Oběti a jejich vrazi

23.06.2009 15:33

 

 

"Tvrdím, že spuštění železné opony ve druhé polovině čtyřicátých let minulého století a rozdělení Evropy na dva nesmiřitelné světy byly pro bývalé nacistické zločince pravým požehnáním. Místo aby  byli postaveni před soud, využívaly je často obě znepřátelené strany ke svým mocenským a jiným cílům,“ konstatuje ve své knize Oběti a jejich vrazi s podtitulem O tom, jak Česká republika pomáhala unikat válečným zločincům…,  její autor Stanislav Motl.

Když nechvalně proslulá opona padla, domníval se, že by bylo trestuhodné toho nevyužít a nezkusit pátrat po lidech, kteří za okupace v letech 1939–1945 na našem území páchali zločiny. Jenomže jak se ukázalo, tak snadné to nebylo. Jak ubíhaly dny, měsíce a roky, dával Stanislav Motl za pravdu známému lovci  nacistů Simonu Wiesenthalovi, který jej varoval, že za svou činnost nesklidí slávu ani uznání, a naopak pocítí nátlak a že se dokonce najde nemálo těch, kteří se ho budou všemožně snažit zastavit, jen aby v pátrání ustal.

„Postupem let jsem mu musel dát za pravdu. Netušil jsem však, že výhrůžky, které se objevily  a objevují, nebudou pocházet ze Spolkové republiky Německo, jak by si někdo mohl zřejmě myslet, ale kupodivu – z České republiky.“ Nejen o tom Motlova kniha, která navazuje na jeho práci Nacisté pod ochranou (2001), vypovídá. V průběhu let vypátral nové dokumenty, souvislosti, takže nejnovější publikace je daleko objevnější a obsáhlejší – rozsahem i použitím nalezených archivních materiálů.

Kniha pojednává o nepotrestaných nacistických zločincích – Antonu Mallothovi, Herbertu a Hildegardě Mendeových, Rudolfu Malikovi, Ladislavu Nižňanském a dalších. U všech si Stanislav Motl klade zásadní otázku: „Kdo tyto lidi po válce kryl a proč?“

V Norimberku padly tresty, nicméně většina strůjců nacistického řádění spravedlnosti unikla a mnozí stále unikají. „Tito lidé si například stihli uložit na anonymní bankovní konta spoustu finančních prostředků, deponovali do zahraničí tuny zlata a vyvezli i velké množství starožitností a uměleckých děl. Největší zásluhu na tom, že se jim podařilo uprchnout, však měli a mají konkrétní lidé, kteří jim pomohli a dodnes pomáhají.

… Nad mnohými nacisty rozprostřely ochrannou síť nejrůznější tajné služby.“ Kupříkladu jeden z největších řezníků praž ského gestapa, SS-Hauptsturmführer Willhelm (Willi) Leimer, který za války odhalil mnoho ilegálních skupin, byl sice zatčen, avšak naši vyšetřovatelé ho nemohli vyslechnout. Byl totiž vydán do Sovětského svazu. Z Moskvy později přišla zpráva, že byl 10. září 1947 za zločiny vůči československému lidu popraven. Na žádost čs. orgánů seznámit se aspoň s protokoly z výslechů Leimera, Moskva odtušila, že při údajném požáru v Saratově v roce 1948 shořely.

Sotva si lze představit šok, který utrpěl bývalý vězeň a protifašistický odbojář, Motlův známý, když v roce 1965 na Leimera narazil nedaleko Kremlu. „Byl to tehdy opravdu Leimer, nebo si ho můj známý s někým spletl?

Pravdu se už asi nikdo nedoví. Za svého star šího přítele… jsem však ochoten dát ruku do ohně. To není člověk, který by si jen tak vymýšlel, třeba jen proto, aby se někde takzvaně zviditelnil,“ píše Stanislav Motl.

Proč trestu unikl rovněž Ladislav Nižňanský?
Podobně jako v jeho případu a v případu Siegfrieda Zoglmanna šlo zřejmě o nějakou vyšší hru. Jak jinak si vysvětlit, že „při zasedání Československé vládní komise pro stíhání nacistických válečných zločinců dne 30. 11. 1977, tedy v době tuhé Husákovy normalizace, se hovořilo i na téma Nižňanský: ‚Členové komise byli podrobně seznámeni s obsahem dopisu federálního ministerstva zahraničních věcí ze 17. 11. 1977, ve kterém se nedoporučuje podávat žádost o vydání. Komise přijala závěr, že v případě aktivního vystupování Nižňanského proti ČSSR bude materiálu propagačně využito (dopis zde není přiložen).‘

Že vám to něco připomíná?“
Podobně v roce 1963 tehdejší ministr vnitra Lubomír Štrougal reagoval na návrh západoněmeckých a našich odbojářů upozornit veřejně na činnost Siegfrieda Zoglmanna. Knihu Stanislava Motla je nutné důkladně prostudovat, zvláště k některým jejím částem je nezbytné se vracet, vyhodnocovat zjištěná fakta a dávat je do souvislosti s děním v České republice, s výroky a postoji některých politiků či „prominentů“. Společně s autorem si pozorný čtenář zákonitě musí položit stejnou otázku, jako on: „Je náhoda, že s ubývajícím počtem posledních přeživších obětí nacismu naopak stoupá včetně pokusů o korupci, také intenzita výhrůžek a snah zastavit stůj co stůj, třeba i za cenu osobních útoků, právě tyto mé aktivity? Je náhoda, že tyto výhrůžky nepocházejí z Německa, kde mi naopak vycházejí, zejména v  archivech či na policii, vstříc, ale – z České republiky, od konkrétních českých lidí?“

Členové ČSBS se mohou ptát: „Je to náhoda, že o druhém odboji se nedostatečně učí v hodinách dějepisu? Je to náhoda, že určité kruhy se hlas svazu snaží umlčet nebo přinejmenším ignorovat?“

Motlův závěr je více než smutný. Po letech pátrání pochopil, že bývalí nacističtí zločinci, kteří na našem území za války přímo či nepřímo vraždili nebo dávali k vraždám pokyny, mohou být v klidu. Většina  svědků jejich zvěrstev už umřela.

Izraelsko-německý spisovatel Peter Finkelgruen na otázku, zda na potrestání zločinů není už pozdě, odpovídá: „Nejde o to vsadit nějakého starce nebo stařenu do vězení. Je ale zapotřebí pojmenovat konkrétní zločin a ukázat světu, aby nezapomněl, jaká zvěrstva umožňuje každá totalitní moc – ať už přichází zprava, nebo zleva…“

 

(Publikaci opatřenou řadou dobových snímků a dokumentů vydalo nakladatelství Rybka Publishers)