Pouštěj chléb svůj…

26.03.2006 15:40


Co je vlastně život, zamýšlí se Jan Jelínek ve své knize vzpomínek nazvané Pouštěj chléb svůj po vodě. „Jedni si bezstarostně žijí a druzí zápasí, aby přežili. A ti další jsou dokonce nepřáteli života. Jsme všichni stejní, a přece se naše cesty rozcházejí.“

Autor výše uvedených slov v roce 1937 přišel jako mladý kazatel do Kupičova, což byla jedna z největších českých obcí na Volyni. V té době zde žila zhruba tisícovka Čechů a z nich asi třetina evangelíků. Jim Jan Jelínek přišel hlásat slovo Boží. Jak v závěru publikace píše PhDr. Miloslava Žáková, CSc., Jelínkův život se nevyvíjel právě jednoduše. Byly mu dva roky, když jeho otec musel narukovat do ruské carské armády. Třebaže v Kupičově, kde se stal kazatelem v největším evangelickém sboru, prožil pouhých sedm let, lidé na něj dodnes s láskou vzpomínají. „Jan Jelínek totiž prospěl celému Kupičovu především tím, že se mu podařilo usmířit do té doby znesvářené katolíky a evangelíky. Podle vlastních slov, která podpořil i mnoha skutky, nedělal rozdíly mezi lidmi různých vyznání či národností. Vždy mu záleželo pouze na tom, jaký je kdo člověk. A když někdo potřeboval pomoc, viděl v něm jen člověka, kterému musí pomoci. Za války se proto fara stala útočištěm mnoha pronásledovaných a mnozí jí vděčí doslova za svůj život,“ vykresluje Jana Jelínka Miloslava Žáková.
Kupičovský kazatel spolu s manželkou Annou zachránili například těžce raněného Poláka, ale také ukrajinskou rodinu pronásledovanou banderovci, byl členem delegace, která se v roce 1944 vypravila za blížící se frontu, aby velení československé vojenské jednotky nabídla dobrovolný vstup Kupičovských do jejích řad. Cestou se sice nakazil břišním tyfem, ale ihned po uzdravení nastoupil i s manželkou do armády.
Sám kazatel se čtenářům své knížky svěřil:
„Z Boží milosti dočkal jsem se roku 2002, tedy třetího tisíciletí. Pamatuji dvě světové války. V první mne opatrovala maminka, do druhé jsem se rozhodl dobrovolně i s manželkou jít. Snad se to na mne neslušelo jít bojovat. Znal jsem přikázání ‚nezabiješ‘, ale i já mohl být zabit.“
Knížka, jejíž název pochází z bible – „Pouštěj chléb svůj po vodě, nebo po mnohých dnech najdeš jej.“ (Kazatel 11,1) – je současně hlubokým filozofickým zamyšlením nad smyslem života, nad posláním člověka na této Zemi, je také pojednáním o mravních hodnotách, o přání, aby světu vládla láska a nikdy ne války. Jan Jelínek to vyjádřil takto: „Doma bylo sice málo chleba, ale hojnost lásky, a tak to byly chvíle radostné… Přál bych si, aby slova lásky padla na úrodnou půdu. Ať vás potká dobré nebo zlé, radujte se v Pánu.“
Ze vzpomínek Jana Jelínka, doplněných o řadu fotografií, vám nabízíme malou ukázku.
„Němci neměli pro svoji armádu dostatek potravin, proto rekvírovali na vesnicích obilí a dobytek. Poslali četu mladistvých vojáků – dobrovolníků – aby pomohli získat proviant pro armádu. Vyjeli z Kovelu přes Zadyby do Tuličova a okolí. Za Zadybami na ně přichystali banderovci léčku, několik mladistvých bylo zabito a některé chytili a za živa jim dělali díry do hlavy a provlékali jimi ostnatý drát jako korunu. Bylo to bestiální…
V roce 1943 zaútočili banderovci také na další německou posádku. Asi deset Ukrajinců bylo přitom usmrceno. Mrtví byli uloženi v pravoslavné cerkvi. Jedním z těchto banderovců byl i Čech nevalné pověsti. Chtěli, abych ho pohřbil. Odmítl jsem a v den pohřbu jsem odjel do Boratína. Cestou zpět nás zastavili banderovci u zbořeného stochodského mostu. Dostat se do jejich moci znamenalo často konec života. Pustili však manželku i mne. Kdybych nepomáhal lidem a jen kázal, nemusil jsem prožívat takové mučivé okamžiky strachu. Kolik lidí by však zahynulo mojí lhostejností? Obstál bych před zraky Páně?“
 


Jana Časnochová