Pocta padlým hraničářům

15.02.2012 15:37

 

Na počátku tohoto roku se podařilo zveřejnit na webovém portálu „http://codyprint.cz/padli/index.html“ obsáhlou prezentaci přibližující veřejnosti odkaz příslušníků čsl. bezpečnostních sborů, padlých v pohraniční válce od září 1938 do března 1939. V předkládaných materiálech najdeme snímky většiny pomníků padlým v boji o čsl. pohraničí, dobová hlášení vztahující se k těmto úmrtím a portrétní snímky, zachycující podobu více než tří desítek padlých hraničářů.

V podvědomí naší veřejnosti se bohužel ustálilo klišé, že v roce 1938 se Československo vzdalo bez jediného výstřelu. Bez jediného výstřelu se možná vzdal prezident, vláda, vůdcové politických partají a ministerští úředníci v teple svých kanceláří. Fakt, že o čsl. pohraničí svedli příslušníci našich bezpečnostních složek krvavou válku, které se zúčastnilo na obou stranách konfliktu mnoho desítek tisíc mužů, se po roce 1945 nehodil připomínat ani československým, ani zahraničním politikům.

Dobře utajovaná pohraniční válka začala boji o české a moravskoslezské pohraničí (od 13. září do 31. října 1938) a pokračovala obranou Slovenska a Podkarpatské Rusi (od 5. října 1938 do 17. března 1939). Válka byla vedena prostřednictvím teroristických jednotek, které byly cvičeny a vyzbrojeny v Německu, Polsku a Maďarsku. V některých oblastech se agrese účastnily i jednotky pravidelných armád sousedních států (např. Chebsko, Rimavská Seč, Parkaň, Skalité, Javorina, nebo Podkarpatsko při březnové maďarské invazi). Cílem útoků bylo prioritně odstranit čsl. správní úřady a odtrhnout pohraniční oblasti od vnitrozemí ČSR, sekundárně alespoň uměle čsl. pohraničí destabilizovat a použít pak tento argument („neudržitelnost poměrů“) při politických jednáních, probíhajících na evropské úrovni.

Pražská vláda měla v září 1938 značné obavy z nařčení z vyprovokování válečného konfliktu s Německem. Politikům přitom jaksi unikalo (nebo si nechtěli připustit), že nevyhlášená válka je od poloviny září již v plném proudu. (Dne 23. února 1944 stanovilo exilové min. zahraničí, že „válečný stav mezi čsl. republikou a Německem trvá od okamžiku, kdy se německá vláda dopustila násilných činů proti bezpečnosti, samostatnosti a územní celistvosti Československé republiky“, tj. od 17. září 1938. Od toho data byly na německém území formovány dobrovolnické oddíly Sudetendeutsche Freikorps, do nichž vstoupilo přes 30 tisíc čsl. občanů německé národnosti. Předchozí boje při povstání henleinovců ve dnech 12. až 15. září byly považovány z právního hlediska za čsl. vnitropolitickou záležitost, přestože puč byl organizačně i materiálně podporován z Německa.)

Situace čsl. hraničářů v září 1938 byla neustále zhoršována nesmyslnými rozkazy (příkaz vykonávat bezpečnostní službu společně s ozbrojenými henleinovci, zákaz používání zbraní, apod.), vydávanými na pokyn opatrnické ústřední vlády. Muži na hranicích tak byli vrcholnými představiteli vlastního státu doslova „hozeni přes palubu“. Postavení mužů na hranicích popsal ve svém posledním dopise rodičům doz. fin. stráže Vítězslav Hofírek, zavražděný 22. září 1938 v Liptani na Krnovsku: „Nechtěl jsem Vás strašiti, proto jsem nepsal pravdu. Jest to zde snad ještě horší, než Vám píši. Situace je taková, že není naděje, že by nedošlo k válce. Všichni Němci, kteří měli narukovat v Československu, utekli do Německa den před narukováním.

Dnes stojí proti nám ve Fulštejně na 1000 těchto zběhů, kteří čekají na rozkaz, aby nás mohli napadnout. Spíme vstoje, kleče. Hlídkování máme tolik, že na spánek zbývají jen dvě hodiny denně. Poplach střídá poplach, to napětí a nervozita jsou strašné, snad se z toho někteří nezblázníme. Nevíme, kdy to začne, snad 27. září, jak jsem se dozvěděl, snad dříve, lepší by to bylo, kdyby to začlo hned, než být stále v nejistotě. Jsme zde samí finančníci a četníci, vojsko žádné, je nás málo a posila nejde. Vím určitě již dnes, že se odtud nedostanu, dojde-li k něčemu. Jsme obětní beránci, vydaní napospas těm, kteří nás chtějí napadnout. Těší nás však pomyšlení, že svými životy vykoupíme Vás ve vnitrozemí. Strach nemám ani já, ani moji kamarádi a stane-li se něco, buďte na mne hrdi, že jsem padl pro naši drahou vlast a neplačte pro mne, o to jediné Vás prosím v podvečer mého života.“

Přes krajně nepříznivou mezinárodní i vnitropolitickou situaci obstáli řadoví příslušníci četnictva, finanční stráže a státní policie při obraně demokratického zřízení na výbornou. Jak po desetiletích dokládají dobová hlášení ze zmíněné webové prezentace, plnili hraničáři své služební povinnosti často i za cenu sebeobětování. Ztráty čsl. bezpečnostních sil činily od září 1938 do března 1939 celkem 84 mužů. Zdaleka ne všichni padli v boji; na to měli Čechoslováci příliš dobrý výcvik a příliš dobré zbraně. Minimálně 27 mužů z tohoto počtu bylo zabito nenadále, z bezprostřední blízkosti bez možnosti sebeobrany, případně byli surově ubiti po zranění, což lze definovat jako vraždy. Zraněno bylo v bojích nikdy nepřiznané pohraniční války 170 příslušníků čsl. bezpečnostních sil. Zranění byla často devastujícího charakteru s doživotními následky, protože teroristické formace používaly zakázané střelivo dum-dum.

Zmíněná webová prezentace není zaměřena na padlé vojáky, ale pro úplnost dodejme, že armádní ztráty na mrtvých od září 1938 do ledna 1939 byly přibližně 50 mužů; při bojích o Podkarpatskou Rus v březnu 1939 padlo dalších 30 mužů. Zhruba 230 příslušníků armády bylo ve válce o čsl. pohraničí zraněno. Celkem tedy padlo doslova od Aše až po Jasinu téměř 200 Čechoslováků a dvojnásobný počet vojáků, četníků, policistů a finančníků utrpělo zranění. Nezanedbatelné ztráty na životech českých, moravských, slovenských a rusínských civilistů a německých antifašistů během tohoto konfliktu již asi nikdo nikdy nespočítá.

Přestože část republiky byla na podzim 1938 doslova v plamenech, najdeme v dobovém tisku o probíhajících bojích překvapivě málo informací. Články o padlých se objevily jen zřídka a byly velmi strohé. V jednom z dobových článků z října 1938 bylo na tento fakt poukazováno: „Pro nás však není případ šstržm. Zásměty ukončen. Je jen jedním z našich padlých hrdinů. Také náš stát má k těmto hrdinům povinnosti. V našich listech byla zmínka jen o několika málo vojínech, kteří v září a říjnu položili své životy na oltář vlasti. Vypadá to skoro tak, jako bychom se za jejich oběti styděli. Tu je třeba důkladné nápravy. Je nutno udělit in memoriam válečné kříže všem padlým, zachytit v kronikách jejich činy, postarat se o důstojné uložení jejich ostatků a pečovat o jejich pozůstalé. Je to to nejmenší, co pro ně můžeme učinit.“

Příslušná ministerstva (min. vnitra, min. financí a MNO) sice vydala na podzim 1938 pokyny k vypracování seznamů padlých včetně údajů o nezaopatřených rodinách, ale kvůli rozpadu ČSR a okupaci v březnu 1939 se nepodařilo seznamy dokončit. Otevřená zůstala otázka počtu obětí zejména z Podkarpatské Rusi. Dramatické události 2. světové války a statisíce dalších čsl. obětí během šestileté okupace vzpomínku na první padlé hraničáře téměř vymazaly. V letech 1945 až 1947 bylo v čsl. pohraničí odhaleno několik desítek pomníků, připomínajících odkaz padlých; jejich vznik však byl iniciován hlavně bývalými kolegy z oddělení fin. stráže a z četnických stanic, a nikoliv vedením státu. V období komunistické totality bylo několik pomníků z ideologických důvodů odstraněno; část se ocitla v nepřístupném pohraničním pásmu „železné opony“. Z hlediska dlouhodobé národní paměti je povzbudivé, že v posledním desetiletí dochází díky občanským iniciativám a klubům vojenské historie k obnově pomníků. U většiny z nich jsou pořádány pravidelné pietní vzpomínky a čerstvé květiny se na nich objevují nejen při výročí záříjových událostí.

                                                           Text a foto Radan Lášek

Vyšlo v čísle 4 (15. února 2012)