Pravda o Kursku

12.02.2009 15:46

Psal se 12. srpen roku 2000. „Byl všední letní podmoskevský večer… Byla to sobota a trávil jsem ji s rodinou na chatě. Co si však dobře pamatuji, byla jakási tíživá předtucha vycházející doslova odněkud z nitra. … A náhle telefon z vlády: V Barentsově moři došlo ke katastrofě ohromných rozměrů, v  souvislosti s atomovou ponorkou Kursk. Není vyloučena  pravděpodobnost nejhorší tragédie.“ V té chvíli V. V. Ustinov, generální prokurátor Ruské federace věděl, že se musí připravit na dlouhé a obtížné vyšetřování. Katastrofa atomové ponorky s více než stočlennou posádkou není nijak jednoduchým případem. 

Dospět k jednoznačnému poznání, co se vlastně přihodilo a vyvodit z něj pravdivé závěry, a co víc, dokázat je vysvětlit veřejnosti, jíž se desítky let pravda o jakékoliv události zpravidla zamlčovala nebo nějakým způsobem přikrášlovala, nepředstavovalo snadný úkol. Rozhodnutí prokurátora, jenž katastrofu ruské ponorky zpracoval jako literárně-umělecké dílo, ztvárněné do symbolických třinácti kapitol, v nichž poprvé uvádí dosud nezveřejněné skutečnosti, pravdu veřejnosti sdělit, bylo odvážné.

„I když státní tajemství existují v jakékoliv obdobné věci, rozhodli jsme se pevně stát na svém (Prokurátoři, kteří museli všestranně, úplně a objektivně provést vyšetřování okolností katastrofy gigantické atomové ponorky, v jeho průběhu stanovit technické expertizy, upozornit všechny experty na trestní odpovědnost za poskytnutí lživých závěrů atd. pozn. red.),  vojenská tajemství prozrazovat ovšem nemůžeme, ale Generální prokuratura a naši občané mají právo a musejí poznat úplnou pravdu o tragédii, která se stala.

Musí ji poznat prezident. Není tajemstvím, že v minulosti nejvyšší představitelé země byli odtrženi od reálných informací a jejich následující postup pak vycházel z těchto nepodložených a vzájemněji si odporujících svědectví, která jim byla předkládána jen v přibližné podobě,“ dodává na dokreslení obtížnosti úkolu V. V. Ustinov.

Kniha obsahuje výčet podobných tragédií, k nimž v námořnictvu došlo ještě za sovětské éry v předcházejících letech, výňatky z ruského a světového tisku reagujícího na tragickou událost v Barentsově moři i polemiky Ustinova s některými názory předkládanými veřejnosti apod. včetně řady snímků.

Atomová ponorka Kursk vyplula na bojovou operaci 10. srpna 2000. Nešlo o její první bojové nasazení, ale o první cvičení s praktický mi střelbami s tzv. tlustým torpédem peroxidu vodíku velkého průměru (650 mm). Jak autor vysvětluje, střelby s praktickými torpédy znamenají, že v nich není výbušná nálož.

„Jinými slovy mají čelní prostor, kde je umístěna nálož, v tomto případě slepá nebo vyplněná neutrálním materiálem nebo měřícími a jinými přístroji. Tato torpéda se navádějí na cíl pomocí svých standardních hnacích a jiných mechanismů,“ a dodává, že „boj po norek v současném světě, to je soupeření nikoliv svalů, ale intelektu.“

Co se týče velitele ponorky kapitána I. stupně Gennadije Petroviče Ljačina a velitelské skupiny, všichni měli zkušenosti z bojové služby z dlouhé plavby v roce 1999. Všichni členové posádky a přidělení námořníci měli povolení k samostatnému postupu, tj. k vyplutí na moře pro řešení bojových úkolů.

Někteří lidé katastrofu Kursku spojují s nedokonalostí ruských obranných technik.

Na tuto kritiku Ustinov odpovídá, že to není pravda a upozorňuje, že „ve světě je jiný problém. Spíše lze tvrdit, že technika a lidský rozum se časem rozešly. Existuje další pojetí – ergonomické, jež představuje zvláštní pevnou vazbu mezi člověkem, jenž ovládá stroj, a strojem samotným. Když se toto řízení stává příliš složitým, člověk časem nároky nezvládá“. Má-li počítač rychle zpracovat obrovské množství empirických dat, je schopnost „člověka  k posouzení na tom či onom stupni spjata s bezprostřední zkušeností, se zdravým rozumem a nepodílí se na rozhodování, tzn. Formulování reálných, spolehlivých a vědeckých představ o vnějším světě. Práce lidského vědomí je v tomto případě omezena pouze vytvořením samotného počítače, tj. logické hračky“.

Autor, jemuž rozhodně nelze upřít snahu o poskytnutí pravdivého obrazu katastrofy Kursku, se také zamýšlí nad zvláštnostmi chování lidí ve výjimečných situacích. V té to souvislosti dochází k závěru, že v lidské společnosti existuje vrstva lidí, kteří jsou schopni, ne-li sebeobětování, tak upřímného soucítění, a tato vrstva podle jeho soudu stále sílí.

Když se 31. srpna 2008 na internetu objevil článek L. Pugačova Svátek všeobecné pohromy, v němž pisatel tvrdí, že je dobré, když lidé zapomínají na strašné věci, jelikož v opačném případě „by byly nevyhnutelné masové psychózy“ a dodává, že „sjednocení národa na negativním základu je samo o sobě děsivé“, reaguje na to V. Ustinov takto: „Ano, je možno sjednotit národ na základě nenávisti k cizincům nebo strachu před teroristickými činy nebo katastrofami.

Avšak ve skutečnosti se národ dnes sjednocuje pouze na základě kladného, kolem toho, co dává sílu. Je to jednoduché a není třeba si vymýšlet zbytečné cesty s haváriemi a teroristickými činy. Lidé chtějí žít lidsky, o to se jedná.“ V jiném místě zdůrazňuje, že ještě větší škodu než třeba tragédi Černobylu, „kdy kvůli havárii v naší elektrárně se radioaktivní záření dotklo mnohých evropských zemí“, způsobilo zamlčování a vyhlašování polopravd, což v té době bylo obvyklé. V důsledku toho klesla i prestiž tehdejšího Sovětského svazu. Je tudíž nesmírně důležité „objasňovat světu naše svízele a ukázat, že nikomu nezpůsobíme nepříjemnosti a že se s naším neštěstím umíme nějak vyrovnat. Právě tak, jak se to stalo v případě Kursku“.

 

Knihu je doplněna mnoha fotografiemi, dokreslujícími tragédii atomové ponorky Kursk.

(Vydalo ji Naše vojsko)