Odešla jedna z posledních legend druhého odboje

07.10.2014 15:32

Bude nám scházet jako člověk

Odešla jedna z posledních legend druhého odboje

 „hlubokým zármutkem jsem přijal zprávu o úmrtí mého učitele a kamaráda Ing. Jozefa Nálepky, CSc., jedné z posledních legend protifašistického odboje, významného diplomata a vynikajícího člověka,“ svěřil se smutkem v hlase JUDr. Jaroslav Roman.

Jaký vlastně byl bratr velitele partyzánského oddílu a hrdiny SSSR kapitána Jána Nálepky, jaký by muž, který zemřel v pondělí 29. září 2014?

Narodil se 27. března 1925 ve slovenských Smižanech, v okrese Spišská Nová Ves. Účastnil se bojů partyzánské jednotky Klement Gottwald v oblasti Pusté Pole, Telgárt a 4. partyzánské brigády na Liptově. Vystudoval Vysokou školu ekonomickou v Praze a později nastoupil diplomatickou dráhu.

Člověk se nerodí pro válku. Ani Jozef  Nálepka se pro ni nenarodil. Jako kluk měl své sny, svá přání. Pro válku na tento svět nepřišel, leč život, který s námi umí hrát mnohdy i nepěknou hru, mu do ruky vložil zbraň, aby s ní šel bránit domovinu.  Považoval to za samozřejmé.

„Za války se jeho charakter plně projevil. Právě v takové mezní situaci se ukáže, co v člověku skutečně je. Jožka Nálepka se zachoval jako hrdina,“ vzpomíná na něj doc. RNDr. Jan Minář, DrSc., předseda Slovanského výboru ČR.

„Znali jsme ho jako člověka pevných zásad a věřte, že v jeho případě nešlo o frázi. Až vzácně čestný, přímý, spolehlivý, ale také velice přátelský k lidem, ke spolubojovníkům. Bez nadsázky to byl Čechoslovák, jenž celý svůj život zasvětil Československu, ale také slovanské vzájemnosti. Své sny, své představy uměl naplnit konkrétními činy. Bude nám scházet především jako člověk, jehož jsme měli rádi.“

S respektem a s úctou na něj vzpomíná i JUDr. Ondrej Dojcsan, předseda Vlasteneckého sdružení antifašistů. „Rád jsem mu naslouchal. Měl vypravěčský dar. Díky mimořádné inteligenci a vynikající paměti dokázal zaujmout detaily a poutavými fakty.“

Vykresluje jej jako kultivovaného chlapa, který měl autoritu, pracoval koncepčně a vzdor vysokým požadavkům na sebe i na druhé, a nebo možná právě proto, dokázal mezi lidmi vytvořit báječnou atmosféru.

„Jozefa jsem znal od roku 1982, když jsem nastoupil jako elév, diplomatický atašé na zastupitelský úřad ČSFR v Aténách, kde byl velvyslancem. Celých šest let jsem měl tu čest pomáhat mu při výkonu diplomatické služby a načerpat přitom jeho neocenitelné zkušenosti, které jsem pak mohl bohatě využívat ve své další diplomatické i podnikatelské kariéře,“ říká JUDr. Roman. A podotýká, že to nebyl žádný zkostnatělý dogmatik žijící ve stínu svého bratra, jak se jej snažili prezentovat jeho nepřátelé, nýbrž velmi erudovaný, sečtělý a milý člověk, který v životě přešel těžkými zkouškami, v nichž obstál. Také on zdůrazňuje, že Jozef Nálepka byl velkým vlastencem, který s plným nasazením pracoval pro zájmy země. „Nebyl to typický představitel tzv. salonní diplomacie, kdy šlo mnohdy o bezobsažnou výměnu názorů a o formální schůzky. Šlo o nejvýraznějšího představitele tzv. lidové diplomacie v období détente – uvolňování mezinárodního napětí. Diplomacii chápal jako službu lidu, usiloval o to, aby výsledky jeho práce přinesli prospěch co největším skupinám občanů.“

V Řecku byl respektovanou osobností, měl velmi dobré osobní vztahy na všech úrovních politického vedení země včetně prezidenta K. Karamanlise, premiéra A. Papandrea či ministra zahraničních věcí K. Papouliase, současného prezidenta Řecka, což se velmi pozitivně přenášelo i do rozvoje vztahů obou zemí.

Jozef Nálepka 1. zleva

Za nejvýznamnější počiny jeho mise v Řecku JUDr. Roman považuje vyjednání mezivládní dohody, na základě které řecký stát převzal odpovědnost za výplatu důchodů řeckým občanům, jimž po občanské válce Československo poskytlo azyl. Bylo jich více než 15 tisíc a díky této skutečnosti se mnozí z nich mohli vrátit do rodné země a důstojně v ní dožít. K Nálepkovým zásluhám rovněž patří zorganizování návštěvy skupiny starostů třiceti řeckých měst v ČSFR, což zásadním způsobem prohloubilo povědomí Řeků o naší zemi a přineslo řadu ekonomických a kulturních výhod.

Dcera Jozefa Nálepky Tamara Kotvalová vzpomíná na svého otce, jakožto výjimečného člověka zejména po lidské stránce: „Otec byl pro mě velkým a nedostižným vzorem. Vážila jsem si jej jako pracovitého člověka během jeho diplomatické dráhy, jeho snahy v uchování památky strýce Jána Nálepky, ale nejvíce jako milujícího otce a dědečka. Přestože byl pracovně velmi vytížený, vždy si na mě našel čas a později také na svá vnoučata, která učil a seznamoval s životem. Přestože doufal, že se vydám stejně jako on cestou politické kariéry, byl velmi rád za můj podnikatelský úspěch. Vždy říkal, že ve mně vidí kus sebe, což pro mě byla ta největší pocta. Měl radost, že se díky mému podnikání naše rodina posouvá také do jiné oblasti. Byť se naše politické názory často rozcházely, trávili jsme debatami dlouhé hodiny během našich častých procházek. Měl můj obdiv v tom, že zůstal svým politickým názorům věrný. Jsem ráda, že jsem s ním mohla být do posledních dní jeho života a jsem mu za mnohé vděčná," uvedla .

Po ukončení diplomatické mise a odchodu do důchodu se věnoval psaní knih. Ve třech shrnul svou celoživotní činnost, napsal řadu článků a statí do médií v ČR i zahraničí. Všichni, kteří Jozefa Nálepku znali, včetně jeho dcery Tamary potvrzují, že hodně energie věnoval obnovení památky svého bratra kpt. Jána Nálepky, kterého považoval za svůj velký vzor. Čelil snahám o jeho až nehoráznou dehonestaci. I v tom  mu zejména J. Roman pomáhal. Jako příklad uvádí udělení hodnosti brigádního generála in memoriam Jánovi Nálepkovi, vrácení bronzové sochy kapitána na koni do areálu stupavského gymnázia, kde Ján působil jako učitel. Vybojovali znovuotevření muzea Kpt. J. Nálepky ve Smižanech, zavřeného po roce 1989 a vrácení názvosloví ulic v celé řadě měst a obcí. Památka kpt. J. Nálepky tak byla dík tomuto úsilí v historii našich zemí, tedy ČR a SR, alespoň částečně rehabilitována.


                                               Jana Vrzalová, tisková mluvčí ČSBS