Od Sáma po Zemana

27.11.2013 16:16

„Sámovu říši postihlo to, co není v dějinách ojedinělé,  neboť jen o krátký čas přežila smrt toho, kdo ji založil a vedl. A nejen to: naprosto nic není známo o dění na našem území v nejbližším půldruhém století.“

A pak, zhruba v roce 831 kníže Mojmír I. přijal za své křesťanství. Postupně se mu podařilo nastolit oboustranně „přijatelné vztahy s franckou říší...“ Tento „otec“ velkomoravské dynastie položil základ státu, „jemuž bylo vloženo do vínku, že se stane úctyhodnou středoevropskou říší“.

„Nejvýtečnější a o národ svůj nejzaslouženější panovník slovanský v celém století“ – jak jej charakterizoval obrozenecký slavista Pavel Josef Šafařík  - zradou ve vlastní rodině přišel o moc, zrak i osobní svobodu. O mnoho let později, roku 1996, byl kanonizován českou pravoslavnou církví. Jmenoval se Rastislav (Rostislav).

Zrada, intriky, vítězná tažení, prohry, služba vlasti i opojení vlastní moci, která se zvrhla, zbabělost i odvaha – to vše se táhne za mocnými naší minulosti. Na některé dolehla kletba diktátorů. Jiní na sobě pocítili, co je to být synem slavného otce a být s ním neustále srovnáván - jako Václav II. – což se dostalo rovněž do světové literatury. Přesněji do Danteho Božské komedie.

Studia v Paříži ho určila k církevní dráze. Na jaře 1182 ho svatovítská kapitula zvolila pražským biskupem. Jemu to však bylo málo. Rozhodl se tedy intrikami, nikoliv v duchu křesťanském, využít nesouladu mezi Přemyslovci a vytěžit co nejvíce pro vyšší míru církevní nezávislosti i pro sebe samotného. Jindřich Břetislav (Břetislav III.) spojil do svých rukou moc duchovní i světskou, „ale není jisté, že to bylo plně ku prospěchu českých zemí“.

Třebaže mu údajně říkali „král cizinec“, těsně před svou smrtí pronesl legendární větu: „Toho bohdá nebude, aby český král z boje utíkal!“ A ještě než 26. srpna 1346 padl pod ranami Angličanů v bitvě u Kresčaku, nechal „snad až násilím odvést z bojiště, kde už nebylo možné zvítězit a dalo se tam jen umírat, příštího českého krále“. Ten statečný bojovník se jmenoval Jan Lucemburský.

V dobových letopisech je označován za „lidového panovníka“. Měl však v sobě také až despotickou neústupnost. V jejím důsledku i nemilosrdným tažením proti klášterům, jichž značnou část nechal zrušit, proti sobě zformoval silnou opozici. Éru panování Josefa II. lze pokládat za počátek českého národního obrození, neboť silný germanizační tlak vyvolával různé formy odporu.

Až zarputile nenáviděl Edvarda Beneše, „kterého považoval za úhlavního nepřítele všeho pracujícího lidu a z toho nejvíc Slováků“. Kriminál opustil po amnestii v roce 1960, aby po letech jeho lačnost po moci zvítězila nad dosavadními postoji. Smetly ho až události z konce roku 1989. Gustáv Husák zemřel 18. listopadu 1991, skoro na den přesně dva roky po okamžicích, které odstartovaly jeho pád.

Co mají Sámo, Mojmír I., Boleslav III. Ryšavý, Přemysl II. Otakar, Jindřich Korutanský, Marie Terezie či T. G. Masaryk, Emil Hácha, Antonín Zápotocký nebo Ludvík Svoboda, Václav Klaus a Miloš Zeman společného? Byli našimi panovníky a prezidenty (ten poslední jím je doposud).

Nejnovější publikace Romana Cílka Naši panovníci a prezidenti s podtitulem, Od Sámovy říše po Miloše Zemana, přináší jejich základní data a charakteristiky. Je srozumitelným uceleným přehledem sahajícím až do naší dávné minulosti, který zaujme pozoruhodnými fakty. Čtenář má možnost porovnávat muže a jedinou ženu, která nám kdy vládla, poznat, že přísloví o pýše  a následném pádu pořád platí. Přesvědčit se,  jak strašlivé důsledky má opojení vlastí mocí.

Kniha přináší řadu zamyšlení hodných souvislostí, varování i poučení. Doporučila bych ji nejen jako učební pomůcku pro žáky a studenty. Zvláště pečlivě by si ji měli pročíst naši současní politici. Třeba by mnozí z nich  předešli svým vlastním tvrdým politickým koncům.

Knihu vydalo Nakladatelství MarieThum (tel.607 860 255, e-mail: marietum@seznam.cz).

 

                                                         Jana Časnochová-Vrzalová