Plyn, plyn…, pak oheň

27.08.2014 11:06

Kde se v lidech bere zlo? Lze se proti němu nějak bránit? Teoreticky mám zcela jasno, co si v té či oné situaci počít, nicméně bez váhání mohu jen prohlásit: netuším, jak bych se, kdyby nastala, skutečně zachovala. Pouze onen mezní okamžik vybočený z prostoru času by prověřil, co ve mně opravdu je.

Může se člověk vůbec nějak připravit na to, aby v krizi obstál? Po přečtení knížečky osvětimského vězně, spisovatele a novináře Františka R. Krause si říkám – možná ano. A nezbývá než doufat, že bych si dokázal/a zachovat tvář.

Slovo od slova, řádek od řádku, stránku od stránky mne mrazilo stále více a více. Drsný, nepřibarvený obraz Terezína, do něhož se dostal prvním transportem, který tam jel v listopadu 1941, detailně vykreslená atmosféra Osvětimi, upřímné líčení pocitů tamních vězňů jsou natolik působivé a psychiku drásající, že by ani kámen nezůstal lhostejný.

Jak obyčejný smrtelník naloží se svým životem poté, co prošel „výhní a peklem“, a aby „se zachránil na druhý břeh, tonul … v bahně, špíně a blátě, brodil … se nehnusnějšími výkaly…“? Na to ten, který viděl, na vlastní kůži prožil a protrpěl, hledá odpověď.

František R. Kraus, vězeň číslo B 11632, jenž před válkou patřil do tzv. Pražského spisovatelského okruhu (Prager Kreis) sepsal své zážitky v reportáži Plyn, plyn…, pak oheň, jež vyšla v září 1945. Byla první o koncentračních táborech, která v Československu vyšla.

„… cítím, to, moje duše, ta je mrtvá, úplně mrtvá a nikdo už ji nemůže vzkřísit. Jak bylo s Dantem, když psal své ‚Inferno‘? Myslím, že na tom byl lépe než já.  On mohl ještě všelicos zvěčnit. Já jsem se o to pouze pokusil. Zdali se mi tento pokus podařil, nemohu sám posoudit, ale myslím, že nikoliv, neboť moje vlastní ‚já‘ již odumřelo, a takový autor už nemůže lidstvu nic dát…“ pitvá v závěru své vlastní nitro.

Zmýlil jste se, pane Krausi. Vaše vyprávění je pro nás, kteří jsme tu dobu nezažili, velkým přínosem. Nejen díky krásné češtině, což je v současnosti málem vzácností. Je pramenem zkušeností, poučením i varováním, které nutí zamyslet se nad sebou samými třeba proto, abychom si položili otázky z úvodu, na něž není snadné jednoznačně odpovědět. Za to Vám patří dík!

Publikaci vydal Grantis, s. r. o., Ústí nad Orlicí, Třebovská 109; (www.grantis.cz).

                                                                                       Jana Vrzalová

 

„A tak rád bych ještě mluvil, tak rád bych vyprávěl o tom všem, co jsem viděl, nejen o tom hrozném, ale i o tom krásném lidském. Chtěl bych vám vylíčit onu lidskou duši, která uměla i v tomto prostředí něco dát tomu druhému, tomu spolumučenému…“

                                                                               František R. Kraus