Politika a revoluce

11.07.2006 15:27

 

Historici Stanislav Kokoška a Miloš Zelenka připravili k vydání paměti předsedy České národní rady Alberta Pražáka, nazvané Politika a revoluce. Kromě atmosféry první republiky v nich A. Pražák vynikajícím způsobem líčí období protektorátu a vlastní historii ČNR.

Pozoruhodné jsou Pražákovy poznámky o tom, jak široký a nepřetržitý byl odboj významných osobností, zejména kulturního světa, a jejich nenávist vůči nacistům a německé okupaci vůbec. Mnozí opovrhovali nebezpečím a neustále podporovali rodiny zatčených. Kam Albert Pražák přišel, všude se mluvilo a diskutovalo zcela otevřeně. Zvláště jmenuje profesora Charváta, spisovatele Z. Němečka, profesory Kopala, Vážného, Vočadla, Mukařovského, Hendrycha, Chalupeckého , Hynka, Chotka a další.
Sídlem schůzek byl ateliér Boženy Vejrychové-Solarové. Všichni přímo výskali radostí, když Rusové hnali Němce od Stalingradu. Mladá generace byla šmahem revoluční. Všude se mluvilo o tom, jak si po vítězství zařídíme vlastní stát. V tomto směru připomeňme především Horu, Halase, Holana, J. Seiferta.
Stejně to vypadalo ve všech nakladatelstvích, v Melantrichu a u Laichtra. Za okupace vyšla i Národní čítanka s ukázkami příkladných vlasteneckých projevů. Čím více nás Němci tísnili, tím více rostl odboj. Patrno to bylo také v divadelnictví, hudebním a výtvarném světě. Když Podvalová zpívala Můj národ nikdy neskoná, bylo to skoro jako nábožné vytržení – lidé stáli, slzeli…
Nedělo se to ovšem jen v Praze. A. Pražák vzpomíná na západočeskou Kdyni, kde existovalo hned několik hnízd odporu. Kladno bylo revoluční. Nijak ho nenapravilo, ani když zde bylo zatčeno a do Dachau odvezeno sedmdesát předáků. Zvláště vlastenecké bylo rovněž Brno. Právě tady se A. Pražák naposledy viděl s přáteli, kteří byli později utraceni – Křivý, Vážný, Tvrdý. V Brně byli hromadně pozatýkáni čeští univerzitní profesoři, kteří pak zahynuli v Mauthausenu. Brno bylo vskutku protiněmecky naladěno. Otevřený odpor byl slyšet i ve vlacích, autobusech, tramvajích, zněl z kazatelen i jinde. Gestapo však zatýkalo všude a vždy. Na jaře 1944 byli zatčeni Z. Němeček, generál Kvapil a V. Černý.
Albert Pražák líčí poslední chvíle před vypuknutím Květnového povstání v Praze: „Vstoupili jsme s Machem do nějaké banky v Dlouhé třídě, kde bylo již vše pro zasedání České národní rady připraveno. K druhé hodině nás bylo asi 30. Úkoly byly již rozděleny. Za komunisty tam byl Josef Smrkovský, za sociální demokraty Josef Kotrlý, za národní socialisty Machotka, za lidovce Schaffer. Velitelem Prahy byl kapitán – partyzán Nechanský, jeho zástupcem generál Kutlvašr.“
Obsáhlou kapitolu nazvanou „7 dní na vrcholu“ a poznámky na okraj pamětí nelze v recenzi zmínit. Dotkneme se tedy alespoň tolikrát diskutované role vlasovců v Pražském povstání. Autor vzpomínek konstatuje, že v ČNR vládlo rozporuplné hodnocení: „Zradili Rusy, přidali se k Němcům, zrazují Němce, mohou zradit i nás. Mohli otevřít Němcům cestu do města plného barikád.
Bylo však jasno v tom, že jejich pomoc nám přišla vhod. Vydali jsme rozkaz, aby byli umísťováni na méně důležitých pozicích.
O vlasovcích bylo i mnoho klamných zpráv… Nebylo pravda, že jsem (A. Pražák) vyjednával v táboře vlasovců. Když přijel Rybalko do Prahy, prohlásil výslovně: ‚Vlasovci jsou zrádci a budou za to potrestáni. Ale ti, kteří vám pomohli, budou pardonováni!‘
„Zášť rudoarmějců a vlasovců byla ovšem ukrutná,“ píše A. Pražák. „Při mé návštěvě ve všeobecné nemocnici vyšel raněný vlasovec na chodbu a tam ho rudoarmějec hned zastřelil. Jiný vlasovec na to zastřelil rudoarmějce. Museli jsme je oddělit, aby se to neopakovalo. V Praze zahynulo asi 200 vlasovců, řada příslušníků tzv. Ruské osvoboditelské armády byla postřílena hned po zajmutí. Nižší důstojníci a vojáci byli posláni do táborů nucených prací.
Při jednání ČNR a generálem Toussaintem bylo usneseno, že v noci z pondělí na úterý bude příměří. To však dodrženo nebylo. Na Pankráci a v Břevnově se přibližovaly tanky SS, obsazené i našimi ženami a dětmi, abychom na ně nemohli střílet.“
Během celého Pražského povstání padlo celkem 3000 osob, z toho 1694 české ná-rodnosti, zbytek byli němečtí, sovětští vojáci a vlasovci. „Sověty bylo nám vytýkáno, že jsme jednali s Němci, měli jsme je buď porazit nebo s nimi sami podlehnout.“
Pražákovy paměti názorně ukazují jednu z největších kapitol našeho osvobozeneckého boje a jeho osobnost.


Miloslav Moulis