Osvětim na indexu aneb antievropské fenomeny evropských dějin

05.04.2005 14:29

Když nacista Alfred Rosenberg, ideolog Hitlerovy Třetí říše, roku 1933 navštívil oficiálně Londýn jako první velvyslanec novogermánů, položil tu věnec ke hrobu Neznámého vojína ve staroslavném Whitehall. Věnec byl vyzdoben antisemitským „arijským“ odznakem nacistů - svastikou. Přišel britský důstojník, věnec vzal a hbitě jej hodil do Temže. Co následovalo? Britská říše nehájila svého důstojníka. Britská policie věnec „vyslance“ zločinecké říše“ pečlivě vylovila z vody. „Provinilý“ důstojník  byl napomenut a londýnský policejní soudce jej odsoudil k peněžité pokutě. Ačkoli nemálo krajanů tohoto důstojníka by rádo přijalo napomenutí a pokutu, kdyby podobně mohlo vyjádřit své smýšlení. Tak to vylíčil známý britský publicista Wickham Steed ve své knize o ideových protivnících Hitlerovi a Masarykovi.  
Český stát se vůči pozůstalým po Osvětimi chová stejně. Jejich předkové - odbojáři a legionáři - za stát položili životy. Ten nejprve dovolil oslavit odbojáře po roce 1945 dokonce atletickým Memoriálem a pojmenováním lodice jménem odvlečeného do Osvětimi. Po roce 1949 vše bylo jinak. Stát nechal Memoriál osvětimské oběti zrušit. Trpěl likvidaci lodice se jménem osvětimské oběti. Vdova po ní žila v ústraní. Nikoho již nezajímalo, že na nacistech dlouho vymáhala alespoň popel svého manžela. Nikoho nezajímalo, že jej říši musela zaplatit. Nikdo si nevzpomněl na to, že tento odbojář pomáhal vdovám po popravených penězi, že ukrýval jiné odbojáře, že pomáhal převážet zbraně proti nacistům. Nedostala ani haléř odškodného, zatímco potomci Velkoněmce, který živil  zločince, který jí odvlekl manžela, v Rakousku odškodnění dostávali. Vdova po náčelníku Sokola, členu Obrany národa, zemřela roku 1984 v zapomenutí státem. Zemřela bez poct pro manžela, bez pamětní desky na domě jeho tchána, který zemřel po výsleších gestapa. Zato poukaz na kriegekamerada na osvětimské desce stát odsoudil.  Stejně tak to bylo i s jinými pozůstalými v téže obci. Nikoho nezajímalo, že jejich předkové skončili ve Flossenbürku, v Mauthausenu a jinde. Nikdo si nevzpomněl na jejich zásluhy v odboji, na jejich nejvyšší oběť, a na utrpení jejich rodin. Tisku utrpení obětí a pozůstalých Osvětimi nestojí ani za řádku. Zato velebit „dobrá jména Velkoněmců, nacistů, kriegerkameradů, vlajkařů“  - to se tisk může snad přetrhnout. Šlechtična paní Salmová žádá pravdu. Za pravdu jsem byl odsouzen.
Po šedesáti letech od Osvětimi a dalších koncentráků se někteří současníci předhánějí v oslavách kolaborantů a nacistů. Antifašisté jsou trestáni  - za jejich odpor k nacistům, veřejný vzdor proti oslavám  Habsburků, sudeťáků, fašistů, nacistů, kolaborantů a osob se svatováclavskou orlicí. Za jejich uznávání dekretů, které postavily republiku z hlavy na nohy po zločinech třetí říše. Za jejich odpor k hanobení památníků odboje a zakladatelů novodobé české státnosti. Za odpor k bourání sochy jediného československého poslance Jana Švermy, který padl na frontě proti nacismu. Za odpor ke zhanobení a odstranění tanku T-34 v Praze. Tanku, který přinesl této zemi osvobození od nacismu. Nedovedu si představit, že v rakouském Salcburku by si někdo vůbec dovolil pomalovat nebo odstranit první americký tank, který město osvobodil roku 1945. Slušní Rakušané sami by takového pobudu „zavřeli na 99 let“.  U nás je opak pravdou. Zločinci, kteří pohaněli ruský tank našich osvoboditelů, jsou arijským tiskem vychvalováni div ne jako disidenti. Kriminální verbež se v České republice se oslavuje jako „bojovníci proti komunismu“. Tito „idiotés“ neráčí brát na vědomí skutečnost, že nikdo z  dnešních velebitelů protektorátních kreatur by tu nebyl, nebýt těchto osvoboditelů. Vždyť Heydrich sám určil, jakýže to osud budou mít všichni obyvatelé neněmeckých národností v protektorátu. Dvě třetiny vyhubit - likvidovat, kastrovat, vystěhovat -, zbývající „reinrassig“ poněmčit. Nutno přiznat, že neonacistům a kolaborantům se v dnešním Česku rajsky žije. Zatímco část levice - například komunisté - je nacisticky posílána do ghetta. Civilizovaný Evropan musí protestovat. Konstatuji to jako pozůstalý po Osvětimi. Konstatuji to jako historik, pronásledovaný minulou nomenklaturou, novou nomenklaturou znovu odsuzovaný.
Řada památníků 2. světové války a osvobození u nás chátrá. Historická paměť a zkušenosti s nacismem se s odchody pamětníků a přímých odbojářů vytrácejí. Paměť národa se předává v malém rozsahu, naprosto nedostatečně vzhledem k mladé generaci, krmené zfašizovanými médii a literaturou. Z nacistických složek se dělají dokonce odborářské organizace. Na straně nacistů stojí obří mašinérie tisku, televize, propagandy, a domácích kolaborantů, na straně odbojářů stojí zbylí odbojáři, legionáři a pozůstalí, hrstka pamětníků.
Co česká inteligence? Řada jejích představitelů si počíná uvědomovat, že naše inteligence jako celek vůbec neplní svou společenskou úlohu. Má naplňovat odkaz naší státnosti, našeho odboje, našich obětí, a to v  celoevropském kontextu. Její úlohou má být postavit se proti  velebení habsburkismu, sudetismu, fašismu a nacismu. Tyto fenomény dějin má naše inteligence posuzovat v kontextu antievropské, anticivilizační tendence dějin kontinentu. Vzorem nám mohou být přístupy k hodnocení nacismu, obvyklé jak v západoevropských zemích, tak i v zemích východních, které trpěly pod nacisty. Holanďané, Dánové či Belgičané mají podobné historické zkušenosti, jako Poláci, Jihoslované nebo Baltové. V době evropské integrace přece není možno natrvalo přitakávat neandertálským tendencím revize  2. světové války, Postupimi, a k dalším nacilžím, šířeným landsmannschafty. Je jasné, že osvobození od nacismu bylo současně porážkou antievropanství v plném smyslu slova. Nejbližší úkol české inteligence by měl znít - probudit veřejné mínění ke generálnímu odsouzení kanceláře landsmannschaftu v Praze, morálně donutit politiky k řešení. Na druhé straně česká inteligence by měla prohloubit kontakty s německými antifašisty a demokraty na všech úrovních, stejně jako s antifašisty všech zemí Evropy.


Jiří Jaroš Nickelli