Před 110 lety se narodil Ludvík Svoboda

10.03.2005 15:36

V těchto dnech si připomínáme 110. výročí narození jedné z nejvýznamnějších osobností v dějinách naší vlasti v pohnutém 20. století.

Ludvík Svoboda, rodák z Hroznatína na Českomoravské vysočině, (nar. 25. 11. 1895), ho prožíval v plné intenzitě se všemi zvraty a otřesy. Nepřihlížel pasivně všem těmto událostem, ale byl jejich aktivním aktérem. Motivovalo ho k tomu vždy nezištné a horoucí vlastenectví, které se stalo osou jeho bohatě naplněného života.
V roce 1915 vstoupil do čs. legií na Rusi, kde se zapojil do boje proti dějinně překonanému Rakousku-Uhersku a za národní osvobození. Na Rusi se zúčastnil slavných bitev čs. legií u Zborova a Bachmače i sibiřské anabáze. Vrátil se do vlasti až v roce 1920 jako velitel praporu s rozsáhlými válečnými zkušenostmi.
Po návratu z války původně neměl v úmyslu stát se důstojníkem z povolání. Počítal s tím, že převezme rodinné hospodářství po bratrovi, který padl v 1. světové válce. Změnu v jeho životě však přivodil tzv. Karlův puč v roce 1921, kdy se poslední rakouský císař pokusil znovu uchopit moc. Československo tehdy mobilizovalo své ozbrojené síly. Ludvík Svoboda nezůstal stranou a byl přesvědčen o nutnosti stát se jako zkušený velitel důstojníkem z povolání a aktivním budovatelem nové čs. armády. Působil v různých posádkách a funkcích téměř na celém území republiky a bolestný rok 1938 jej zastihl v Kroměříži. Byl vždy rozhodným obhájcem čs. státnosti, nedělal rozdíly mezi národnostmi, zúčastňoval se společenského života a měl vždy dobrý vztah k lidem a zvláště k mládeži.
Po okupaci českých zemí nacistickým Německem v roce 1939 a odtržení Slovenska se zapojil do ilegální odbojové činnosti a před zatčením gestapem uprchl do Polska, kde se stal velitelem čs. legionu. Vzhledem k tomu, že ještě nedošlo k válce, byl tento útvar prakticky pololegální. Po napadení Polska Německem v září 1939 měl legion, vedený podplukovníkem L. Svobodou, dvě možnosti: buď se vzdát Němcům, což znamenalo pro většinu jeho příslušníků jistou smrt, nebo přejít na území pod kontrolou Sovětského svazu, kde se muselo počítat s internací. Je zřejmé, že řešením mohla být jen druhá možnost.
Po dvou letech zde L. Svobodu zastihla válka mezi Německem a Sovětským svazem, který přepadlo v červnu roku 1941. Tato situace znamenala i legalizaci diplomatických vztahů mezi SSSR a exilovou vládou Československa, která vyústila 18. 7. 1941 v podepsání Čs. sovětské úmluvy o spolupráci, v níž bylo zakotveno i to, že na území Sovětského svazu se budou formovat čs. vojenské jednotky.
V roce 1942 v Buzuluku vznikl 1. čs. samostatný pěší prapor, jehož velitelem se stal pplk. L. Svoboda. Nešlo mu o nějakou symbolickou jednotku, nýbrž o bojeschopný útvar, určený pro boj s nepřítelem. V tomto
se Svoboda rozcházel s názorem některých exilových politiků. Prapor byl 8. března 1943 zasazen do bojů u Sokolova v Charkovské oblasti, v témže roce po přílivu dobrovolníků přeorganizován na brigádu, která se zúčastnila osvobozování Kyjeva, Žaškova, Bílé Cerkve a posléze dorazila v bojích na západní Ukrajinu, kde byla po příchodu dobrovolníků z řad volyňských Čechů přeorganizována na 1. čs. armádní sbor v SSSR. Velitelem byl plukovník a později generál Svoboda. Velel s přehledem, s rozvahou a přísností, vždy na základě osobního příkladu a dobrého vztahu k lidem.
Po tříměsíčním výcviku nových příslušníků sboru v Sagaduře a po vypuknutí Slovenského národního povstání 29. srpna 1944 byl 1. čs. armádní sbor zasazen do bojů v Dukelském průsmyku, kde konečně po letech národního ponížení vstoupili jeho vojáci 6. října 1944 na půdu vlasti. Zde došlo k určitým neshodám v obsazení funkce velitele sboru, které posléze vyznělo ve prospěch generála Svobody před kandidátem londýnského ministerstva obrany. Nemohlo tomu být jinak, protože ve válce u velitele rozhodují válečné zkušenosti, organizační schopnosti, rozhodnost, důslednost a smysl pro spolupráci se spojenci. Generál Svoboda všechny tyto vlastnosti měl.
Nastalo období dokončování osvobozování republiky a příprava její nové vlády a ostatních zastupitelských orgánů. V tomto období velel Ludvík Svoboda sboru ještě při osvobozování Liptovského Mikuláše, 4. dubna 1945 byl jmenován ministrem národní obrany v nové čs. vládě. Velení sboru převzal generál Karel Klapálek, rovněž legionář z 1. světové války.
Pro generála Svobodu nastalo období budování nové armády, stmelování důstojnického sboru, budování nové infrastruktury a vyzbrojování. Zde je třeba zdůraznit, že budoval novou armádu pro potřeby obrany vlastní země. Nemohl však nebrat v úvahu vývoj ozbrojených sil na základě válečných zkušeností. Nebylo možné vrátit se jednoduše k překonané struktuře armády předmnichovské republiky. Nepřipustil však odklon od tradic, na nichž byla tato armáda budována.
Události roku 1948 přinesly ve svých důsledcích pro generála Ludvíka Svobodu postupný odchod z vládní funkce a předčasný důchod. Došlo dokonce k jeho přechodnému zatčení a následnému propuštění na základě intervence sovětských představitelů. Po krátkém intermezzu návratu do zemědělství se stává náčelníkem Vojenské akademie v Praze a poté odchází do řádného důchodu. Pokračuje ale ve vědecké činnosti ve Vojenském historickém ústavu a v popularizaci odboje formou přednášek, článků a vydáváním knih.
Rok 1968 znamenal další zlom v jeho životě. Byl jako morálně a politicky nejvhodnější kandidát zvolen prezidentem republiky. Ani v pohnutých chvílích po 21. srpnu 1968 nepřestal být tím, čím vždy byl – uvážlivým, realisticky smýšlejícím člověkem. Přičinil se významně o to, aby se poměry v naší republice nedostaly do fáze nekontrolovatelného krveprolití, které by snad vyhovovalo některým politickým kruhům, znamenalo by však nezměrné utrpení pro široké vrstvy obyvatelstva.
Svoji prezidentskou funkci vykonával v souladu s danými možnostmi ještě do roku 1975, kdy bylo jeho funkční období ukončeno na základě pro tento účel přijatého ústavního zákona číslo 50/1975 Sb. Důvodem byla jeho dlouhodobá vleklá nemoc, která mu znemožnila další výkon funkce. Zemřel 20. září 1979 ve věku nedožitých 84 let.
Armádní generál Ludvík Svoboda se stal symbolem vlastenectví a boje za osamostatnění v 1. světové válce a za osvobození své vlasti ve 2. světové válce. V boji za svobodu strávil dvanáct let. Jeho rodina byla vystavena dlouholetým represím nacistické okupační moci, ztratil syna a část širšího příbuzenstva. Byl typickým představitelem s půdou spjatého českého člověka, schopného činorodého vlastenectví a nezištného úsilí při budování nového státu, vytrvalého, skromného, ale pevného a nepoddajného. Nedělal rozdíly mezi domácím a zahraničním odbojem. Považoval je za jeden proud s cílem přispět k porážce Německa, svrhnout kolaborantské vlády a obnovit Československou republiku. K tomu významně osobně přispěl a považoval to za naplnění svého života. Rozdělení republiky v roce 1992 se nedožil. Byl by to určitě velmi těžce nesl.


Plk. Ing. Milan Štembera