O smyslu národního sebevědomí

15.02.2012 15:35

 

V poslední době jsme my Češi nepřiměřeně často shazováni a kritizováni. To pak vede k podceňování a ztrátě hrdosti, která je pro existenci každého národa nepostradatelnou. Tato kolektivní vlastnost nevzniká samovolně, ale vyžaduje, aby byla pěstována. Proto je tak důležité připomínat pozitiva v naší historii, hrdinství bojovníků za svobodu a úspěchy našich významných osobností.

Bohužel, ne vždy se tak děje a výklad historie se přizpůsobuje spíš opačným tendencím. Vzniká řada filmů, zveličujících záporné charaktery v dnešní i minulé české společnosti bez kladných hrdinů. Cílovou skupinou těchto ponižujících snad jsou zejména mladí lidé, nepopsaní zkušenostmi pamětí a znalostmi historie. Příkladem toho může být i pražské centrum současného umění DOX, vyhledávané zejména touto populací. Ve vstupní hale mezi zahraničními vystavovateli byl na téma Luciferův efekt na čelném místě velkými písmeny s překladem do angličtiny uveřejněn domácí skupinou Pode Bal tento text: Jsem českej srab, kterej čuměl, když nakládali Židy, hajloval náckům, mával komoušům a pak chtěl jistotu desetinásobku. Také druhý „umělecký“ výtvor na stěně galerie zvolil stejný tón. Konstatuje o politicích, že jsou kurvy a stejným označením charakterizuje umělce, novináře, katolíky a ekology. Závěrem prezentuje konstatování, „že největší kurvy jsou obyčejný lidi, protože ostatním kurvám tolerují jejich kurevství.“ Také vulgární nihilistické rádoby kritiky situaci neřeší, ale spíš posilují odcizení a nelásku k vlastnímu národu místo toho, aby se podporovala chuť k nápravě věcí veřejných a hledala východiska. Je nepravděpodobné, že by se takto prezentovalo zneuctění vlastního etnika v jiné zemi.

Také stmelující prvek sounáležitosti není pěstován, ale spíš odsuzován. Z poslední doby uveďme rozloučení s tragicky zahynulými českými hokejisty konané na Staroměstském náměstí v Praze. V některých tištěných médiích se setkalo s kritickými hlasy. Nepřiznalo se, že v naší zemi mají lidé málo příležitostí k vyjádření citové pospolitosti, která každé etnikum stmeluje.

Rovněž parodie na vše minulé, čeho jsme si vážili, je nyní vystaveno zesměšnění. Namátkou jmenujme dílo Boženy Němcové Babička, ale třeba i mýty o nejstarších dobách Čechů. Parodovat je ostatně pro autory vždy snadnější než něco nového vytvořit. Výstižně to vyjádřil Zdeněk Mahler, když říká: „Pokud chce někdo bourat klasiku musí ji především převýšit.“

Český národ zbavený vřelého vztahu k sobě, zbavený sebevědomí, má zřejmě zmizet ze scény. Ostatně tak to vyjádřil výtvarník David Černý, autor bruselské Entropy. V jednom rozhovoru prohlásil, že doufá, že Češi coby zknedlíkovatělá hmota se rozpustí v Evropské unii. Litoval, že se tak už dávno nestalo v německém prostředí minulých věků. Ti, kteří usilují o smazání národní tváře, mohou být spokojeni. V nedávném celoevropském výzkumu týkajícím se i národní hrdosti, bylo zjištěno, že Češi patří mezi tři národy s nejslabší identifikací se svou vlastí.

Jako ostatně každý národ, má i náš své nedostatky. Je úkolem historiků, sociologů a psychologů, aby vysvětlili, proč tomu tak je. Opakovaná emigrace elit, několik století trvající národnostní ponižování, nízké sociální postavení a útlak se na jeho psychice bezpochyby podepsaly. Místo toho, aby se hledaly příčiny a hlavně cesty, jak z tohoto stavu vyjít vítězně, jak národ duchovně a mravně posilovat a kultivovat, dochází k opačným tendencím očerňování, ironizování a výsměchu. Víme, že hlavně nacházení kladů, posiluje člověka, ale i kolektiv a inspiruje k přínosné aktivitě.

Buďme přesvědčeni, že udržení národní existence záleží především na nás samotných. Již mnohokrát v dějinách se podařilo národní povědomí neztratit. Uvažujme proto i každý jednotlivě, jak k tomu svými silami můžeme přispět. Záleží na tom, jak působíme ve své rodině, jak dovedeme morálně a duchovně ovlivňovat své okolí a získávat je pro lásku k vlasti.

                                                                                Marcela Hutarová

                                                                             Vyšlo v čísle 4 (15. února 2012)