Pět Andělů na Dukle

07.03.2005 15:32

„Tak na téhle fotografii jsme tři bratři ve Svobodově armádě, vlevo Jaroslav, vpravo Antonín a já uprostřed,“ říká v Běchovicích nad rodinným albem rotmistr v. v. Bohuslav Anděl (84), volyňský Čech z obce Noviny České.

Takže tři bratři na Dukle...
Ne. Nás bylo devět dětí a spolu se mnou, Járou a Toníkem na Dukle bojovali Alexandr, ten přišel v Karpatech o ruku, další bratr Josef byl v tankových opravnách. Šestého bratra nevzali do Svobodova vojska ze zdravotních důvodů. A bratr Alois bojoval proti Němcům v polské armádě, zajali ho a zahynul v Mauthausenu.
Takže pět bratrů, pět Andělů na Dukle.
Víš, ono to není něco zas tak zvlášť divného. Celé rodiny se na Volyni hlásily na jaře 1944 do československé brigády Ludvíka Svobody. Já například vyrostl se sousedy Synkovými, na Dukle bojovali čtyři bratři. Tři tam padli, jeden přežil – a po válce dostal od komunistů „za odměnu“ pětadvacet let na uranu v Jáchymově…
Bratře rotmistře, u jaké zbraně a v jaké hodnosti jsi v Karpatsko-dukelské operaci bojoval?
U ženistů 1. brigády. Velel nám nadporučík Baláž, Čech odněkud od Uralu. Toník byl u sborových ženistů, těm velel štábní kapitán Jilma, přišel z Anglie. A ta moje hodnost? Vojín.
Setkal ses na frontě s některým z bratrů?
S Josefem a s Jaroslavem. Jdeme v září čtyřiačtyřicátého pěšky lesem. Na jedné lesní křižovatce stál voják a ukazoval ženistům, kudy se mají dát. Byl to Jarka. Padli jsme si do náruče. Předtím jsme se viděli doma v Novinách Českých… A s Josefem? Pochodovali jsme přes noc desítky kilometrů a za svítání jeli tankisti a na jednom tanku byl Josef.
Řekl mi, abych se s nimi svezl, že mají stejnou cestu. A tak jsem ještě s jedním vojákem jel s bratrem na tanku. Ale pak se naše cesty rozdělily a já s tím vojákem zůstal sám. V tom se objevil džíp s generálem Svobodou. Zastavuje a říká: „Co tu děláte, hoši?“
„Pane generále,“ odpovídám, „svezl jsem se na tanku s bratrem, trochu jsme si popovídali a teď tady oba doháníme svůj útvar.“
Co na to velitel sboru?
Povídá: „Nedělejte to, hoši. Tady je moc nebezpečná situace a kdyby se vám něco stalo, nebudeme vědět, kde jste se ztratili, co s vámi je.“
Bylo to tvoje jediné setkání s Ludvíkem Svobodou?
Řezali jsme buky a nosili prkna nahoru do kopce na stavbu generálovy pozorovatelny. Nad ránem, když už byla hotová, se objevil Ludvík Svoboda. Rádi jsme ho viděli. Nechal si přinést z pozorovatelny telefon, rozestřel si na zemi pláštěnku a začal vydávat rozkazy. A my jsme si řekli: „Tolik jsme se s pozorovatelnou nadřeli a teď na ni nejde!“
Tato příhoda mi silně připomíná vyprávění, rovněž frontového ženisty, v Šanově u Hrušovan nad Jevišovkou, který kopal zákopy už u Sokolova, průchody pro tanky u Kyjeva, most u Vasilkova a kladl minová pole u Buzovky, Žaškova a Ostrožan. Před polsko-československou hranicí, u Zyndranowé, kopali pro Ludvíka Svobodu bunkr. Narazili přitom na silný proud vody. Co teď? „Bunkr zůstane, prorazíme díru, odvodníme ho,“ řekl ten ženista, velitel. Bunkr dokončili, udělali dřevěnou podlahu, pod ní ale protékala voda. Svoboda přišel, posadil se a poznamenal cosi o vodě. Ženista řekl: „Prosím, pane generále, můžete si ale umýt nohy.“ A Ludvík Svoboda odpověděl: „Takový bunkr jsem ještě neměl – s koupelnou.“
„Jak se ten velitel jmenoval?“ ptá se tentokrát Bohuslav Anděl mne.
Velel 2. rotě ženijního praporu, přiděleného k 1. brigádě a jmenoval se Vasil Halatin. Pocházel z Podkarpatské Rusi.
(To bylo překvapení když jsem vyslovil toto jméno!)
Vasil Halatin? To byl přece zástupce velitele mé 2. roty! Můj velitel na Dukle! Napsal jsem mu před lety, aby za mnou přijel, ale to už nežil. Byl to dobrý velitel a člověk.
Kromě staveb pozorovatelen Dukla znamenala pro ženistu především zneškodňování min…
Po strašném 8. září 1944, kdy z devadesáti sedmi mužů naší roty bylo dvaatřicet padlých a raněných, bylo pro ženistu v Karpatech hledání a zneškodňování min to nejhorší… Němci už tušili, že nastává konec, a tak Karpaty rychle minovali. Ne podle plánků, což se dělalo obvykle, ale kam je napadlo. Nevěděli jsme, kde všude jsou miny. Jdeme v rojnici, chlap vedle chlapa, a pícháme do země železnými bodci, těsně vedle sebe, hledáme pod zemí schované nášlapné protipěchotní miny. Nemohli jsme, právě pro to nakladení min bez ladu a skladu, zaručit, že je všechny najdeme. To nebylo nikdy jisté. Velmi zrádné byly železné protitankové miny. Pamatuji se, že měly několik rozbušek, nahoře, dole i po stranách. Chlap vyndal čtyři, myslel, že další už žádná nebude – a byla, ta pátá…
Ty jsi nebyl nikdy zraněn?
Jen jednou, lehce. Střepina mě zasáhla do boku, ale já jsem měl sanitářskou tašku a ta náraz ztlumila.
Ženista a sanitářská taška?
No, měl jsem ji. Hodně hochů to dostalo do nohy, ruky, moc času na ošetření nebylo, já jsem ránu jen obvázal a raněný byl poslán na ošetřovnu.
A teď mi řekni upřímně: neřekl sis někdy v Karpatech „proboha proč jsem sem lez?! Vždyť jsem se tenkrát na Volyni nemusil do armády vůbec hlásit! Vždyť tady může být kdykoliv po mně. Stačí, abych si místo na miny vzpomněl třebas na naše pěkné hospodářství v Novinách Českých, na naše čtyři koně, na chmelnici. Nebo na devětatřicátý rok, když přišla Rudá armáda a všechen majetek nám zabrala pro kolchoz…“
Byly to skutečně těžké chvíle…liják po celý den, bláto, kopat a kopat zákopy a okopy, pak do chalupy nebo bunkru, nesvléknout se, spát v mokrém. Stále spousta vší, pereš si prádlo v benzinu, ale není to nic platné, na druhý den jsou zase všude… Kamarád skoro už umírající po zásahu střepiny do břicha, mě prosí, abych ho dobil… Slyšel jsem, že někteří kluci se sami střelili do ruky, jak nemohli v tom všem už dál. Já sám jsem byl mockrát hodně naštvaný, ale tohle ne. To ne.
Do kdy jsi byl vojínem – ženistou v Karpatech?
Došel jsem do Nižního Komárniku. Pak mě poslali do nemocnice v Krosnu a v Humenném jsem po řidičském kurzu jezdil s chevroletem.
Jak žiješ dnes?
Až na to, že kluci po mně házejí sněhové koule, když jedu na kole, to mě štve, docela dobře. Na tom kole jezdím tady po ulici každý den tři čtvrtě hodiny. A hlavní je, že nejsem sám. Drží mne rodina a hlavně manželka. Žijeme spolu už přes šedesát let. Bez ní bych nemohl být…


Karel Kroupa