O protektorátu a utrpení Židů očima malého chlapce

12.03.2009 12:37

 

Temná doba nacistického protektorátu, která začala před 70 lety – 15. března 1939 – a skončila až  potupnou porážkou hitlerovského Německa v květnu 1945, se promítla také na osudech naší rodiny a mnoha příbuzných a známých, kteří, jako má matka, její rodiče a sourozenci neměli ten správný árijský původ.

 
Přesto mohu své líčení převážně pochmurných zážitků začít kupodivu tak trochu úsměvnou zmínkou z úst mé již dávno zesnulé matky.

Někdy počátkem roku 1940, kdy mne vezla v kočárku po Praze, jsem prý ukazoval ručkou na kolemjdoucí německé vojáky a dokládal své pozorování slůvky: „etě jeden, etě jeden…“ Když pojednou přecházel  důstojník v typické čepici s kšiltem, natáhl jsem  opět rukou a zvolal: „etě jeden!“ V tu chvíli dobře vycepovaný muž v uniformě zřejmě pochopil po svém gesto nevinného chlapečka s (tehdy) světlými vlásky a vztyčil automaticky pravici k nacistickému pozdravu a procedil: „Hajtla“ (tj. Heil Hitler)! Maminka se prý tehdy prudce zarděla studem v obavě, že ji někdo ze známých mohl vidět a pádila s kočárkem se mnou po chodníku, jako by mne ukradla. 

 

Uplynulo jen pár měsíců a maminka si musela, jako tisíce jiných Židů, připnout na klopu zlověstnou žlutou nášivku s černým nápisem „JUDE“ a zařadit se do kategorie druhořadých bytostí, jimž Hitlerova třetí říše určila tragický osud v podobě perzekucí s konečnou stanicí koncentrák, v mnoha případech ten vyhlazovací. Rodiče mé matky patřili možná k jedněm z prvních, kdo museli nastoupit do transportu, v jejich případě 16. července 1942 do Terezína a odtamtud kamsi do Polska, jejich život skončil údajně až kdesi v Estonsku. Jako asi pětiletý chlapec jsem zaraženě pozoroval maminku, když obdržela od nacistických úřadů urnu s popelem – údajně svých rodičů. „Byli to nejušlechtilejší lidé,“ řekla mi v slzách. Já jen tehdy nechápal, jak se z dědečka a babičky, kteří si se mnou ještě před rokem hráli, mohla stát tak malá hromádka šedého prášku. Nerozuměl jsem ani, proč maminka smí s námi chodit na procházku jen na konec Blatné, kam se rodiče po začátku války přestěhovali z Prahy, abychom se pokaždé obrátili u žluté tabule s černým nápisem BLATNA a pod ním BLATNÁ a kráčeli zpět.  Což bylo samo o sobě jen to nejmenší z mnoha omezení, jimiž nacisté perzekvovali příslušníky takzvané nižší rasy. V plynové komoře skončil život i matčiny sestry Marie, s níž se její zbabělý manžel rozvedl kvůli své pochybné kariéře a poslal ji tak na smrt.

 

Stejně zahynul i její bratr Hanuš, po léta velmi aktivní jako funkcionář sportovního dění, na kterého mám zpomínky jako na mlčenlivého štíhlého pána, jenž mne často hladil po vlasech a smutně se usmíval.  Na dochované fotografii mi tak trochu připomíná zádumčivý vzhled Franze Kafky – ale takřka bez vlasů.

 Statečnost našeho otce, který jako árijec odmítal přes opakovaný nátlak úřadů rozvést se s manželkou, ji ochraňovala před hrozícím transportem do koncentračního tábora, kde již mezitím zahynuli i oba její sourozenci. Přesto však maminka, která samozřejmě nesměla vykonávat svou práci dětské lékařky, dostala postupně několik výzev k cestě za smrtí. Jen zásluhou neuvěřitelně riskujícího blatenského lékaře Dr. Wünsche a jeho neméně statečné kolegyně Dr. Krahulcové, kteří vystavili potvrzení o vážném zdravotním stavu Dr. Hálové, údajně neschopné pohybu, unikala maminka jinak pravděpodobně jistému konci v plynové komoře. Lze jen spekulovat, proč se příslušní pracovníci gestapa v Klatovech, kam Blatná gesčně spadala, neobtěžovali přímo na místě v Blatné prověřit skutečný stav věci. Po válce rodiče několikráte spekulovali, zda tehdy někdo z českých zaměstnanců klatovského gestapa, který možná dříve poznal naši matku jako její náhodný a vděčný pacient, projevil soucit i odvahu a příslušné doklady odložil či založil.

 
Faktem je, že maminka díky těmto přímo zázrač ným okolnostem nikdy do transportu nenastoupila a možná, že jako vůbec jediná  Židovka takto unikla koncentráku. Do Terezína musel, ale až v lednu 1945, odjet i tehdy 16letý Jožka Svozil, sirotek po židovské matce, kterého se rodiče obětavě ujali v listopadu 1942, tedy půl roku po atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha, po němž nacisté rozpoutali v protektorátu vlnu nelítostných perzekucí.

 
Jinak dobře míněné poděkování Židovské náboženské obce v Březnici mé matce, blahořečící jí za ochotu postarat se o nebohého Jožku, mohla na druhé straně jen upozornit úřady na tuto přímo provokaci. Zmíněná Dr. Krahulcová se dokonce uvolila stát se v případě nástupu maminky do transportu mou náhradní matkou. Musím přiznat, že jsem z ní měl obrovský respekt, neboť k nám jednou přišla do školy prohlížet na pokyn úřadů nás, žáčky. Chudák Jožka zažil v Terezíně hrůzu, kdy esesáci, vzteklí z blížící se Rudé armády, ještě na poslední chvíli stříleli po vězních. „Man hat auf mich gescheist!“ („Posrali mě!“) křičel tehdy Jožka na tetu Hildu Steinovou v rozčilení, v němž si popletl němčinu, neboť chtěl pochopitelně volat: „Man hat auf mich geschossen!“ („Stříleli po mě!“). A jelikož ho esesáci netrefili, přežil stejně jako Hilda, která se pár měsíců předtím stačila naoko provdat za našeho strýce Dr. Waltra Brocka, zubního lékaře, neboť se tradovalo, že manželé mají větší šanci zůstat v Terezíně.

 
A k toto pravidlo v jeho případě neplatilo, Walter posléze zahynul v Osvětimi, ale teta kupodivu v Terezíně zůstala a přežila. Otec byl, jako mnoho jiných mužů, kteří se odmítli rozvést se svými židovskými manželkami, poslán v létě 1944 do esesáckého pracovního tábora v Bystřici u Benešova.

 
Kyž se spolu s několika dalšími pokusil  zimě z tábora uprchnout, byl esesáky chycen  zmlácen. Druhý pokus v únoru 1945 yl již úspěšný a skupinka uprchlíků se pak pár týdnů ukrývala v lesích. udiž po pravdě řečeno, že se většina lidí v Blatné i učitelé na obecné škole chovali ke mně a mé starší sestře Julii laskavě a soucit ně.

 
Mladší sestru Milenu, jež přišla na svět v roce heydrichiády, stačila maminka svěřit do péče své přítelkyni v Písku, vdově po pilo to vi, profesorce Boženě Pajerové, která o ni do konce války pečovala. Boženka, kterou jsme si navykli oslovovat „teto“, potvrdila touto statečnou pomocí svou šlechetnost, za níž jsme jí byli nes konale vděčni. Když počátkem 90. let zemřela, byla smuteční síť na Olšanech v Praze doslova nabita jejími bývalými studenty Ruského gymnázia v Praze 4, jehož byla Boženka první poválečnou ředitelkou.

 

 Úplně jinak se však za protektorátu choval jistý pan učitel, kterého jsem na vlastní oči viděl, jak hnal před sebou sourozence Lívancovy z místního chudobince a pohlavky je nutil sbírat po ulicích papíry, aby tak splnili povinnost odevzdat sběr ve prospěch Velkoněmecké říše. Pár let po válce se stal dokonce ředitelem školy. A jistá sousedka, matka jednoho mého kamaráda, i mne, tehdy osmiletého, šokovala svou hloupostí, když mi řekla, že „Jožka šel přece do koncentráku dobrovolně, protože se tam Židé prý mají dobře“.

 
Nemenší stupiditu či spíše nezlomnou víru v Hitlera projevila jistá místní Němka, Frau Bažat, která ještě koncem dubna 1945 hokynáře Vachuty křičela, že fýrer pro ni pošle auto, aby ji odvezlo do bezpečí! A za necelé dva týdny jsem ji viděl, jak s oholenou hlavou a bílou páskou na paži, spolu s dalšími asi deseti místními Němci, zametá ulici u blatenského úřadu. A tak se místo osobním autem od Hitlera paní Bažatová po pár měsících vezla v náklaďáku spolu s dalšími soukmenovci v rámci odsunu do své skutečné vlasti.

 

 
Zato někteří Češi, kteří po celou dobu protektorátu zachovávali loajalitu k Říši, začali náhle projevovat opožděné hrdinství. Tak při průchodu příslušníků Vlasovovy armády, považovaných Moskvou za zrádce, doprovázených rudoarmějci, rozběhl se pan Vachuta a „srdnatě“ dal jednomu vlasovci ze zadu pohlavek se slovy: „Tu máš, ty hajzle!“

 

Byly však i jiné, ještě tragičtější, události. Tak sousedka paní Pelikánová ve své prostoduchosti na vlasovce radostně mávala, neboť si je spletla s rudoarmějci. Když jí kdosi řekl: „Paní, co jim máváte, vždyť to jsou zrádci,“ dostala neuvěřitelný strach, neustále opakovala, že za nic nemůže, za pár dní se pomátla a brzy zemřela. V paměti mám i barona Hildtbranta, pána na blatenském vodním zámku, v němž byla v roce 1962 natočena i skvělá komedie Bílá paní, který si za protektorátu dosti zadal s Němci.

 

 
Když u starého fotbalového hřiště přistálo nouzově německé letadlo, neváhal pan baron a osobně dojel svým automobilem na místo, aby odvezl vyděšené německé důstojníky, ač mohl předstírat, že o ničem neví a krmit v odlehlém koutě parku třeba proslulé daňky, chloubu Blatné. Pan baron, kterého dobře pamatuji, jak kolem nás kroužil na bruslích po zamrzlém rybníku Sladovně, byl po válce ze zámku vyhnán. A aby byl náležitě ponížen, musel v kiosku nedaleko zámku prodávat limonády. Po letech se ho ujal etiopský císař Haile Selassie I., který ho za své návštěvy Československa v 50. letech dokonce vyreklamoval a zařídil mu azyl pro šlechtice kdesi v cizině.

 
Ze třiceti blatenských Židů, kteří byli odvlečeni do koncentráků, se vrátili jen tři: již zmíněný Jožka, Rudolf Fischl a Eva Druckerová. Eva, při návratu 17letá, přežila jako jediná ze šestičlenné rodiny, s níž se rodiče do jejich odchodu do Terezína často stýkali.

 

V paměti mi utkvělo dodnes její vyprávění, jak jim v táboře pro osvobozené děti dávali krajíce chleba potřené máslem, které ale pak ošetřovatelka setřela nožem, takže máslo zůstalo jen v malých otvorech. Takto vyšetřený zbytek se pak v rámci šetření drahocenným máslem namazal na nové krajíce.

 

 Pan Fischl s manželkou se ujali malého blonďatého židovského hošíka Aleše, který se rovněž vrátil z  oncentráku. Byl jsem svědkem, jak paní Fischlová šla jednou s rákos kou na dvorek vyklepat koberce, když tu Aleš začal křičet, že byl přece hodný, že nic neudělal.

Zapracoval v něm pavlovovský ref lex – hoch byl zvyklý, že v koncentráku býval trestán za jakýkoli malicherný přečin nebo i bez příčiny.


Těžko Fischlovi s mou maminkou tehdy plačícího Aleška utěšili. Když mi rodiče v již svobodné Československu mohli bez obav vysvětlit, co se za okupace vlastně stalo a proč zahynuli naši blízcí, zmocnil se mne dětský smysl pro pravedlnost a všechny hliněné německé ojáčky, jichž mi otec za války nakoupil desítky, sem naházel do sudu s dešťovou vodou od okapem na dvorku. Po čase tatínek ud při čištění převrátil a z jeho dna se vysypalo a padesát drátků, jež sloužily jako ýztuž mnou popravených vojáčků.

Vždycky, když se blíží výročí Květnové revoluce, zpomenu si na onen okamžik, kdy jsem s pocitem zadostiučinění trestal hliněné figurky v uniformách wehrmachtu. Dnes už spíše s úsměvem na svůj chrabrý čin malého nesmiřitelného soudce – na onu dobu, která po šest let nebyla pro naši rodinu a pro tisíce jiných s podobnými osudy zdaleka úsměvnou, jen s pohnutím a přáním, aby se už nikdy neopakovala.

 


Jan Hála