Popraveni kam jste se poděli

14.07.2015 13:24

Popravení, kam jste se poděli?

 

Příběh jednoho výzkumu představuje publikace z pera historičky a zkušené autorky literatury faktu Zory Dvořákové. Spolu s ní se mu věnoval rozhlasový redaktor Marek Janáč. Za přispění několik dalších odborníků se pokusili zjistit, co se stalo s ostatky a urnami popravených politických vězňů z 50. let minulého století.

Kde je urna Milady Horákové? Jaký osud stihl tělo popraveného generála Heliodora Píky? Nejen na tyto otázky hledali odpovědi, aby vršili další, na něž, se – zatím - přesné odezvy nedočkali. Jak Zora Dvořáková v souvislosti s urnou Milady Horákové konstatuje, narazili s Markem Janáčem během výzkumu na „nová a mnohdy překvapivá zjištění, která oprávněně můžeme považovat za zjištění zásadní povahy a po faktografické stránce za velmi přínosná. Proto se odvažujeme naše vyprávění zakončit sentencí, kterou život mnohokrát prověřil a která zní: Cesta je důležitější než sám cíl.“

Kniha s obrovským morálním nábojem čtenáře nutí se znovu a znovu tázat: kam až a proč mohli dojít mocní této země v letech procesů, že si za rukojmí brali dokonce ostatky popravených, urny s jejich popelem? Co to bylo za jedince, kteří takto, bez zábran, bez elementární lidskosti jednali? Byli zcela bez svědomí, bez skrupulí? Mysleli si snad, že jsou-li právě u kormidla, mohou je stáčet do stále nebezpečnějších a zrádnějších vod, v nichž tonuli i zcela nevinní lidé, dokonce příslušníci druhého odboje, kteří za svobodu Československa bojovali už s hitlerovským Německem? Jako třeba již zmíněný Heliodor Píka?

Posmrtný osud popravených politických vězňů. Spojení těchto pěti slov zní šíleně, zvráceně, absurdně. Zora Dvořáková na základě podrobného výzkumu dokazuje, že uvedené pojmy mají hodně společného. Zjištěná fakta pak zcela logicky ústí v otázku, „jak je možné, že mrtví, jejichž tělesné schránky byly zpopelněny a uzavřeny do uren, nenalezli spočinutí v zemi, nenalezli klidu“?

Tyto otazníky hodně vypovídají nejen o posmrtném osudu popravených, ale také charakterizují jejich katy. Proč byli někteří popravení zpopelněni a jiní zahrabáni v rakvi kdesi na společném místě? Proč nepohřbené urny zůstávaly v krematoriích a ti, kteří tehdy „právo“ drželi pod krkem, o nich nedokázali jednoznačně rozhodnout?

Další proč a další cožpak. Cožpak se lze mstít i lidským ostatkům? Cožpak lze i urnu uvěznit? Nevidět, neslyšet, nemluvit, dělat, že nic nevím a tím zločin zastrčit do pozadí, jako by se ani nestal.

Byl to snad strach z vlastních činů či zbabělost a tudíž neschopnost aspoň před majestátem smrti pokorně svěsit hlavu a umožnit mrtvým klidný věčný spánek?

Zora Dvořáková čtenáře vtahuje do pozoruhodného a vpravdě detektivního pátrání. Dokumentovaná zjištění vyvolávají dílem hrůzu, dílem překvapení hraničící s šokem. Nejvyšší přínos její pečlivě odvedené práce však spatřuji v nastolených otázkách, které, aspoň doufám, nenechají čtenáře lhostejnými. Snad ho povedou k úvahám o lidské morálce, o tom, co člověka dělá člověkem. Možná se sám sebe bude ptát, co by v určité situaci udělal on sám. Třeba se bude více obracet k vlastními nitru, k vlastnímu svědomí a své skutky - minulé, současné i budoucí - bude nahlížet právě skrze ně.

Publikaci vydalo Nakladatelství Eva – Milan Nevole; K Údolí 2, Praha 12.

 

                                                                                          Jana Vrzalová

 

Do rámečku:

 

„Cesta je důležitější než sám cíl.“