Památka odbojářů nesmí být pošlapána!

06.03.2006 09:20


„Dnešní doba v naší zemi má několik podivuhodných znaků. Jednak je to naprostá nepřítomnost pokory před vlastní minulostí, před základy vlastní státnosti – ne té vymyšlené, ale té pravé, občanské…
Po publikačním povyku ve prospěch sudeťáků a říšských árijců je třeba postavit nám prostým občanům naši paměť, naše pamětníky, naše dokumenty, naše svědectví. Proti našim Lidicím, Ležákům, Osvětimím a Belsenům, mají naši odpůrci jen lži a spekulace. Vytěsňují vlastní vinu útoky na nás. Tak to prorocky předpověděl prezident Dr. Edvard Beneš.“


Autorem těchto slov je Dr. Jiří Jaroš Nickelli. Je skutečně důležité neustále uchovávat národní paměť, doplňovat ji pro příští generace, aby znaly své kořeny, svou minulost, aby věděly odkud a kam kráčejí. Nestačí jen mít povědomost o velikánech naší historie, o nichž jsme se učili či učíme v hodinách dějepisu – o Mistru Janu Husovi, Janu Žižkovi, Jiřím z Poděbrad, Tomáši G. Masarykovi či Edvardu Benešovi a dalších. Své místo v našich dějinách mají také všichni ‚místní‘ hrdinové, kteří bojovali za svobodu rodné země, za demokracii. Proto významným příspěvkem, doplňujícím naše poznání, jsou i dvě následující brožurky.

***
Nechceme opakování s nadtitulem Neveklovsko nezapomíná je název publikace vydané z iniciativy Městské rady Klubu českého pohraničí v Týnci nad Sázavou ve spolupráci s Informačním centrem v Neveklově. Tento zájmový tisk, jenž připravil kolektiv autorů, přináší vyprávění očitých svědků na dobu před šedesáti a více lety.
„Den 15. září 1942 byl smutným dnem nejen pro naši obec Vysoký Újezd, ale i pro mnoho dalších obcí. Vystěhovat se ze svých domů a nevědět, jak to všechno dopadne, bylo opravdu velmi zlé. Němci rozhodli, že náš kraj bude pro ně vhodný pro zřízení vojenského cvičiště, ale také proto, že zde vždy žili jen Češi, se kterými počítali, že je poněmčí nebo vystěhují.
Doba vystěhování byla pro nás velmi krutá. Do 15. září 1942 jsme museli všechno na polích sklidit, vybílit stavení a zamést půdy, dvorky a vše uvést do bezvadného stavu, takže se mohl kdokoliv ihned nastěhovat. Loučení bylo smutné, protože jsme nevěděli, do čeho jdeme, a jestli se někdy vrátíme…
…po válce jsme se mohli vrátit. Návrat do rodné obce byl radostný, ale i žalostný zároveň. Několik stavení bylo rozstříleno, mnoho stavení poničeno. Chyběla okna, dveře, podlahy, ale i jiné věci nebyly v takovém stavu, jako když jsme odcházeli.“ Tak v příspěvku Loučení bylo smutné na onu dobu vzpomíná Radmila Měchurová.
Brožurka obohacená o přílohu složenou z dokumentů nacistických pohlavárů o otázce budoucího uspořádání českomoravského prostoru, rozhodně stojí za prostudování. Podobně následující z pera Jiřího Jaroše.

***

„V Doubravici nad Svitavou byla řada vlastenců. Jména Antonína Bence, Josefa Janíčka, Františka Kaly, Rudolfa Mikuláška nebo Františka Opatřila zůstanou v paměti odboje zapsána stejně jako jména Jana Holíka, Leopolda Kunce a Aloise Štěrbáčka…
Paměť na odbojáře zaniká, pamětníci odcházejí na věčnost, dokumenty se ztrácejí. Je třeba zapisovat, upozorňovat na historické události a skutečnosti z doby vzniku republiky, z doby okupace, z doby našeho osvobození. Je to třeba činit konkrétně, aby tzv. ‚nový obraz dějin‘ páchaný lidmi bez kvalifikace, bez znalostí, a hlavně bez morálky, nepřevládl jak v regionální historii, tak v celé historii naší vlasti. Památka našich odbojářů a obětí nacismu nesmí být zapomenuta ani pošlapána, neboť občané mají právo na historickou pravdu o své vlastní minulosti,“ napsal v úvodní poznámce ke své brožurce Legionář Jan Holík Odbojář Alois Štěrbáček Od Bachmače k Osvětimi její autor historik Dr. Jiří Jaroš Nickelli.
Z útlé knížečky se dovídáme, že Jan Holík se účastnil bitvy proti Němcům u Bachmače, která se odehrála v březnu 1918, což by znamenalo, že již tehdy byl ve svazku legií.
Následkem sibiřské anabáze onemocněl plicní chorobou. Po válce se stal úředníkem Zemského hejtmanství v Brně a v Doubravici též provozoval obchod smíšeným zbožím. Patřil k zapáleným sokolům a v tomto duchu vedl i své děti. Po Mnichovu a okupaci se zapojil do odbojové činnosti.
Oddán sokolským myšlenkám byl rovněž Alois Štěrbáček – náčelník oddílu Sokolské župy krále Jiřího v Blansku a Boskovicích. Pověstné byly jím pořádané atletické přebory jak v obci, tak v Blansku. Působil také coby cvičitel na sletech v Praze a sám vystoupil i jako cvičenec.
Hned v prvních dnech okupace se zapojil do odboje. „Sokolskou skupinu udavačka Č. z Doubravice označila jako ‚hrozné hnízdo Benešovců‘…
Dne 11. 10. 1941 zahřměly Doubravicí motory automobilů gestapa. Alois Štěrbáček byl podle pamětníků vyvlečen za kopanců z domu a odvezen do Kounicových kolejí do Brna…
byl vláčen několika vězeními, poté transportován do Osvětimi, kde byl umučen dne 17. 1. 1942…
Má teta dlouho vymáhala popel manžela na osvětimských vrazích. Byl jí zaslán až za několik měsíců. Vše musela zaplatit.“
Sponzorem neprodejné publikace, vydané v Blansku pro členy a přátele ČsOL a ČSBS, byl Ing. arch. Jiří Hečka.


Jana Časnochová