Nová publikace

25.11.2015 09:20

A brány se otevřely…

 

„Likvidace či vražda. To jsou ta pravá slova pro zvěrstva, jež byla páchána ve jménu rasisticky orientovaného národního socialismu.“ Stručně a výstižně charakterizuje koncentrační tábory Milan Hes ve své nejnovější publikaci, nazvané A brány se otevřely…

Možná to vyzní poněkud neomaleně, až drsně, ale někdejší vězni nacistických lágrů se s jistou dávkou nadsázky stali prvními historiky těchto hrůzostrašných zařízení. Aby se tak stalo, museli vydržet a přežít!

Mnohokrát jsem slyšela debaty na téma, zda lidé, kteří se do koncentračních táborů dostali, víru ztratili nebo naopak se k ní přiklonili. Jejich vyprávění mne přesvědčila, že to bylo čistě individuální, že každý jedinec extrémní situaci, do níž se dostal, řešil po svém. Někdo na Boha zanevřel, jiný u něj hledal útěchu. Jako třeba paní L. K.: „Já jsem cítila zázrak, vždycky přišlo, že v poslední chvíli zase přežiji.“

„To byl od Boha zázrak. To bylo božské požehnání, to se nedá popsat,“ vzpomíná přeživší H. T.

Vůbec nezáleželo na tom, zda šlo o náboženský vztah či politické přesvědčení. Člověk měl zřejmě větší šanci přežít, když se rozhodl s nepřízní osudu bojovat. Když si řekl, že to prostě nevzdá. Život s pevnými hodnotami s sebou nesl úlevu „i vůli snášet dál utrpení, kterému byl člověk vystavován“, shrnuje slova pamětníků autor.

Příběh nacistických táborů začal v Dachau. Byla středa, 22. března 1933. Toho dne, byl na dohled od stejnojmenného středověkého města založen první a zároveň nejdéle fungující nacistický koncentrační tábor. Třebaže již o něco dříve vznikly tábory Oranienburg, Lugau a Plauen  - šlo ovšem o provizorní káznice – Dachau byl budován s úmyslem, že se stane zařízením trvalým.

Jeho první velitel SS-standartenführer Hilmar Wäckerle při první příležitosti svolal poradu svých podřízených, aby jim bez obalu sdělil, že do lágru nepřišli proto, aby „s těmi sviněmi uvnitř zacházeli lidsky. … neznáme žádné slitování… Kdo z kamarádů nemůže vidět krev, ten k nám nepatří a ať odejde. Čím víc těchto svinských psů odpráskneme, tím méně jich budeme muset krmit“.

Jakýkoliv komentář by byl zbytečný.

Po letech do osvobozeného Dachau vstoupí i Marguerite Higginsová a projde novinářským křtem hrůzy. Na úděsný obraz zkázy, na háky v krematoriu, na něž esesmani věšeli své oběti, když je chtěli umlátit, na vozy se stovkami mrtvých, na vyhladovělé a umírající vězně, ležící v šesti barácích doslova jeden na druhém, už nedokáže nikdy zapomenout. Později, v padesátých letech minulého století, ji coby válečnou reportérku v Koreji a pak ve Vietnamu, už nic nepřekvapí.

I takový byl koncentrační tábor Dachau!

„Hrůza masového zabíjení jednoduše visí nad polským průmyslovým městem jako těžký a nepohyblivý mrak, hromadná smrt magnetizuje a velké většině návštěvníků svou tíhou znemožňuje hledání otázek, které by směřovaly hlouběji a dále.“ Hesova slova potvrzují turisté, kteří sem přijíždějí. Jsou zcela ochromeni haldami vlasů, brýlí, dětských nočníků, bot a botiček… že nemají sílu „ohlédnout se proti proudu času před rok 1940“.

Velitel lágru Rudolf Höß první zkušenosti sbíral v Dachau. Žákem byl učenlivým. Osvětim se měla stát popravištěm, důležitý, bodem, v němž se povede rasová válka. Zrodila se myšlenka největšího nacistického lágru. Byznys a genocida, jak jen to tady pohlaváři Třetí říše dokázali mistrně spojit! Německý chemický gigant IG Farben tu má také své zájmy…

Kdo však dokáže vybudovat obrovský tábor? Kdo dokáže dodávat levnou pracovní sílu? V říjnu 1941 do Osvětimi dorazilo prvních deset tisíc zajatých sovětských vojáků. Mezinárodní úmluvy o ochraně válečných zajatců tady nikoho nezajímají. Nacisty požadované pracovní výkony zubožení vojáci nedokázali plnit a houfně umírali. Koncem ledna následujícího roku jich bezmála osm tisíc už bylo po smrti.

Pokud snad byl Terezín předpeklím, pak lágry představovaly skutečné peklo. „Všechno rychle poklusem z těch vagonů. Strašně nás mlátili a nejvíce byli biti ti, kteří si chtěli vzít nějaké zavazadlo s sebou,“ popisuje vstup do pekla jeden z přeživších Osvětim-Březinku J. M.

Dál jen řev, násilí, násilí a řev.

Vraždící mechanismus byl modernizován. Do krematorií číslo II a III byly instalovány výtahy spojující plynové komory a spalovnu. Vraždění mohlo běžet jako na drátku. V předposledním roce války v osvětimských plynových komorách zemřelo více lidí než v předchozích dvou letech dohromady!

Její konec se blížil a vrazi brali nohy na ramena. Většina strážných tábor opustila 20. nebo 21. ledna 1945. Přicházeli však jiní. Lidské hyeny z okolí. Rabovat, prohledávat sklady s cennými předměty, které nacisté nestačili odvézt. „Muži, ženy i děti s krumpáči a lopatami, přeryjí zem, otevřou čerstvé masové hroby, aby se dostali k tomu proklínanému a polskou společností často kritizovanému židovskému mamonu,“ připomíná Milan Hes skutečnost, na niž by někteří určitě raději zapomněli.

Na druhé straně jiní Poláci – obětaví, laskaví, snažící se co nejvíce zmírnit utrpení přeživších. Celkem 250 lékařů, sestřiček a dalších dobrovolníků pomáhalo uvést do provozu nemocnici a zvládnout obrovský nápor chorob, zranění, podvýživy…

„Vzpomínky odtamtud mě provázely po celý život. Bylo to to nejstrašnější, co jsem viděl a nafilmoval během války,“ vzpomínal později na příchod do osvobozeného lágru ruský válečný kameraman Alexandr Voroncov.

I takový byl koncentrační tábor Osvětim!

Vězni zde trpěli hladem, byli ponižováni, mučeni, vražděni. To město má každý jen trochu znalý minulosti spojeno především s krutou historií věznice pražského gestapa a židovským ghettem. Malá pevnost se stala místem obrovského utrpení. V listopadu 1941, kdy do Hlavní pevnosti přijel první transport mladých židovských mužů, se začala psát další kapitola dějin pevnostního města.

Muka a smrt, nákaza a obrovské lidství. I tato slova je třeba s Terezínem spojit. Válka doznívala a zde začal další boj. Tentokrát s epidemií. Skvrnitý tyfus bylo třeba potlačit, nedovolit jeho šíření. Profesní křest ohněm tady prodělala děvčata, která se chystala složit maturitu na střední zdravotní škole. Z vlasteneckých důvodů se k odborníkům - lékařům – přidalo několik nedostudovaných mediků a celá třída studentek, budoucích zdravotních sestřiček. Na strach o vlastní život tehdy nebyl čas. Jak autor připomíná, „očkovány proti nakažlivé chorobě sice nebyly, ale měly obrovskou chuť pomoci dobré věci“. Pět sestřiček se domů nevrátilo. Kromě nich tu zemřelo deset ošetřovatelek, patnáct lékařů a třináct pomocníků z řad bývalých vězňů ghetta.

I takový byl Terezín!

Publikaci vydalo nakladatelství Epocha, s. r. o., Kaprova 12, 110 00 Praha 1; tel.: 224 810 353; e-mail: epocha@epocha.cz; www.epocha.cz;  a Pražská vydavatelská společnost, s. r. o.; Na Poříčí 1048/28-30, 110 00 Praha 1; P. O. BOX 142, 137 37 Praha 3, tel.: 222 718 046; e-mail: pvs@ms.ipnet.cz; Edice Magnetka.

 

 

                                                                                             Jana Vrzalová

 

 

 

Do rámečku

 

 

„Pamatovat si je povinnost: oni (ti kdo přežili) nechtějí zapomenout, a především nechtějí, aby zapomněl svět, protože pochopili, že jejich zkušenost má smysl.“

                                                      Primo Levi, spisovatel, přeživší holocaust