvedení.  Ale my už spěcháme za onou trojicí, která přenáší události staré šedesát sedm let do současnosti.

 

Blažena Kvapilová, rozená Krupková: „Bydleli jsme tehdy v Dašicích, bylo mi nějakých dvanáct třináct let. Za bratrem Vaškem – on byl o patnáct let starší než já – a jeho ženou Hankou jsem jezdila do Pardubic dvakrát týdně na kole – vozila jsem jim z venkova jídlo. Alfréd Bartoš? Ano, pobýval tam s nimi, dodnes ho mám před očima. Byl to veselej člověk, pořád se smál. A Hanka s ním. Vašek s Hankou žili v dobrém vztahu… ale ta nešťastná válka, potom se rozvedli. Když už Němci Vaška a Hanku zatkli, přišli si do Dašic pro naše. Život mi zachránila babička, přikryla mě takovou širokou sukní. Maminka zemřela v Ravensbrücku a tatínek se sice z Buchenwaldu vrátil, ale za šest let zemřel…“

 

Josef Doležal: „Tehdy z neděle na pondělí před ležáckou tragédií na nás v Habrovči kdosi bouchal. Byl to pan Kněz. Pusťte mě dovnitř, prosil, já se u vás ohřeju. Máti mu uvařila kafe, dala mu nějakou štamprličku a on pořád dokola opakoval: Na Ležákách je všechno prozrazeno, musím se zastřelit, musím zachránit rodinu, musím zachránit kluky… kdyby mě gestapáci chytli, pobijou celou rodinu. Pořád jsme to – máti, já i dva bráškové – panu Knězovi rozmlouvali, pane vrchní, říkali jsme mu, snad to není tak zlé.

Ale on že ne, že se musí zastřelit. Když odešel, máti mi povídá: Pepo, vezmi kolo, jeď za panem vrchním a ještě mu to rozmlouvej. Tak jsem jel a asi po půl kilometru směrem k Louce jsem ho dojel. A on pořád – běž pryč, běž pryč, ať to nevidíš. Tak jsem od něj odešel asi na dvacet metrů a vyšla rána. Zrovna svítalo, bylo krásný ráno, takový klidný, čistý povětří, a v Kostelci na dráze právě zavírali závory. A jak je spouštěli, tak závory vyzváněly. A já si s odstupem doby říkal: Panu vrchnímu zvonili umíráček…“

 

Jaroslav Kněz: „Tehdy mi bylo třináct, bráchovi Karlovi osmnáct. Bydleli jsme v Kostelci u Dejdarů, pod železniční zastávkou. Mám pořád v paměti, jak někdo v neděli ráno ťuká na okno, Karle, vstávej, gestapo zatýká. Tatínek ležel s maminkou v ložnici, my s bráchou spali v kuchyni. Vím, že se tatínek rozloučil s maminkou a potom přišel k nám, podíval se na nás a loučil se s námi pohledem… Byl to velice dobrý otec, staral se o rodinu, měli jsme ho rádi. A ostatní lidi si ho vážili, oblíbili si ho, vždyť pro ně dělal hodně, každému se snažil pomáhat…

V té době jsem věděl, že často jezdil na Ležáky a že se tam pohyboval, ale o odboji a o tatínkově činnosti za války jsem se dozvídal až později…“

 

A jak se slova účastníků tehdejších událostí vynořují ze sedmašedesátileté hlubiny,  jak jejich vzpomínky ožívají, nabírají další dech a zasahují do našich současných životů, tak se potvrzuje smysl pardubického setkání, charakterizovaného příznačným názvem – Silver A v paměti tří generací. Neboť právě předáváním paměti z generace na generaci uchováváme památku statečných, kteří žili před námi a v údělu, jejž si dobrovolně zvolili, padli, i památku těch, kterým osud přál, takže zůstali.

Skupina Silver A se nikdy netěšila přízni minulého režimu. Ale ani v pozdějších letech se o ní a o souvisejících událostech veřejně nehovořilo. A tak pardubické setkání představuje první svého druhu. „Díky němu jsme získali od účastníků řadu hodnotných fotografických a písemných materiálů, rovněž vznikl ucelený seznam lidí, kteří mají se Silver A a ležáckou tragédií něco společného,“ řekl pětadvacetiletý ležácký a lidický historik Vojtěch Kyncl, který se na shromáždění v hotelu Zlatá štika podílel nejvýrazněji, a dodává: „Setkání nebylo zatížené oficialitami a neslo se v příjemně osobním duchu. Sešli se na něm lidé, kteří se dříve neznali. Otevřeli jsme problematiku odboje, poděkovali jeho účastníkům a snad jsme tak přispěli ke společenskému vědomí, že historie stále žije.“

Přemysl Veverka