Nová publikace

16.06.2015 08:12

Historické drama volyňských Čechů

 

Touha najít nový domov, v němž by rodiny nedřely bídou s nouzí, v němž by se jim žilo lépe, je vyhnala do nejistoty. Nevěděly, co je v carském Rusku čeká. Mohly jen doufat, že jim tam bude líp. Přišly do míst, kde nebylo nic. Zhola nic.

Jakými vlastnostmi musí být člověk vybaven, aby zvládl to, co volyňští Češi? Aby vzdor mnohdy až šíleným dějinným zvratům, které za osm desítek let prožitých na Volyni pocítili na vlastní kůži, nesvěsili ruce do klína a nerezignovali.

Jak v doslovu tvrdí ing. Jaroslav Vodička, předseda Českého svaz bojovníků za svobodu, jemuž v žilách koluje volyňská krev, jsou Volyňáci trochu jiní než ostatní Češi: „Příznačná je pro ně až neskutečná paličatost. Když se k něčemu rozhodnou, nic je neodradí a jdou neúchylně za svým cílem, děj se co děj. Jsou velice pracovití a umějí se řídit zdravým selským rozumem, který naštěstí netratili a který si taky nikým nedali vzít.“

Po přečtení nejnovější práce zkušeného autora literatury faktu Karla Richtra čtenář pochopí, že opravdu jen lidé vyzbrojení výše zmíněnými vlastnostmi, jen lidé s vysokým morálním kreditem, odvahou a oddaností rodné zemi mohli dokázat tolik, jako volyňští Češi.

Psal se rok 1868, když se skupina odvážných Čechů a jejich potomků na pozvání cara rozhodla opustit svou tehdejší vlast Rakousko-Uhersko a zkusit štěstí ve slovanském Rusku, ve Volyňské gubernii. Měli pozvednout celkovou úroveň jedné z hospodářsky nejzaostalejších ruských oblastí.

V novém domově začínali stájemi, aby před zimou měli kam schovat koně a krávy. Sami raději žili v zemljankách a dokonce i v pobořených hospodářských stavbách z dob nevolnictví. Údělem všech osadníků včetně odrostlejších dětí byla každodenní tvrdá práce. Od rozbřesku do soumraku, za každého počasí. Díky své obrovské pracovitosti, vědomostem a zkušenostem vbrzku vybudovali nové statky, cihelny, mlékárny, školy a lomy, pekárny i pivovary, strojírny, kovárny. Zúrodnili pole, založili chmelnice. Díky kontaktům se starou vlastí a využití výsledků práce původního českého průmyslu začali velmi rychle prosperovat. Stávali se v regionu určitou elitou a vzorem pro místní většinové obyvatelstvo. Dosahovali lepších výsledků a věších zisků než Ukrajinci v sousedních obcích, což se později obrátilo proti nim. Mnohým to vyneslo nálepku kulaků se všemi represivními důsledky. Jaká zvrácenost doby a režimu být tvrdě trestán za své úsilí, dřinu, odříkání a šikovnost!

Na rodnou zemi, kterou Volyňáci kdysi opustili, nikdy nezapomněli. Vlastenectví v nich bylo hluboko zakořeněné. Po vypuknutí první světové války se pustili do organizování České družiny, zárodku budoucí československé armády. „Nevidíte naši matku – naše Čechy - jak zmučená a zbrocená krví vztahuje paže k synům, hledajíc pomoci? Jděte bratři! Strhněte otrocké okovy z naší drahé otčiny!“ vyzýval je dr. Václav Vondrák, tajemník Českého výboru pro pomoc obětem války.

Tvrdě pak do jejich života zasáhla únorová revoluce roku 1917 a o několik měsíců později bolševická, známá jako Velká říjnová socialistická. Sotva se pozorný čtenář bude divit, že příchod nacistů v roce 1941 byl zpočátku vnímán také jako záchrana volyňských Čechů před dalšími chystanými deportacemi na Sibiř.  Dlužno ovšem dodat, že „v českých vesnicích na Volyni nikdo Němce nevítal. Hledělo se na ně jako na úhlavního nepřítele Čechů, s nimiž jsou Češi nuceni jako za první světové války svádět boj na život a na smrt za své osvobození a svobodnou budoucnost“.

Situace na hitlerovským Německem okupované Volyni brzo dostávala podobu občanské války, kdy vedle sebe operovaly Ukrajinská povstalecká armáda, polská Domácí armáda a sovětští partyzáni. V této nacionálně vypjaté atmosféře se česká menšina sjednotila pod vedením ilegální organizace Blaník, jež podporovala československý zahraniční odboj, až její činnost v roce 1944 vyústila do vstupu více než deseti tisíc krajanů do 1. čs. armádního sboru v SSSR. Volyňští Češi prošli například těžkými boji karpatsko-dukelské operace, jaselské, ostravské i pražské.

Ani po válce a především po únoru 1948, to neměli snadné. Sotva, s ohledem na jejich trpké životní zkušenosti se sovětským Ruskem překvapí, že si zachovávali zvýšenou ostražitost vůči komunistické straně. Nevěřili, že je jedinou zastánkyní zájmů rolníků. Strana i vláda se je snažily mít pod kontrolou. Vnímaly je jako silně protisovětské a protisocialistické živly.  Proto bylo rozhodnuto, že nesmějí být koncentrováni v jedné lokalitě, ale musejí být rozptýleni po celém území Čech, Moravy a Slezska.

Jazykem skvělého vypravěče znalého faktů i osobně Volyňáků je psána kniha, jež je oslavou češství v té nejryzejší podobě. Oslavou lidí, kteří jako národ dokážou spolu držet za všech okolností. Jejich soudržnost je něco nádherně starosvětského, co nám v naší zemi v současnosti pohříchu chybí. Kniha je oslavou statečných lidí, kteří se nebáli postavit se přírodě ani nepřátelům, kteří přispěli ke vzniku samostatného Československa v roce 1918 a později ve válce s nacistickým Německem k jeho osvobození. Je oslavou svébytné součásti společné Evropy – volyňských Čechů.

Publikaci vydalo Nakladatelství Epocha. (Kaprova 12, 110 00 Praha 1, tel.: 224 810 353, epocha@epocha.cz, www.epocha.cz)

 

 

                                                                                Jana Vrzalová

Do rámečku:

V některých ukrajinských vesnicích i městech vítali Němce květinami, slavobránami, obřadnými proslovy a chlebem a solí jako osvoboditele. Měli k tomu své důvody. Pozdější československý generál Michal Kričfaluši si jako účastník osvobozování pravobřežní Ukrajiny zapsal, co mu svěřil starý Ukrajinec: „Neumíš si představit, synku, co jsme zkusili. Revoluce, občanská válka, Petljura, Machno, bolševici, Němci, Poláci, pak zase bolševici. Člověk nemohl říct nikdy z duše ani slovo. Hned tě sebrali čekisti a rovnou ke zdi. Pak přišel ten strašný hladomor. Představ si, synku, lidi jedli své zrovna narozené děti, aby přežili… Umíš si představit tu hrůzu? Potom zase čistky…“

                         Z knihy Karla Richtra Historické drama volyňských Čechů