O významu vlastenectví

22.08.2005 14:46


V našich novodobých dějinách jsou dva hvězdné okamžiky: 28. říjen 1918 a 9. květen 1945. Oba jsou dovršením hrdinského odboje našeho národa proti cizí moci za příznivé historické situace. S oběma je spojeno nezměrné nadšení, nepopsatelná úleva z konce válečných útrap. Naši prarodiče a rodiče prožívali ten první, ten druhý jsme se svými rodiči zažili i my. Byla to radost bez hranic, slavil se konec bezpráví a teroru, obnova lidské důstojnosti, samostatnosti a svobody. Smíme se dnes k těmto hvězdným okamžikům jako národ hlásit? Náš současný stát se deklaruje jako společenství občanské, nikoliv národní. To by ještě nemuselo znamenat popření národního principu, pokud by se podařilo překonat toporně vylučovací způsob myšlení podle pojmové disjunkce „buď a nebo“. Ve skutečnosti se občanský a národní princip nevylučují, jak ukazuje i příklad naší první republiky.
Když po první světové válce r. 1918 vzniklo Československo, bylo to vítězné dovršení předchozích procesů národního obrození. Od konce 18. století sílilo v celé Evropě vědomí vlasti a národa. U nás několik generací tvořivých osobností položilo postupně svým dílem základy naší novodobé jazykové kultury, historie, literatury, divadla, věd a umění.
Podařilo se jim vrátit české etnikum – po třicetileté válce a mstivém habsburském účtování, bezprávném a na pokraji zániku – mezi evropské národy. Podařilo se to i dík vzájemnosti Čechů a Slováků. Obrozenské ideje a ideály stály u zrodu naší první republiky a daly jí demokratického ducha, svobodomyslnost, sebevědomou hrdost, podloženou poctivou prací a snahou o zušlechťování života, samozřejmou komunikací se světem a oprávněné kulturní a hospodářské ambice. Obrozenské ideje a ideály pomáhaly překonat „Mnichov“ i okupaci, povzbuzovaly, oduševňovaly naše bojovníky doma i za hranicemi, na Východě i na Západě, Slovensku i v Praze. Mediální tvůrci našeho veřejného mínění to nepřipomínají. Naopak.
Už 15 let nám vymycují z hlav „zatížených obrozenskými ideály“ všechno, co se týká vlasti a národa. Bývalý prezident Václav Havel znevážil lásku k národu jako neušlechtitelnou touhu patřit „k stádu či smečce.“
Vlast označil „jako noru a nevětraný pelech, semeniště šovinismu, provincialismu, skupinového egoismu, xenofobie, rasismu a krátkozrakého, sebeničivého čecháčkovství“.
Všemi mediálními prostředky se falšuje naše historie, pomlouvá všechno, co v minulosti přispělo k naší dekolonizaci, samostatnosti a svobodě, zesměšňují se lidé, díla, ideje, všechno, co jako Češi ctíme, v co věříme, co milujeme. Napadají se tradice obrozenské, selské, sokolské, legionářské, česko-slovenské vzájemnosti, zpochybňuje se T. G. Masaryk, hanobí se E. Beneš. Kdejaký cizí monarcha či generál se těší většímu obdivu než představitelé našich obrozeneckých a osvobozovacích snah. Média si nedají ujít jedinou příležitost, aby neukápla při každé zmínce alespoň kapku jedu, ironie, posměchu a znevážení. Proč? Protože určití lidé stojí svým osobním příkladem a dílem v cestě dnešnímu globalizačnímu a neoliberálnímu ničení dosavadních principů morálního a kulturního soužití lidí. Proto je třeba oddělit národ od vlastní historie, tradic, oslabit vliv vlastní kultury. Dřív, než bude úplně zapomenuta, sluší se ji zlehčovat, pomlouvat, špinit. Jestliže integrující energie uvědomělých příslušníků našich národů byla základem kulturního rozvoje první republiky a jejího vynikajícího díla ve školství, vědě, osvětě, umění – a bez níž by ani tehdejší vysoká úroveň techniky a průmyslu nebyla myslitelná – pak pokus realizovat představu o občanství bez národnosti vedl k úpadku všech přirozených sociálních vazeb, norem, ideálů a symbolů. Bez vědomí hrdé a odpovědné národní příslušnosti proměňuje se společnost stále více v masu chtivých globálních konzumentů bez zábran. Demokracie se v beznárodním společenství redukuje na prázdné formality. Chybějí niterné zdroje angažované aktivity v celku i v regionech. Vědomí národní identity chybí i při utváření identity osobní. Bez vědomí národní sounáležitosti živoří i mezilidské vazby a stimuly pro dobro. „Být součástí národa znamená být postavou v příběhu, který nezištné tvořivosti, vstřícnosti, slušnosti a poctivosti, starosti o společné svazuje s druhými lidmi způsobem hlubším, než je placení daní a respektování ústavy,“ říká V. Bělohradský. Naši publikující národní nihilisté nás ovšem tohoto příběhu zbavují. Některým národům se zdůrazňuje, že jedinečná a neopakovatelná vlastní národní identita nesmí být potlačována. Nám se říká, že v integrované Evropě nebo v globalizovaném světě je národní identita přežitek. Výsledky demontáže národního vědomí jsou jasně patrné. Uveďme alespoň jeden.
Mezinárodním výzkumem historického vědomí mladé generace bylo zjištěno, že adolescenti z 28 zemí cítili potřebu i v integrované Evropě si zachovat národní identitu. Jen mládeži z ČR tato potřeba výrazně chyběla. Mladí u nás mají strach i ze slova vlastenectví – bylo jim vštípeno, že láska k vlasti je extremismus. A tak je na čase znovu usilovat o obranu národa a jazyka českého. Takové obrany vznikaly a byly sepisovány již od dob Velké Moravy. Prof. Albert Pražák (l880–l956) literární historik, vlastenec, účastník protinacistického odboje za okupace, předseda České národní rady v Pražském povstání 1945 je shromáždil a se zasvěceným poutavým komentářem vydal hned po válce. Dovedl je až do osudného roku 1938. Je na nás, abychom pokračovali.