Podivné smíření

23.08.2005 14:49

Výročnímu shromáždění Sudetoněmeckého krajanstva (landsmanšaftu) letos 14.–15. května v Augsburgu předcházelo v Sudetoněmeckých novinách sdělení, že se chystá konference o česko – německém smíření. Došlo k tomu?

Shromáždění zahajovala obvyklá katolická mše. Už kněz, který ji uváděl, otevřel sérii stížností na Čechy tím, že předestřel soubor utrpení, které oni sudetským Němcům způsobili při tzv. Vertreibungu – vyhnání. Dějiny jako by zde tedy opět začínaly až květnem 1945. Šlo prý o vraždy, sebevraždy, vyhladovění atd., které zahrnulo i děti. Ve stejném duchu pokračoval další kněz vyšší hodnosti. Cifru těchto obětí sice ani jeden neuvedl, takže nevíme, zda tím mysleli onen čtvrt milionu sudetských Němců, které „landsmanšaft“ (bez ohledu na to, že toto přehnání bylo česko – německou komisí historiků už přesvědčivě vyvráceno) tradičně uvádí, ale také se od uvedeného počtu nedistancovali… Byla to vlastně jakási svérázná odpověď na smířlivé a až jednostranně pokorné gesto České biskupské konference, jejíž mluvčí kněz Hermann v předsednictvu mlčky přihlížel.
Na ducha i dikci církevních představitelů pak plynule navázali i všichni tři řečníci vlastní schůze „landsmanšaftu“. První z nich, Bernd Posselt, jeho předseda a současně poslanec Evropského parlamentu, mluvil v tónu jako by odlehčeném, místy snad frivolním.
Druhý oficiální řečník, mluvčí, tedy hlava celého Sudetoněmeckého krajanského sdružení a současně předseda Bavorského zemského sněmu, Johannes Böhm, měl již projev podstatně závažnější. Četl ho sice v klidném tónu, to však nic neměnilo na tom, že na českou stranu rovněž zaútočil a předestřel požadavky „své“ organizace, formulované jako akční body. Úvodem si položil otázku, zda rok 1945 byl osvobozením také pro sudetské Němce. O osvobození od nacistické diktatury neřekl nic. Omezil se pouze na teze, že v případě sudetských Němců šlo nanejvýš o osvobození ze strachu před bombardováním a že místo toho následoval jejich exodus vynucený Čechy a Postupimskou konferencí.
Vyslovil žal nad sudetoněmeckými oběťmi a prohlásil, že „Vetreibung“ vyvolalo těžkou frustraci sudetských Němců na generace, neboť šlo vlastně o genocidu. Napadl příslušná rozhodnutí Postupimské konference, kterou je třeba považovat za velký omyl, jenž musí být napraven.
Velkým aplausem, asi pěti tisíci shromážděných a většinou starých lidí – pamětníků, byl přivítán předseda bavorské zemské vlády Stoiber.
Ten také zopakoval, že Krajanstvu stále ještě jde o smíření s Českou republikou. Musí to ovšem být Ausgleich – vyrovnání, a tak vzniká přirozeně otázka, na jaké platformě. Podobně jako Böhm, ani Stoiber nepřišel
s řádnou analýzou, z níž by vyplýval i podíl sudetských Němců na katastrofickém vyústění česko – německých vztahů v éře nacismu, za války a okupace. Sebekritika za speciální podíl sudetoněmeckého, Henleinem vedeného hnutí, tedy opět žádná.
Ústředním bodem jeho vývodů byl problém uplatnění tzv. kolektivní viny. Vyložil ho ovšem tak, že vlastně žádná kolektivní vina neexistuje, jelikož vina může být pouze individuální. Její uplatnění na celek bylo tedy bezprávím. Transfer (jak zní postupimský termín) takovýmto bezprávím, dokonce ve smyslu genocidy, byl prý dokonce nejen trestem, nýbrž pomstou, která umocnila německé utrpení za války, a to včetně utrpení německých vojáků. Stoiber šel tak daleko, že prohlásil, že holocaust Židů a německé oběti války jsou vlastně srovnatelné a že transfer byl největší etnickou čistkou v Evropě.
Podle Stoibera by Češi měli pochopit, že exodem sudetských Němců uškodili sami sobě, neboť se zbavili pracovité skupiny, která své schopnosti prokázala při přeměně své nové vlasti – Bavorska – ze zaostalé země v nejlepší zemi v rámci celé SRN.
Bavorský premiér verbálně podporoval dobré česko – německé sousedství, jemuž prý překáží nechuť české vlády jednat se Sudetoněmeckým krajanstvem. Zopakoval svou ochotu přivést jeho reprezentanty do Prahy a iniciovat kvalifikovanou diskusi na toto téma. K tomu patří i označení pražské instalace Benešovy sochy za (doslova) „českou provokaci“.
Je třeba ještě zmínit zde udělenou pochvalu za přístup České biskupské konference.

Několik poznámek „z našeho břehu“:
S uplatňováním „kolektivní“ viny proti nepřátelům Hitlerova Německa přišli sami Němci. Jednak rozvrátili meziválečná ustanovení národnostního práva, jednak přece likvidovali Židy a ze Slovanů dělali „hélotské národy“ (Heydrich) na základě jejich kolektivně méněcenných rysů a špatné krve!
Ostatně i sám Stoiber se – možná neopatrně – na zasedání SL v r. 1995 zmínil, že vyhnanci – tedy celek – nesou „historickou odpovědnost“ za zločiny nacistického režimu.
Jaký tedy div, že jako celek bylo postiženo Německo, Němci i sudetští Němci? Jejich vysídlení od nás i z Polska a odjinud bylo Spojenci chápáno i – nebo zejména – jako odstranění jednoho z ohnisek využitých Hitlerem k rozpoutání jeho velké války a jako prevence proti možné recidivě rozdmýchávání neklidu či válek ve středovýchodní Evropě.
Kromě toho nelze zaměňovat současné – mezinárodní právo s právem, jež bylo vyvoláno nutnou poválečnou reakcí na hrůznou zkušenost válečnou a okupační. Je třeba připomenout i renomovaného německého právního znalce prof. Froweina, který v zadaném mu dobrozdání, s nímž Evropská unie souhlasila, neshledal právní překážky, které by z hlediska po válce platného přijetí České republiky do EU bránily.

Nesouhlas s platformou SL a bavorského premiéra nelze vztáhnout na naše pojetí vztahu Čechů a Němců, České republiky a Spolkové republiky Německo.
Deklarovaný nejlepší stav česko – německých vztahů za vlády kancléře Schrödera odpovídá skutečnosti. Kritiku neuplatňujeme proti sudetoněmeckým krajanským organizacím v SRN a proti sudetským Němcům jako celku. Oceňujeme jak protihitlerovský zápas sudetoněmeckých sociálních demokratů, komunistů, křesťanů a intelektuálských skupin na obranu ČSR a vůbec proti nacismu před okupací i během ní. Stejně tak si vážíme omluvy organizací jako Ackermann – Gemeinde či Seliger – Gemeinde. Oceňujeme také podněty, jež do diskuse vnesla Seliger – Gemeinde ve svých Brannenburgských tezích a jež české vlády, bohužel, nedokázaly využít. Jsme toho názoru, že navázání na společnou antifašistickou tradici i jiné pozitivní, byť i starší historické prvky, by mělo být základem skutečného a zdravého česko – německého soužití v přítomnosti i budoucnosti. Tomu však politická koncepce SL nevyhovuje – ani ta „augsburská“ ne.