Noc dlouhých nožů

03.07.2013 18:07

„Požírá každá revoluce své vlastní syny?“ Tuto zatraceně moudrou otázku položil Ernst Röhm pozdějšímu krvavému vládci nad okupovaným Polskem JUDr. Hansi Frankovi, který jej navštívil ve stadelheimské věznici.

Jak Roman Cílek, autor knihy Noc dlouhých nožů, s podtitulem Osudový zvrat v hitlerovské éře, dodává, Röhm „jako kdyby spolu s ní zmizel do minulosti, v níž byl tento dotaz již mnohokrát zodpovězen, a ještě mnohokrát zodpovězen bude“.

Revoluce svého syna sežrala. Beze zbytku semlela muže, jenž svého času do té doby neúspěšného, leč fanatickým charismatem vyzbrojeného hospodského politika Adolfa Hitlera poslal na shromáždění Německé dělnické strany s pokynem, aby se stal jejím členem, pokud ona „partaj splní očekávání, která s ní spojovaly takzvané branné svazy, radikální nacionalistické organizace, v nichž se shromažďovali bývalí účastníci války“.

Když nová vláda pod vedením říšského kancléře Adolfa Hitlera a vicekancléře Franze von Papena dne 30. ledna 1933 složila přísahu, opájeli se nacisté úspěchem, o němž si Joseph Goebbels do svého deníku zapsal: „Jsme u cíle. Začíná německá revoluce.“


Ze svého hlediska nacisté u cíle byli, avšak v konečném důsledku, jak ukázal pozdější vývoj, se ocitli na prahu historické tragédie země, Evropy i světa. Na něm stanul, aniž o tom měl nejmenší tušení, také Ernst Röhm, pětačtyřicetiletý šéf štábu oddílů SA.

Mimochodem, na výsluní dostal nejen Hitlera, ale i dalšího muže, jenž se mu stal osudným – Heinricha Himmlera.

Hitler sám sebe pokládal výlučně za politika. Branný svaz pro něj měl význam jen coby vedlejší pomocný oddíl, který za příhodných okolností může posloužit k vyvíjení politického tlaku. Příslušníci SA se tedy měli stát bojovníky za nacionálně socialistický světový názor, tj. bojovníky strany, zatímco Röhm se cítil být jen a jen vojákem.

Pro Hitlerovy politické patolízaly, jejichž kariéra plně závisela na jeho blahovůli a rozmarech, se E. Röhm časem stal nepohodlným. Šéf SA o jejich averzi k němu věděl a nijak se netajil opovržením, které vůči nim cítil. Na jaře čtyřiatřicet řekl svým přátelům, kteří si u něho stěžovali na führerovu ochablost: „Zbavím Adolfa všech těch méněcenných kreatur, toho Göringa, Goebbelse, Rosenberga a Leye.“ Leč události nabraly jiný směr.

NSDAP a oddíly SA už nespojoval společný cíl. Postavily se proti sobě. Jejich členové a příslušníci se stali nesmiřitelnými protivníky. Doslova na život a na smrt. Boj se přesunul - zdůrazňuje R. Cílek - zvenčí dovnitř, do vlastního tábora, jak už to v totalitních režimech bývá.

Revoluce začala požírat své syny. Adolf Hitler a jeho souputníci se postarali o dějinný unikát. Jediným úderem zlikvidovali opozici ve vlastních řadách a podle hesla, že vraždit je dovoleno, se postarali o umlčení každého, kdo tak či onak překážel.

Zabít, zabít, zabít… Přesně v duchu konstatování důstojníka Heydrichovy bezpečností služby SS Kurta Ilgese: „Víte, co znamená krvavé opojení? Mám pocit, že se smím brodit v krvi.“

V září roku 1934 na norimberském říšském sjezdu NSDAP bavorský župní vedoucí Adolf Wagner, jeden z nejaktivnějších účastníků událostí ze dne 30. června 1934, který se podílel rovněž na zatčení E. Röhma a jeho druhů a zasazoval se o jejich rychlou popravu, přečetl vůdcovu proklamaci. Její text nikoho nenechával na pochybách, natolik byla jednoznačná: „Nervózní epocha v našem státě definitivně skončila. V příštích tisíci letech nedojde již v Německu k žádné revoluci.“

Jak Cílek uzavírá, spor o právo prvorozeného uvnitř nacistického hnutí tím byl s konečnou platností vyřešen.

V edici Magnetka publikaci, doplněnou řadou dobových snímků, vydalo Nakladatelství Epocha, Kaprova 12, 110 00 Praha 1, tel.: 224 810 353, epocha@epocha.cz, www.epocha.cz).

 

                                    Jana Časnochová-Vrzalová

 

„Režim, který jednou vraždil, se nikdy nepřestane bát a ani se nemůže přestat bát. Cítíme to, když se díváme na Hitlerovy fotografie z oněch dnů: tento muž nemá již před sebou jinou cestu, než cestu násilí, krvavých činů, války. Třicátým červnem 1934 byl s konečnou platností předznamenán vývoj "třetí říše". Lidé si tehdy mysleli, že zničením SA se z nacistické revoluce vyloučil jed a byl zkrocen její démon. Pravý opak byl však pravdou: zárodek velkého zločinu se dostal do krevního oběhu říše.

                                                         Michael Freund