Nezapomeneme, pomstíme!

12.10.2011 14:12

„Marné je plakat, marné křičet – tu nutno trestati, mstíti a bíti bez nejmenšího slitování“

 

Brožuru z válečné produkce Vydavatelství cizojazyčné literatury v Moskvě z roku 1944 přinesl do redakce Národního Osvobození Josef Řepík, objevil ji v jednom z pražských antikvariátů.

Pojednává o tragédii, kterou měl štěstí přežít, o zločinu Němců spáchaném na obyvatelích ukrajinské obce Český Malín.

„Předkládáme svým čtenářům další strašlivý dokument hitlerovského vandalismu – dokument nového zločinu, spáchaného na českých lidech, na české vesnici v Západní Ukrajině. Český Malín – tak se jmenuje tato vesnice, vyvražděná a vypálená německými okupačními bandami – stává se vedle Lidic a Ležáků dnes novou krvavou obětí Hitlerovou. Tato oběť vzývá ke spravedlnosti. Svědčí před celým světem o bezectnosti a zlotřilosti nacistického režimu, píše svou krví, září a čmoudem spálenišť své plamenné ŽALUJI a volá ke všem čestným lidem, aby nezapomněli, aby pomstili a potrestali…“

Úvod dokumentu, který se skládá ze svědeckých výpovědí přeživších, je prosycen spravedlivým hněvem a rozladěním nad tím, co v Malíně Němci spáchali. 13. července 1943 bylo 374 obyvatel povražděno, kruté smrti nebyly ušetřeny ženy s dětmi. Těžko si představit brutální scény zoufalství klečících,  kteří prosí o slitování a vzápětí jsou zastřeleni, nabodnuti na bodák a vhozeni do ohně. Jaké utrpení je skryto ve větách, v nichž přeživší starosta Malína Jan Činka líčí, jak mezi spálenými těly poznal svou manželku, syna, podle zbytků ohořelých šatů a přezky z dětských botiček.

Bez pozornosti autor nepomíjí ani fakt, že Němci předtím ve vesnici, jedné z nejkulturnějších a nejbohatších na Volyni, nakradli, co se dalo. V souhrnném zmapování zločinu, Zápisu, který pořídila komise zřízená z rozkazu L. Svobody 3. dubna 1944 vedená škpt. JUDr. Jaroslavem Procházkou, osvětovým důstojníkem 1. čs. samostatné brigády v SSSR, je podrobně uveden soupis zemřelých, vypálených objektů a nakradených kusů dobytka s tím, že počty nakradených předmětů a drůbeže se nepodařilo zjistit.

„Hitlerovští zločinci dne 13. července 1943 v Českém Malíně znovu prokázali, že jejich cílem je vyhubení a fysické vyhlazení slovanských národů, také národa českého. Po Lidicích a Ležácích v naší dosud ještě kupované vlasti spáchali další hrůzný zločin v obci Český Malín na dočasně obazené Ukrajině. Díky vítěznému postupu Rudé armády byl tento nový zločin hitlerovců odhalen.

Krev nevinně zabitých a zvířecky upálených českých lidí volá po pomstě. Rudá armáda a  s ní společně také čs. vojenské jednotky v SSSR jsou už v Karpatech nebo se jim přibližují. Není již dalek den konečného zúčtování za všechny hitlerovské zločiny. Také zločin malínský bude pomstěn!

Smrt německým vetřelcům!“

To je závěr zápisu a pak jen dovětek o schválení a stvrzení podpisy po hlasitém přečtení. Podepsáni jsou všichni členové komise, svědkové a velitel 1. čs. samostatné brigády Ludvíka Svobody.

Ze strašlivých svědectví jedno svědectví za všechny. Lze vůbec domyslet tu hrůzu, kterou v Malíně Němci způsobili?

„Žrout Antonín Ivanovič nar. 1914 v Českém Malíně, sovětské státní příslušnosti, národnosti české, náboženství pravoslavného, obchodník, ženat, bytem v Českém Malíně udává:

13. července 1943, asi v 7 hodin ráno přišli Němci do naší obce a vyhnali všechny obyvatele na ulici. Odvedli nás všechny na pole v blízkosti Ukrajinského Malína. Tam mne Němci pustili, pravděpodobně jako invalidu, neboť nemám levou nohu. Moje žena Tonička a chlapeček Jaroušek, starý 1 rok 2 měsíce, zůstali tam. Němci nedovolili, abych se s nimi rozloučil. Domníval jsem se, že budou odvedeni na práci a vrátil jsem se domů. Tu začala střelba v Ukrajinském Malíně. Když jsem přišel domů, moje matka rychle ukrývala věci. Občas bylo slyšet střelbu. Němci začali pálit domy. Vyšel jsem ven, viděl oheň a slyšel křik žen a dětí. Němci se přiblížili také k nám. Já s matkou jsme se schovali v máku za stodolou. Ona se pak vrátila k domku, aby vyhnala dobytek. Němci ji zahlédli a zadrželi, pak ji zavřeli do chlívka a tam ji upálili. Při tom do chlívka stříleli.

Dále jsem viděl, že dvě moje sousedky Krámská Růžena a Rendlíková Julie si klekly před Němce a prosily je, aby je nechali na živu. Němci do nich kopali a křičeli „banditi“. Pak je strčili do stodoly a stodolu zapálili. Z mých příbuzných Němci upálili moji ženu Toničku, chlapečka Jarouška, dále moji matku Anastasii a otce Ivana Žrouta. Ten byl upálen v kostele v Ukrajinském Malíně. Žena s děckem byla upálena v stodole Josefa Dobrého. Mezi Němci někteří mluvili rusky a polsky. Mnozí z nich měli na čepici umrlčí znaky. Byli mezi nimi také Ukrajinci, oblečení v černé uniformy Schutzmannů. Po hlasitém přečtení schváleno a podepsáno.“

V závěru publikace je vyjádřena světlá naděje, že vedle Malína i Lidice a Ležáky vstanou z popele a zazní zde české řeč, vytryskne veselá česká píseň. „Lidice-Ležáky-Český Malín… nechť tato jména znovu promluví – nechť promluví pro ten nejtvrdší rozsudek za všechny zločiny, spáchané na našem lidu!“

Karel Štusák

Vyšlo v čísle 21 (12. října 2011)