Poezii skutečně miloval - Za Jiřím Zapletalem

14.05.2012 15:34

Krátce před letošním jarem opustil své přátele z Historické skupiny ČSBS „17. listopad 1939“ její přední činitel JUDr. Jiří Zapletal (22. 3. 1917–16. 3. 2012).

Narodil se v Brně, kde prožil harmonické dětství a po maturitě na brněnském klasickém gymnáziu se stal posluchačem Právnické fakulty Masarykovy univerzity. Klidné právnické studium však narušoval nepříznivý mezinárodní vývoj. Dramatické okamžiky jara a podzimu roku 1938 vrcholily rozbitím Československé republiky; po půl roce skončilo i její okleštěné torzo.

Odpor proti německé okupaci rázně demonstrovali Češi ve výroční den vzniku svého samostatného státu, pevnou vůli po svobodě manifestovali vysokoškoláci opětně v den pohřbu Jana Opletala. Zákrok proti české inteligenci, proti českým vysokoškolákům nedal na sebe čekat – byl veden okamžitě a přímo z Berlína. České vysoké školy byly z Hitlerova nařízení 17. listopadu 1939 uzavřeny, devět studentských představitelů bez rozsudku v Ruzyni popraveno a na 1200 studentů odtransportováno do koncentračního tábora Sachsenhausen. Tam se s dodatečnou skupinou 63 brněnských studentů dostal přes Vídeň i Jiří Zapletal, a stačil tak s ostatními projít 18. ledna 1940 osudným martyriem – několikahodinového apelu při třicetistupňovém mrazu, kdy na apelplatzu zůstalo ležet více než 300 mrtvých vězňů a dvakrát tolik jich na následky promrznutí následně zemřelo.

Studenti byli mladí, zdraví a měli ještě dostatek energie a tělesných zásob z domova, ale především to byla síla velkého studentského kolektivu, jejich přátelství a intelektuální vzdor, které  jim dávaly jedinečnou šanci přežít nejen tuto zvůli, ale celý koncentrák. K přežití jim pomáhaly nejen vzájemné přednášky, ale také zpěv a recitace básní českých i světových autorů. Mezi přední znalce poezie patřil právě Jiří Zapletal. Poezii skutečně miloval. Vždyť se učil rusky, aby si mohl číst Puškina v originále! Studenti si básně navzájem doplňovali, tajně zapisovali do miniaturních „čítanek“ (43x50 mm) a poezie se jim stala chlebem, jak příkladně pojmenoval Josef Strnadel po válce vydaný soubor těchto „sachsenhausenských“ básní. S přípravou edice Strnadelovi byl nápomocen i Jiří Zapletal. Byl rovněž u reprintového vydání v roce 2006, kdy soubor doplnil dvanácti básněmi, které se v roce 1945 do knížečky nevešly, a připojil svůj Doslov po 61 letech.

Po válce dokončil studia práv. Památku statečného chování vězněných studentů opatroval a ctil. Byl jakýmsi kronikářem skupiny „17. listopadu 1939“, do poslední chvíle se snažil přátelský kolektiv „sachsenhausenských“ studentů udržovat pospolu. Když jejich řady časem prořídly, zval a srdečně na setkáních v pražském Karolinu vítal vdovy vězněných kolegů. Nejednou promluvil na tradičním vzpomínkovém setkání 17. listopadu u Hlávkových kolejí či v areálu ruzyňských kasáren u památníku popravených. Jeho úvodní slovo otevřelo také recitační odpoledne pořádané Karlovou univerzitou a Památníkem národního písemnictví 14. listopadu 2009 na Strahově z básní, které si v lágru studenti recitovali a které jim pomáhaly protivenství věznění přežít.

Čestný a tolerantní muž, který i odmítavý názor dovedl přednést s obdivuhodnou noblesou – JUDr. Jiří Zapletal byl přes různé životní peripetie dítě štěstěny. Koncentrák přežil bez újmy, po válce potkal svou Vendulku (kolegyně z pracoviště, polonistka PhDr. Vendulka Brádková, absolvovala na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy obor čeština – francouzština), se kterou se v roce 1951 oženil a prožil v manželském svazku čtyřiapadesát let spokojeného rodinného života. Navíc se mohl těšit ze tří krásných a milých dcer. Štěstí měl i ve své profesní dráze. Vystudovaným právům se věnoval krátce, neboť povoláním se mu stala jeho záliba v literatuře. Léta pracoval v redakci slovanské literatury Státního nakladatelství krásné literatury – pozdějšího Odeonu. Miloval přírodu a poezii – jen tak pro radost si přednášel dlouhé pasáže ze svých milovaných básníků – řeckých, latinských, ruských, francouzských, českých i ty kratší verše básníků čínských. Svým životním postojem dokázal rozdávat radost, naději v to lepší i dobrou pohodu. Snad tedy bylo nejen symbolické, ale i logické, že obrovskou kytici smetanových růží z jeho rakve položily dcery na Palachův hrob v Praze na Olšanech.

Budeme na JUDr. Jiřího Zapletala vždy vzpomínat s uznáním a úctou.  

 

Zdeněk Pousta

Vyšlo v čísle 10 (10. května 2012)

 

 JUDr. Jiří Zapletal (22. 3. 1917-16. 3. 2012) při zahájení poetického odpoledne v Památníku národního písemnictví  v Praze na Strahově 14. listopadu 2009.