Petruška Šustrová omlouvá válečné zločince

12.12.2005 15:07


Zločiny, které ve druhé světové válce páchali ukrajinští nacionalisté – banderovci, patří k nejtemnějším stránkám její historie. Na tom nic nemění skutečnost, že se část nacionalistických pohlavárů a jimi ovládaného hnutí v čele se Sťepanem Banderou za druhé světové války dostala do rozporů s německou politikou, která měla jiné plány než vyhlášení samostatné Ukrajiny, o jaké usilovali banderovci. Přesto se čas od času ozvou hlasy beroucí je v ochranu.


Nejnověji se tak snaží Ján Mlynárik v publikaci Osud banderovců a tragédie řeckokatolické církve (nakladatelství Libri, 2005), kterou doplňuje drobná stať Petrušky Šustrové (Vražda Sťepana Bandery, Lidové noviny 14. 10. 2004). Oba vycházejí z tvrzení, že banderovci vedli jenom spravedlivý boj za svobodnou a sjednocenou Ukrajinu, oba mají námitky proti tomu, aby banderovci byli označováni za bandity a zločince a dožadují se jejich spravedlivého ocenění. Mlynárik odsuzuje československou vládu za to, že jim v roce 1947 neumožnila volný průchod Československem na západ.
Jenže ono to bylo složitější. Banderovci skutečně nebyli banditi, nýbrž vojensky organizovanými jednotkami. Ale to není pro jejich hodnocení rozhodující.
Extrémní nacionalistické hnutí na Ukrajině (přesněji jen v některých jejích částech) pomáhal vyvolat především krutý teror Stalinovy diktatury, který tu rozvrátil veškerý hospodářský a kulturní i duchovní život. Ovšem pochybná byla cesta, kterou měla podle extrémních nacionalistů k „svobodné Ukrajině“ vést, i představa, jak by taková Ukrajina měla vypadat. Spolupráce s nacistickým Německem a dalšími totalitními režimy; vůdcovský systém a etnická očista Ukrajiny, na níž by po vysídlení Poláků i Čechů a po fyzické likvidaci Židů mohla vedle Ukrajinců zůstat jen německá menšina; teror proti civilnímu obyvatelstvu, pokud se nechtělo podřizovat banderovské moci; bezohledné vyřizování mocenských sporů ve vlastních řadách – to byly skutečnosti, o kterých si zasvěcení znalci ve světě nedělají žádné iluze.
„Rozsah kolaborace Ukrajinců s nacisty je ovšem nutno vidět v širších souvislostech. Miliony Ukrajinců nacisté vyvraždili, četní ukrajinští venkované nasazovali pro záchranu Židů své životy. Desetitisíce Ukrajinců sloužily v sovětských ozbrojených silách, mnozí vytvářeli protinacistické partyzánské jednotky. Nelze však ničím ospravedlnit ani potlačování pravdy o kolaboraci s nacisty, ani ignorování Banderovy činnosti. Na Ukrajině se s tím dnes bohužel setkáváme i mezi univerzitními profesory,“ napsal např. v listě The New York Review americký publicista Abraham Brumberg (Svobodná, leč ne tak docela, Listy 1993, č. 2). Cenná svědectví o zvrhlých teoriích a především činech přinesl JUDr. Karel Goliat-Gorovský, který se s nimi setkal jako vězeň stalinských gulagů, kde strávil sedmnáct let a po propuštění se soustavně zabýval jejich neslavnou historií. (Co Solženicyn nenapsal, Právo lidu 1. února 1992). „Ve všech stalinských žalářích a koncentračních táborech vězňové i správní personál... označovali určitou vrstvu osob... jedním společným slovem: ‚bandité‘. Číňané i Rusové, Maďaři a Korejci, Němci, Češi i sovětští Ukrajinci bez výjimky a všichni svorně tak nazývali ukrajinské banderovce z Haliče a Volyně... Lehával jsem na horní palandě a pode mnou... seděla skupina banderovců. Se smíchem, vtipy a radostí... vzpomínali na své hrdinské činy v oné slavné době, kdy se jejich trojzub proplétal s lomeným křížem nacistů. Slyšel jsem hurónský řev a příšerné vtipy při popisu, jak obklíčili městečko, nedaleko v lese postříleli tisíce Židů, načež kolektivně znásilňovali zástupy židovských žen a děvčátek, aby pak všechny pobili pažbami a bodáky nebo postříleli... v lágrové místnosti na konci řady pryčen byl prázdný kout, kde si banderovci zřídili své božiště... Přicházelo jich tam dvacet, třicet, – jeden za druhým, vyrovnávali své účty s nejvyšším, před nímž klekali... Právě tito svatouškové tvořili mužstvo Oberländerova praporu Nachtigal, a když vraždili desítky tisíc lidí, nepřipouštěli si, že člověk je přec tvor boží...“ (Stalin, Židi, pogromy, Listy 1994, č. 5). Otřesné jsou mimo jiné i vzpomínky volyňských Čechů a potomků českých náboženských exulantů, žijících v té době na severozápadě Ukrajiny, čtyři sta z nich padlo za oběť banderovskému teroru. (Reichrt O.: Michalovské ozvěny, 1997 Jelínek J.: Pouštěj chléb svůj po vodě, 2003).
Při likvidaci protivníků i vyřizování sporů ve vlastních řadách se banderovci nespokojili pouhými vraždami, pouhým zabitím, ale používali a vymýšleli zvláště kruté a rafinované způsoby mučení. Ale nejvíce se
jejich teror zaměřil proti Židům, které vraždili téměř na potkání. „Etnická očista“ Ukrajiny se tak stala příležitostí k masové likvidaci židovského obyvatelstva, holocaustu v banderovském provedení, které šetřilo prostředky a síly ve prospěch německé okupační moci.
O tom neuvádějí Ján Mlynárik ani Petruška Šustrová nic. Mlynárikova práce, pokud se zabývá banderovci, je bezcenná. Téměř nic v ní neodpovídá skutečnosti nebo ji překrucuje ať v líčení starších událostí, tak při
hodnocení pozdějších banderovských vpádů do Československa. Docela vážně například tvrdí, že v československé armádě zasazené v r. 1947 proti banderovcům byla špatná morálka a velení a že jejím jediným úspěchem bylo zajetí setníka Burlaka, slavného partyzána, který padl do zajetí jedině proto, že byl zraněný a nemohl vydržet dlouhé noční pochody. Jenže Burlak nebyl žádný setník a „slavný partyzán“. V letech 1938–1939 působil v řadách nacionalistické Karpatské Siče na Zakarpatské Ukrajině proti československé a maďarské armádě a pak se v řadách Ukrajinského legionu zúčastnil německého vpádu do Polska s masakrováním civilního obyvatelstva. Po porážce Polska vstoupil do Němci organizované ukrajinské policie, v níž posléze dosáhl hodnosti wachmeistra a stal se velitelem stanice v osadě Vojtková. Zde se podílel zejména na zákrocích proti těm nacionalistům, kteří se stavěli odmítavě ke spolupráci s německými okupanty. Teprve po přiblížení Rudé armády v červnu 1944 se místo nařízené evakuace stáhl s celou stanicí do lesů, kde rozmnožil řady banderovské Ukrajinské povstalecké armády, ve které velel jedné sotni – rotě. Jeho údajné zranění, pro něž nemohl pokračovat v cestě na západ, je pouhým výmyslem Jána Mlynárika a nebyl zdaleka jediným banderovským pohlavárem, který skončil v československém zajetí.
Petruška Šustrová nechce, jak píše, hodnotit Stěpana Banderu, ale připomenout, kolik předsudků, polopravd a propagandistických nesmyslů nosíme v hlavě. Svědectví o nacionalistických zločinech prohlašuje za pohádku, kterou bychom měli rovněž pustit z hlavy. Banderovci nebyli žádní andělé, ale ozbrojené oddíly, které bojují ve válce, lze těžko zobrazovat s křídly. I mnozí vojáci pravidelné armády se chovají tak, že by na to raději zapomněli.
Takže banderovští hrdlořezové byli vojáci jako jiní, jejich počínání nepřekračovalo běžnou válečnou míru a bude lépe, když se na ně zapomene. Zvláště půvabné je, že s podobnými moudrými radami přišli Ján Mlynárik a Petruška Šustrová právě v době, kdy demokratický svět s úctou vzpomíná obětí holocaustu, na němž se banderovci podíleli nemalou měrou.

Jan Fiala