Pláčete na špatném hrobě, pane Stránský!

09.01.2014 09:59

 

„Takhle to přece nemůžeme nechat. Pan Stránský to přehnal!“ obraceli se na vedení Českého svazu bojovníků za svobodu (ČSBS) nejen jeho členové, kteří dne 17. prosince 2013 poslouchali Radiožurnál Čro.

 

Rozčílilo je konstatování Jiřího Stránského, známého českého spisovatele, dramatika, překladatele, básníka a skauta, ale také politického vězně minulého režimu, jenž se v souvislosti s návrhem na obnovení státního svátku 17. listopadu - Mezinárodního dne studentstva - nechal slyšet, že „všechno, co bylo organizováno komunistickou stranou, byl vždycky podvod … a cítím v tom nějaký záměr. Nevím jaký. Myslím, že jde o to odstranit to, co se stalo v listopadu 1989“.

Jednou z předkladatelů návrhu je totiž poslankyně za KSČM Kateřina Konečná.

Pane Stránský, když si odmyslíme skutečnost, že zmíněná poslankyně byla řádně zvolena ve volbách, takže má legitimní právo a dokonce povinnost hájit zájmy svých voličů a sympatizantů, je třeba mít na paměti, že obnovu uvedeného státního svátku už v roce 2012 žádal předseda ČSBS Jaroslav Vodička a požadavek zopakoval o rok později opět před Hlávkovou kolejí v Praze 17. listopadu. Tedy ani KSČM, ani žádná jiná politická strana, s touto myšlenkou nepřišla.

Pro ČSBS není důležité, kdo z poslanců či poslankyň  ji přijal za vlastní a rozhodl se přispět k její realizaci. Podstatné je, aby jediný mezinárodní svátek mající původ v českých zemích, byl znovu obnoven a abychom si jím důstojně, podobně jako jinde ve světě, připomínaly tragické události listopadu roku 1939. Ostatně, nejde o svátek komunistický. Sedmnáctý listopad coby Mezinárodní den studenta byl vyhlášen v roce 1941 v Londýně na manifestačním shromáždění delegátů studentů 26 národů světa. Chtěli tím vyjádřit  „hlubokou úctu popraveným a uvězněným československým studentům, kteří první v Evropě dali podnět k masovému odporu proti nacistickým okupantům na podzim roku 1939“, jak se píše v Prohlášení spojeneckých studentů.

ČSBS je organizací dobrovolnou, nestranickou a nezávislou, která sdružuje účastníky národního boje za osvobození ve druhé světové válce, jejich rodinné příslušníky a pozůstalé i sympatizanty. Jejím posláním je mj. přispívat k rozvoji České republiky v duchu humanitních tradic zakladatelů našeho státu a zásad Charty lidských práv. Usilovat o posilování národní hrdosti a lidské důstojnosti i o mravní čistotu společnosti na základě principu rovnosti občanů, ale také se podílet na uchování paměti národa. Usilovat, aby dějiny národního boje za svobodu byly pravdivě zpracovány a aby byl objektivně hodnocen jejich význam pro současné i budoucí generace. Jsme organizací, která sdružuje lidi různého politického přesvědčení, lidi hluboce věřící i ateisty. V našich řadách jsou rovněž členové, kteří byli předchozím režimem tvrdě postiženi a teprve po listopadu 1989 rehabilitováni. Mnozí z nich jsou současně členy Konfederace politických vězňů.

Ostatně i současný předseda ČSBS Jaroslav Vodička, jinak syn volyňských Čechů, jehož tatínek do ČSR přišel jako voják Svobodovy armády,  patří právě k té skupině rehabilitovaných. V roce 1968 totiž vstoupil do KSČ na podporu tehdejšího Dubčekova vedení. Při stranických prověrkách v roce 1970 byl za své postoje ze strany vyloučen a později propuštěn z armády. V roce 1990 byl rehabilitován a povýšen do hodnosti podplukovníka.

V současné rozhádané společnosti, kdy se politici spíše přou o to, kdo jaké křeslo ve vládě obsadí, než aby naslouchali hlasům svých voličů, je možná pro někoho nepochopitelné, že je zde organizace, kde není zvykem se dělit na ty zprava či zleva, na ty… Členy ČSBS totiž spojují program a cíle. Rovněž za druhé světové války, za protektorátu odbojáři měli společný cíl – osvobození ČSR – a v tomto duchu žijící pamětníci i jejich následovníci jednají dál. Tedy i ti, kteří, podobně jako Jiří Stránský, mají špatné zkušenosti z doby, kdy v Československu byla zakotvena vedoucí úloha KSČ.

Věřím, že pan Stránský, oceněný coby Hrdina Paměti národa, postoje ČSBS pochopí a možná své zamítavé stanovisko přehodnotí.

Podle předsedy PS PČR Jana Hamáčka (ČSSD) je návrh na změnu názvu nešťastný a on údajně pro změnu hlasovat nebude. Poněkud zarážející postoje člověka, jehož strana se tak ráda hlásí k odkazu prvního a druhého odboje a jejíž vedoucí představitelé často s projevy vystupují na pietních akcích, věnovaných památce našich odbojářů.

Podle něj je to „spíše úkol i pro politiky, aby ve svých vystoupeních připomínali nejen 17. listopad 1939, ale také, aby nezapomněli na rok 1939 a například na Jana Opletala“.

Ano, je to úkol pro politiky, ale měli by začít právě tím, že přispějí k obnově toho, co tu bylo zrušeno – tedy, aby se 17. listopad znovu stal Mezinárodním dnem studentstva. A protože členové ČSBS v žádném případě neusilují o zrušení toho, čeho bylo dosaženo po listopadu 1989, navrhl předseda Jaroslav Vodička rozšíření názvu na Mezinárodní den studentstva – Den boje za svobodu a demokracii.

Na závěr poznámka: v souvislosti s obnovením názvu jsme přichystali petici, kterou lze najít na našich webových stránkách (www.zasvobodu.cz) a na facebooku. Nezaškodilo by, kdyby si komentáře, které k ní řada lidí připojuje, řádně pročetli oba pánové – Jan Hamáček i Jiří Stránský. Třeba by změnili názor.

Odkaz na článek -  www.halonoviny.cz/articles/view/14484269

                                          Jana Časnochová-Vrzalová, tisková mluvčí ČSBS