Nezapomeňte na hrůzy nacismu!

22.08.2005 12:00

 

Před 63 lety, 27. května 1942, členové československé parašutistické skupiny Anthropoid, vyslané z Velké Británie, zaútočili na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Současná mladá generace, bohužel, nemá vědomosti o tom, že tento významný německý nacistický činitel byl Hitlerem pověřen zlikvidovat zejména národněosvobozenecké hnutí. Okamžitě po svém nástupu vyhlásil stanné právo, jemuž za oběť padly stovky českých vlastenců. Jedním z tehdejších útočníků byl rodák z Dolních Vilémovic na Třebíčsku, rotmistr Jan Kubiš. Je třeba dodat, že nešlo o atentát, nýbrž o bojovou akci čs. parašutistické jednotky v týlu nepřítele. Před zhruba osmi lety jsem navštívil v té době ještě žijícího Václava Hrůzu z Třebíče, který byl pamětníkem oněch událostí. Položil jsem mu několik otázek.


Jak jste byl s rodinou Kubišů spřízněn?
Moje tetička, paní Churavá, Jana Kubiše vychovala. Já jsem jej oslovoval strýčku. Po skončení školní docházky jsem nastoupil do učení za krejčího k jeho bratrovi Rudolfovi Kubišovi. Přibližně v dubnu nebo v květnu 1942, což bylo krátce po vysazení parašutistů v protektorátu, Jan Kubiš přišel za bratrem Rudolfem do dílny. Ptal se, zda by mne rodiče pustili do Prahy jako spojku. Bratr mu odvětil, že matka mě nepustí. Později jsem však stejně každý týden na poštu vozil balíky potravin, odesílané do Prahy na různé krycí adresy. Šlo o proviant pro parašutisty. Nic bližšího jsme nevěděli, neboť vše podléhalo přísnému utajení.

Kdy jste se o útoku na Heydricha dověděl?
Pracoval jsem v dílně a najednou jsem zaslechl: „Už to začalo.“ Atentát byl proveden a my jsme hned vytušili, že u toho byl i Jan Kubiš. V Praze začalo zatýkání a teror, popravy našich lidí. Byly vyhlazeny Lidice a Ležáky. Jen za schvalování atentátu se celé rodiny dostaly do koncentráku. Teprve po zradě jednoho z parašutistů – rotmistra Čurdy – gestapo vypátralo, že se parašutisté skrývají v kryptě pravoslavného kostela v Resslově ulici v Praze. Po dlouhém ostřelování z pěchotních zbraní i z lehkého kanonu kryptu nakonec zalili vodou (pražští hasiči byli přinuceni to provést). Parašutisté, pokud nepadli v boji, si sami vzali životy, takže do rukou gestapa nikdo živý nepadl. Podařilo se jim však zjistit i totožnost jednoho z útočníků – Jana Kubiše – a tak jsme my všichni – jeho příbuzní – věděli, že to bude velice zlé. Tetička plakala a strýc mne prozíravě z dílny poslal domů
k mamince.

Co se dělo potom?
Asi druhý či třetí den, když jsem u nás na dvorku opravoval poškozenou zídku, k nám v doprovodu protektorátního četníka přišlo gestapo. Zapečetili celý dům (bydleli jsme v Třebíči v dnešní Křížkovského ulici, ve čtvrti Horka-Domky). Četník se matky zeptal: „To je váš syn? Kolik je mu let?“
Odtušila, že mi bude patnáct a on na to: „Bude ho škoda.“
Poté nás autem odvezli na třebíčskou radnici, kde byla i úřadovna gestapa. Nás zadržených tam bylo plno. Za chvíli sem přivezli rovněž mého otce. Udělalo se mu špatně a chtělo se mu zvracet. Dozorci jej nepustili na záchod a řvali – „vyblijte se do čepice“. V odpoledních hodinách nás naložili do aut a odvezli do jihlavské věznice. Zde jsme celá rodina byli zavřeni asi týden, načež nás převezli do Malé pevnosti Terezín. Ženy oddělili od mužů. Já jsem zpočátku jako nezletilý zůstal s matkou a s ostatními ženami. Druhý den nás, děti, od nich odloučili a ženy odvezli pryč. Jak jsme se později dozvěděli, přemístili je do koncentračního tábora. Nedovedete si představit tu hrůzu a zoufalství matek, které si rvaly vlasy, doslova šílely strachem a plakaly. V duchu jsem přemítal, že rodiče už nikdy neuvidím. Později mne zařadili k mužům a v Terezíně jsem dělal metaře.

To vám určitě umožňovalo ledacos vidět…
Mimo jiné jsem byl svědkem, jak vězňové stavěli bazén pro Jöcklovy dcery (velitel věznice, příslušník SS). Před ním se nacházel park. Na podzim byla půda kyprá, rozmoklá. Vězňové vozili cihly na kolečkách. Někteří byli zesláblí a nemohli náklad utáhnout. Jeden z esesáků jim naložil plnou várku, kterou by ani zdravý člověk neuvezl. Poprvé v životě jsem viděl, jak tento dozorce jednoho z vězňů utloukl klackem. Pro mne, patnáctiletého kluka, to byl otřesný zážitek.

Jak jste na tom v Terezíně byli se stravováním?
Ráno jsme dostali černou kávu z cikorky a kousíček chleba. V poledne, protože byla sezona rajských jablíček, z nich byla polévka. Ovšem spíše bych řekl, že šlo o šlichtu pro prasata. Jeden z dozorců – Rakušák, kterému, jak jsem se dozvěděl, na frontě padl syn, a jenž dokonce uměl trochu česky – si mě oblíbil. Snad jsem mu něčím připomínal mrtvého syna. Tenhle člověk mne posílal do skladu přerovnávat pytle ze stavby bazénu. Vyptával se mne na věk a nakonec mi vyprávěl o svém synovi. Pídil se, zda bych nechtěl pryč a občas mi donesl kousíček chleba. Slíbil, že se poptá, co se mnou bude.

A jak to dopadlo?
Jednoho dne do Terezína přijelo auto. Už jsem si představoval, že skončím v plynu. Onen dozorce se se mnou rozloučil a já v doprovodu četníka odjel do Prahy-Krče, do bývalých Masarykových domovů. Zde byly internovány děti z Kubišovy přízně. Už v Terezíně, pokud to jen šlo, jsem se staral o syna strýce Rudolfa Kubiše, rovněž Rudolfa, jemuž tehdy byly čtyři roky. Říkal si Udi. V Terezíně na něm němečtí lékaři dělali nějaké pokusy a jak jej později poznali třebíčští občané, zanechalo to na jeho psychice stopy. Prostě nebyl úplně normální.
Při našem pobytu v Praze, v nemocnici na Karlově náměstí, se mladíci z hitlerjugend dozvěděli, že jeho strýc se podílel na atentátu na Heydricha. Třebaže jsem jej bránil, pořádně jej několikrát stloukli. Zažili jsme toho hodně a nářez jsme dostali ještě mnohokrát.

Jaký byl váš další osud?
Koncem roku jsme já i rodiče k našemu velkému překvapení byli propuštěni. Lidem ve vlaku i doma jsme nesměli říct, co jsme zažili. Bylo nám sděleno, že pokud něco prozradíme, budeme znovu odvezeni do koncentráku, ovšem tentokrát s poznámkou „návrat nežádoucí“. Důsledky pro další Kubišovy příbuzné byly úděsné.
Hrozné. Kromě Jana Kubiše, který se svými spolubojovníky zahynul v kryptě pražského kostela, bylo popraveno 14 přímých a 11 vzdálených příbuzných. Další byli odsouzeni a vězněni v koncentráku za přechovávání parašutistů. Děti z Kubišovy rodiny byly dány do „výchovných ústavů“. Mně osobně snad život zachránil fakt, že Němci se nedozvěděli, že jsem byl v učení u bratra Jana Kubiše. Rodiče mi říkali, že můžeme být rádi, že jsme vůbec naživu. Proto jsem po válce nežádal ani odškodnění.

Chtěl byste něco vzkázat mladé generaci?
Dnešní mladí nemají žádnou zkušenost s nacismem. Proto by mi snad ani nevěřili, že něco takového, jak jsem vyprávěl, vůbec bylo možné. Rád bych tedy apeloval, aby lidé nezapomněli na hrůzy nacismu a fašismu, neboť jak ukazují případy z poslední doby, mohly by se vrátit.

Poznámka na závěr: Počátkem devadesátých let minulého století byla v Třebíči po Janu Kubišovi pojmenována ulice. Ironií osudu ovšem je, že předtím se jmenovala po jiném Třebíčanovi – novináři, historikovi a literárním kritikovi Kurtu Konrádovi – popraveném nacisty v roce 1941.