Pavel Horešovský, nositel Zlatého srdce pro Evropu - ukázal život v přátelství a bez násilí

02.11.2015 08:07

Verleihung des Goldenen Herzens an Pavel Horešovský

 

Verehrte Freunde, sehr geehrte Damen und Herren!

 

Im 25. Jahr seines Bestehens verleiht der Freundeskreis deutsch - tschechische Verständigung seine höchste Auszeichnung, das Goldene Herz für Europa, an Pavel

 Horešovský.

 

Es wurde gestiftet von seinem Initiator, Dr. Walter Kotrba, und das erste Mal verliehen im Jahre 2004. In der Stiftungspräambel heißt es, ich zitiere: „Der Ehrenpreis wird alljährlich an Persönlichkeiten verliehen, die sich in öffentlich wirksamer Weise für die Völkerverständigung eingesetzt haben. Entscheidend ist vor allem, dass es sich um beidseitige tschechisch-deutsche Anliegen handelt und keinesfalls um einseitige, zum Beispiel nationale Interessen.“ (Zitat Ende)

 

Am 25.Mai 1942 wurde Pavel geboren. Kaum war er auf der Welt, brach gerade mal 16 Tage später die Tragödie von Lidice über die Familie Horešovský herein. Es war ein verbrecherischer Racheakt, der ihn zum Halbwaisen machte. Das gesamte Dorf wurde in Schutt und Asche gelegt, der Vater erschossen und die Mutter in ein ungewisses Schicksal fortgerissen.

 

Pavel verbrachte die ersten drei Jahre seines Lebens in einem Prager Kinderheim, umgeben von weißgekleideten Frauen, die über sein freudloses Leben wachten.

 

Olga Horešovská, seine Mutter, verbrachte die gleiche Zeit nach kurzer Zwischenstation im Ghetto Theresienstadt  bei ihren Leidensgenossinnen im Frauenkonzentrationslager  Ravensbrück und wurde im April 1945, nach unmenschlichen Strapazen, die sie zu Letzt auf dem Todesmarsch erleiden musste, von der Roten Armee befreit.

 

Endlich wendete sich das Schicksal für Pavel, denn seine Mutter kam aus der Gefangenschaft in Deutschland zurück und kümmerte sich fortan liebevoll um ihn. Seine Enkeltochter Katja sagte mir dazu: „Ihm ist die Familie sehr wichtig und eine so schöne Kindheit, wie sie ihm seine Mutter bereitet hat, könnte man sich nur wünschen.

 

1984 kam der deutsche Sozialdemokrat, Ernst Froebel, nach Lidice. Er wollte sich  als Widerstandskämpfer gegen das Naziregime mit seiner Frau Renate, die verschiedensten Stätten nationalsozialistischen Unrechts in Europa ansehen. Seine Frau ist heute übrigens unter uns. 

 

Die überlebenden Frauen von Lidice arbeiten im Rosengarten und Ernst kam mit ihnen ins Gespräch. Olga - sie hat wieder geheiratet und heißt nun Zámečniková - hatte im KZ deutsche Sprachkenntnisse erworben und erkennt in ihm den (in Gänsefüßchen) „guten“ Deutschen, zu dem man Vertrauen haben kann.

 

Es entwickelt sich eine Freundschaft, die über viele Jahre gehalten hat und bis in die heutige Zeit reicht. Olga, Mila, Jaroslava, und auch Vaclav, Jiri, Maria, Libuse und auf der anderen Seite Ernst, Renate, Heinz, Otto, Edgar und Helmut sind daran beteiligt. Man besucht sich gegenseitig und hilft sich, wo man kann.

 

 

1989, kurz nach dem „Fall der Mauer“, oder wie man in der Tschechoslowakei, im heutigen Tschechien sagt, der „Samtenen Revolution“, gründet Ernst mit weiteren Gesinnungsgenossen den „Arbeitskreis Politische Bildung, Vergangenheit - Zukunft e. V.“ Berlin. Die unbeschränkte Reisefreiheit nimmt seinen Lauf.

 

Es folgen Jahre der Besuche und Gegenbesuche und es sind die erfolgreichen Jahre von Pavel, der mit Martin von der Busgesellschaft Lammert aus Kladno mit „seinen Frauen und Kindern“ nach Reinickendorf, Tempelhof und Glienicke kommt, um in Schulen mit Jugendlichen über die Tragödie von Lidice zu sprechen.

 

Es entwickelt sich eine persönliche Freundschaft mit der Familie Froebel, in die auch Zdena, seine Frau, mit eingebunden ist. Es ist  auch rein äußerlich ein Bild für Götter: Pavel, der große, stattliche Mann und daneben der kleine zierliche, fast zerbrechliche Ernst mit seinen vielleicht 1 Meter 60. „Der große und der kleine Bruder!“

 

Ende April 1999 trifft die Familie ein großer Verlust, Olga, die große alte Dame der Familie Horešovský, verlässt die Welt. Ernst, ihr guter Freund kann nicht mehr reisen und so ist es an mir, sie als sein Stellvertreter und damit auch den Arbeitskreis auf ihrem letzten Weg zu begleiten.

 

Aber nicht nur für Olga kam der Abschied, auch für viele andere überlebenden Frauen aus Lidice kam die Zeit, wo sie nicht mehr in der Lage waren, weitere Reisen zu unternehmen. Dafür kamen nun die Schülerinnen und Schüler aus Berlin-Reinickendorf und Glienicke, um sie zu besuchen und von ihnen die schrecklichen Geschichten ihres Aufenthalts in der Hölle Ravensbrücks zu hören.

 

Der Arbeitskreis verlor knapp zwei Jahre später seinen Vorsitzenden. Ernst Froebel -Ehrenbürger von Lidice und Träger des Bundesverdienstkreuzes der Bundesrepublik Deutschland - starb am 19.03.2001.

 

Im September des gleichen Jahres unternahm Pavel und seine Gruppe wohl eine seiner letzten Reisen nach Berlin: Der Bundespräsident der Bundesrepublik Deutschland, Johannes Rau hatte in das Schloss Bellevue zu einem Empfang eingeladen. Es waren beindruckende Stunden, denn der Bundespräsident ging auf seine Besucher zu und sprach davon, welche große Bedeutung das Schicksal der Menschen und das Dorf Lidice für ihn persönlich hat. Marie Telupilová lud ihn beim Abschied zum 60. Jahrestag der Tragödie 2002 nach Lidice ein. Das Protokoll muss etwas dagegen gehabt haben, er konnte leider nicht kommen.

 

Es folgten die Jahre in denen Pavel Horešovský viel reiste, um als ihr Sprecher, die überlebenden Frauen und Kinder und ihre Schicksale in vielen Ländern Europas zu vertreten. Man traf ihn in Deutschland, Holland, Großbritannien, der Slowakei, in Italien und Frankreich, wo er sich für eine würdige Erinnerungskultur der Massakerorte einsetzte, die der Naziterror hinterlassen hat. Dabei arbeitete er mit dem „Aktuellen Forum“ und dem „Arbeitskreis Politische Bildung“ zusammen.

 

Aber auch den Ort vergaß er nie, an dem seine Mutter die schlimmste Zeit ihres Lebens verbracht hatte: das ehemalige Frauenkonzentrationslager Ravensbrück.

Die Gedenkfeiern zu den markanten Jahrestagen waren ihm sehr wichtig und so geht auf seine Initiative die Anbringung einer Gedenktafel an der Außenmauer des ehemaligen Frauen-KZ-Ravensbrück  zurück, die an das Martyrium der Lidicer Frauen erinnert.

 

Einen großen Tag gab es am 10.Oktober 2012 für Pavel und die letzten Überlebenden von Lidice, als der tschechische Staatspräsident  Klaus zusammen mit dem Bundespräsidenten der Bundesrepublik Deutschland, Joachim Gauck, Lidice besuchten.

 

Unter anderem sagte Gauck, ich zitiere: „Herr Präsident, der Gedanke an die menschenverachtenden Terrorakte von Lidice und Ležaký erfüllen mich mit tiefer Betroffenheit und Scham. Deutschland ist sich seiner geschichtlichen Verantwortung bewusst. Eine Wiederholung von Krieg und Terror zu verhindern, muss deshalb stets oberstes Gebot  jedweden Handelns bleiben.“ (Zitat Ende)

Diese Rede wurde in Tschechien stark beachtet und auch in Lidice mit großem Interesse zur Kenntnis genommen.

 

Dieses waren einige Stationen im Leben von Pavel Horešovský, der das Vermächtnis seiner Mutter als Vorsitzender des Verbandes der Freiheitskämpfer in Lidice fortgeführt und sich große Verdienste für die Versöhnung und die Völkerfreundschaft erworben hat.

 

Weit über 450 Schülerinnen und Schüler aus Berlin und Glienicke hat er betreut und begleitet und ihnen ein Leben in Freundschaft  und ohne Gewalt vorgelebt.

Pavel hat sich im Sinne des Preisstifters, Dr. Walter Kotrba, verdient gemacht und wird zu Recht mit dem „Goldenen Herzen für Europa“ ausgezeichnet.

 

Helmut Walz

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Udělení Zlatého srdce pro Evropu Pavlu Horešovskému

 

Milí přátelé, vážené dámy, vážení pánové!

 

V jubilejním 25. roce své existence uděluje Kruh přátel česko-německého porozumění své nejvyšší vyznamenání, Zlaté srdce pro Evropu, Pavlu Horešovskému.

 

Toto vyznamenání bylo založeno jeho iniciátorem, Dr. Waltrem Kotrbou a poprvé uděleno v roce 2004. V zakládací preambuli je uvedeno, citujii: „Čestná cena je každoročně udělována osobnostem, které se veřejně zasadily o porozumění mezi národy. Rozhodující je především to, že se jedná o oboustranná česko-německá přání a v žádném případě jednostranná, jako např. národní zájmy.“ (konec citátu)

 

Pavel se narodil 25. května1942. Sotva přišel na svět, postihla rodinu Horeśovských o šestnáct dní později tragédie Lidic. Byla to zločinná pomsta, která ho učinila polovičním sirotkem. Celá vesnice lehla popelem, otec byl zastřelen a matka uvržena do nejistého osudu.

 

Pavel strávil první tři roky svého života v jednom pražském dětském domově, obklopen bíĺe oblečenými ženami, které bděly nad jeho neradostným životem.

 

Olga Horešovská, jeho matka, strávila stejnou dobu po krátké přestupní stanici v terezínském ghetu v ženském koncentračním táboře Ravensbrück s ostatními lidickými ženami. Byla osvobozena v dubnu 1945 Rudou armádou po nelidském strádání, které nakonec musela podstoupit během pochodu smrti.

 

Konečně se mohl osud Pavla otočit, neboť jeho matka se vrátila z vězení v Německu a od této chvíle se o něho láskyplně starala. Jeho vnučka Káťa mně k tomu řekla: „Pro něho je rodina velmi důležitá a takové krásné dětství, jaké mu připravila jeho matka, by si člověk mohl jenom přát.

 

V roce1984 přijel do Lidic německý sociální demokrat Ernst Froebel se svou ženou Renatou. Ona je dnes ostatně mezi námi. Chtěl si jako odbojář proti nacistickému režimu prohlédnout nejrůznější místa nacistického bezpráví v Evropě.

 

Přeživší lidické ženy pracují v růžové zahradě a Ernst se s nimi dá do řeči. Olga, která se znova vdala a jmenuje se teď Zámečniková, si osvojila v koncentračním táboře znalost německého jazyka a poznává v něm  v úvozovkách „dobrého“ Němce, kterému je možno důvěřovat.

 

Rozvíjí se přátelství, které přetrvalo léta a trvá dodnes.  Olga, Mila, Jaroslava a také Václav, Jiří, Marie, Libuše a na druhé straně Ernst, Renate, Heinz, Otto, Edgar a Helmut se na něm podílejí. Navzájem se navštěvují a pomáhají si, kde se dá.

 

V roce1989, krátce po pádu železné opony nebo, jak se říkalo v Československu a říká v dnešním Česku, po „sametové revoluci“, zakládá Ernst s dalšími stejně smýšlejícími druhy Pracovní kruh Politické vzdělávání minulost - budoucnost. Berlin. Neomezená svoboda cestování se dává do pohybu.

 

Následují léta vzájemných návštěv a jsou to úspěšné roky pro Pavla, který přijíždí se „svými ženami a dětmi“ autobusem společnosti Lammert Kladno, řízeným Martinem, do Reinickendorfu, Tempelhofu a Glienicke, aby vyprávěli ve školách mladým lidem o lidické tragédii.

 

Rozvíjí se osobní přátelství s rodinou Froebel, do kterého je začleněna také Zdena, žena Pavla. Je to také čistě vnějškově obraz pro bohy: Pavel, velký, statný muž a vedle něho malý, drobounký, téměř křehký se svou výškou snad jenom 1 metr a 60 centimetrů, Ernst. „Velký a malý bratr!“

 

Koncem dubna 1999 potkává rodinu velká ztráta, Olga, velká stará dáma rodiny Horešovských, opouští svět. Ernst, její dobrý přítel, už nemůže cestovat, a tak je to na mně, doprovodit ji jako jeho zástupce a tím také jako zástupce Pracovního kruhu na její poslední cestě.

 

Ale nejenom pro Olgu nastal čas rozloučení, také pro mnoho jiných přeživších lidických žen přišla doba, kdy už nebyly schopny podniknout další cesty. Proto začali přijíždět žáci a žákyně z Berlina-Reinickendorfu a Glienicke za nimi, aby je navštívili a poslechli si od nich strašlivé příběhy z jejich pobytu v pekle Ravensbrücku.

 

Pracovní kruh ztratil právě o dva roky později svého předsedu. Ernst Froebel -čestný občan Lidic a nositel Spolkového kříže za záluhy Spolkové republiky Německo, zemřel 19. března 2001.

 

V září téhož roku podnikl Pavel a jeho skupina asi jednu z posledních cest do Berlína: Spolkový prezident Spolkové republiky Německo, Johannes Rau je přijal na zámku Bellevue. Byly to hluboce působivé chvíle, neboť spolkový prezident se svým návśtěvníkům přiblížil tím, jak vyprávěl o tom, jaký význam má pro něho osobně vesnice Lidice a osud jejich obyvatel. Marie Tělupilová ho při loučení pozvala k 60. výročí tragédie v roce 2002 do Lidic. Protokol  musel mít něco proti tomu a on nemohl, bohužel, přijít

 

Následovaly roky, během nichž Pavel Horešovský hodně cestoval, aby zastupoval jako jejich mluvčí přeživší ženy a děti a jejich osudy v mnoha zemích Evropy. Bylo ho možno potkat v Německu, Holandsku, ve Velké Británii, na Slovensku, v Itálii a Francii, tam všude se zasazoval za důstojnou kulturu vzpomínání na místa masakrů, která za sebou zanechal nacistický teror. Přitom spolupracoval s Aktuálním fórem a Pracovním kruhem Politické vzdělávání.

 

Ale nezapomínal také na místo, na kterém prožila jeho matka nejstrašnějśí dobu svého života: bývalý ženský koncentrační tábor Ravensbrück.

Pietní akty k významným výročím byly pro něho velmi důležité, a tak došlo na jeho iniciativu k umístění pamětní desky na vnější zdi bývalého ženského koncentračního tábora v Ravensbrücku, která připomíná martyrium lidických žen. 

 

Velkým dnem se pro Pavla a poslední přeživší lidické tragédie stal 10. říjen 2012, když český prezident Klaus spolu se spolkovým prezidentem Spolkové republiky Německo, Joachimem Gauckem, navštívili Lidice. 

 

Mezi jiným Gauck řekl, cituji: „Pane prezidente, myšlenka na teroristické akty v Lidicích a Ležákách, které opovrhovaly člověkem, mě naplňují hlubokým pohnutím a studem. Německo si je vědomo své historické zodpovědnosti. Aby se zabránilo válce a teroru, musí proto platit pro každé lidské jednání nejvyšší přikázání.“

Tato řeč byla v Česku silně přijata a také v Lidicích byla s velkým zájmem vzata na vědomí.

 

To bylo několik zastávek v životě Pavla Horešovského, který pokračuje v odkazu své matky jako předseda Českého svazu bojovníků za svobodu v Lidicích a zasloužil se velkým dílem o usmíření a přátelství národů.

 

 Doprovázel více než 450 žákyň a žáků z Berlína a  Glienicke, pečoval o ně a svým dosavadním životem jim ukázal život v přátelství a bez násilí. 

Pavel dosáhl zásluh ve smyslu zakladatele ceny, Dr. Waltra Kotrby, a je právem vyznamenán Zlatým srdcem pro Evropu.

 

Helmut Walz