Nová publikace

23.06.2015 09:13

Vyšlo Přísně tajné!

Prohra nebo vítězství? Jak pro koho a jak kdy!

 

 

„Postavení Jana Husa v Kostnici se neustále zhoršovalo, když se na koncilu znovu projednávalo kacířství Jana Wycliffa (Viklefa)… Již nebyl v pozici obhájce svého učení, ale stával se usvědčovaným a posléze usvědčeným kacířem, který buď odvolá své učení, nebo skončí na hranici,“ píše se ve Zprávě o odsouzení a upálení mistra Jana z pera Miloslava Martínka.

Spíše na základě jeho výslechů než učených disputací ctihodní otcové a znalci kanonického práva upravovali chystanou obžalobu pražského kazatele. Oprávněně tedy Hus dospěl k závěru, že nejde o univerzitní diskusi, nýbrž o církevní soud, v němž hraje roli předem odsouzeného. Třebaže svůj život prohrál, vyšel z tohoto nerovného střetu jako vítěz. Především morálně, coby člověk věrný tomu, co hlásal a čemu učil lid vezdejší.

Ještě před odsouzením a popravou sedmadvaceti vůdců protihabsburského stavovského odboje na Staroměstském náměstí 21. června 1621 se 28. května rok předtím odehrálo jiné krvavé drama. Úspěšný velitel moravského stavovského vojska Fridrich z Tiefenbachu, úkladně zajatý během svého léčení ve Švýcarsku, byl popraven na náměstí v tyrolském Innsbrucku. „… byl první obětí habsburské pomsty na příslušnících povstaleckého stavovského tábora,“ připomíná Radek Fukala ve svém příspěvku.

Zatímco starší bratr Rudolf se snažil si udržet náklonnost příslušníků habsburské dynastie a vídeňských vládních kruhů, Fridrich proslul coby statečný velitel a skvělý stratég. Do dějin se zapsal jako vítěz a zrádní katoličtí Švýcaři za svůj hanebný skutek, navíc spáchaný na v té době nemocném a bezmocném muži, jsou v nich vedeni jako poražení, protože morálně zklamali.

„Proč Napoleon u Waterloo prohrál?“ táže se Jiří Kovařík s poznámku, že v historii válek najdeme mnoho osudových srážek, avšak žádná není opředena tolika nejasnostmi, legendami a nepochopením jako právě poslední bitva císaře Napoleona I., svedená 18. června 1815 nedaleko od Bruselu.

„Tradiční podání říká, že Napoleon netrpělivě vyhlížel, kdy se zprava objeví maršál Grouchy… Je to legenda, přesněji Napoleonem v jeho posledním exilu záměrně vytvořená lež, svalující odpovědnost za prohru na jiné…“ uvádí mj. autor. Inu nic nového pod sluncem, házet vlastní chyby a s tím související důsledky na jiné.

Byla porážka u Waterllo nevyhnutelná? I na tuto otázku autor hledá odpověď. Své úvahy končí jednoznačně: „Případný triumf u Waterloo by na každý pád představoval Pyrrhovo vítězství. Na mír s Napoleonem v čele Francie by spojenci těžko přistoupili, na to pro ně byl příliš agresivní a nevyzpytatelnou osobností.

Jinak řečeno mohl Napoleon vyhrát bitvu, ne však válku.“

Byl především pragmatikem stavějícím vlastní prospěch vždy na první místo. Této zásadě zůstal věrný až do své smrti v květnu 1838. Zvláštní člověk, jenž si s morálkou hlavu příliš nelámal. V Generální stavech se připojil k měšťanstvu, ovšem teprve v okamžiku, kdy uvedený stav začal získávat rozhodující slovo, „bez výčitek svědomí opustil duchovní stav, a stal se dokonce jedním z redaktorů Deklarace práv člověka a občana,“ vykresluje jej Jiří Bílek.

Svědomí se v něm probudilo až se strachem ze smrti. Kdosi o něm později prohlásil, „že ten chlap po celý život Boha jen klamal, ale před smrtí nečekaně a mazaně oklamal i ďábla“. Takový byl Charles Maurice de Talleyrand-Périgord, potomek jednoho z nejstarších francouzských šlechtických rodů.

Převážná většina z nich v táboře nosila na vězeňských šatech červený trojúhelník s písmene „T“ (Tschechin). Mnoho z oněch politických vězeňkyň patřilo k československé národní elitě. Například slavná novinářka a překladatelka Milena Jesenská, novinářka, komunistka a předválečná pražská zastupitelka Jožka Jabůrková, Hana Feierabendová, manželka Ladislava Feierabenda, ministra Benešovy exilové vlády. Zvláštní skupinu tvořily ženy z vyhlazených Lidic. Celkový počet Češek, které prošly koncentračním táborem Ravensbrück, se odhaduje na více než 2200.

Ač vězněny, dokázaly vítězit na těmi, kteří je v lágru drželi, mučili a vraždili. Jak uvádí Pavla Plachá, pokud na život nerezignovaly, vytvářely si různé vnitřní strategie, které jim pomáhaly zvládat existenci v extrémních podmínkách. Často to byla víra v osvobození, vzájemná morální a materiální podpora, kulturní aktivity. Tak třeba Anna Kvapilová byla autorkou první české knihy, která v táboře vznikla a obsahovala výbor z českých básní.

(Přísně tajné! Vydává Pražská vydavatelská společnost, s. r. o., Na Poříčí 1048/28-30, Praha 1; www.pvsp.cz; příjem objednávek i starších výtisků: tel/fax: 222 718 046, e-mail: pvs@ms.ipnet.cz; nebo na adrese PVS, P.O.BOX 142, 130 37 Praha 3; objednávky předplatného do zahraničí: Mediaservis s. r. o., Paceřická 2773/1, 193 00 Praha 9; e-mail: kauerova@mediaservis.cz; tel: 271 199 250)

                                                                                             Jana Vrzalová

 

 

 

 

Do rámečku:

 

„Hle tito biskupové mě vyzývají k tomu, abych odvolal a odpřisáhl; bojím se to učiniti, abych nebyl lhářem před tváří Páně a také, abych neurazil své svědomí a svoji pravdu….“ zapsal pečlivě bakalář Petr Husova slova.