Nejen o vině a usmíření

27.07.2015 10:57

 

 

 

Nejen o vině a usmíření

 

Zločin a trest. Vina a odpuštění. Příčina a následek. Slova, která mne vytrvale pronásledovala při čtení knížky Jiřího Poláka, nazvané Směli jsme zůstat. Sledoval jí „kritickou sebereflexi české strany tam, kde vůči Němcům přetrvává zaujatost, mýty, legendy a polopravdy; … co možná nejobjektivnější pohled na soužití obou národů v minulosti“.

Šlo mu, kromě jiného, o „vzbuzení hlubší empatie vůči všem nevinným Sudetoněmcům, které postihlo vyhnání z Čech a Moravy…“ Autor svou knihu označil za alternativní pohled na česko-německé soužití ve světle životních příběhů sudetských Němců za severovýchodních Čech.

Historik Bohuslav Peterka ji charakterizoval jako bezesporu „odvážný počin, vnášející do obecně vžitých představ a klišé nové impulsy k zamyšlení“. Po jejím přečtení s ním v tomto bodě souhlasím. Dodávám, že je to kniha vyvolávající protichůdné emoce. U jedněch odpor, u druhých souhlas, ale také rozpaky a řadu dalších a dalších otázek. Do jisté míry ji lze vnímat i jako protipól knihy Útěky a vyhánění z pohraničí českých zemí 1938-1939 Jana Bendy (Karolinum, 2013).

Jako Čech si Jiří Polák uvědomuje, že v první polovině minulého století nacistické Německo vyvolalo síly zla, které ze světa sprovodily miliony nevinných lidí, s dovětkem, že na sklonku druhé světové války se zaslouženě obrátily proti němu. V souvislosti s odsunem vytrvale používá pojem vyhnání a vyhnanci. Cituje publicistu Viléma Baráka, jenž soudí, že se „nelze schovávat za závěry Postupimské konference (opět ono alibistické, že nám někdo něco vnutil)… Nárok na mstu není součástí civilizovaného právního řádu“.

Polák zmiňuje počáteční divoký odsun, kdy k čs. hranicím několik dnů pochodovali lidé s batohy, nůšemi, s malými vozíčky. Když „zbědovaný zástup konečně došel na hranici s Německem či Rakouskem z předmnichovských dob, ponechali trýznitelé vysílené, hladové a nemocné svému osudu“. K excesům, bohužel, při něm docházelo, což ovšem do značné míry vyvolaly neblahé zkušenosti s Němci žijícími v našem pohraničí a následně s šestiletou nacistickou okupací. Rozhodně lépe na tom byli ti, kteří byli později zařazeni do řádného organizovaného ODSUNU (TRANSFERU).

Musím připomenout druhou stranu téže mince. Totiž, že k vyhánění skutečně došlo. A to v roce 1938 z českého a moravského pohraničí - Čechů, Židů a německých antifašistů. Příběhy těchto ve třech vlnách prchajících lidí, stále zůstávají v zapomnění. Po podepsání potupného mnichovského diktátu museli Češi za posměchu Němců odstraňovat české nápisy, čistit kanály a uklízet záchody. Násilí se nevyhnulo ani ženám a dětem. Byly týrány, bity. Podle zprávy z Jablonecka si vyhnanci s sebou nesměli vzít vůbec nic. Neměli kde spát, neměli co jíst, neměli ani prostředky na zajištění základních životních potřeb. V rámci otevřené diskuse není na škodu předkládat všechny dostupné skutečnosti. Tedy i ty obsažené v Bendově práci.

V Polákově knize mne nejvíce zaujaly výpovědi Němců svázaných s naším pohraničím. Podle Konrada Riegera „německý a český národ by jeden druhému měly prominout, co zlého si v minulosti udělaly. A měly by k sobě najít cestu. Spojme se a utužujme vzájemné partnerství a přátelství v zájmu toho, aby se hrůzy minulosti už nikdy neopakovaly a abychom my a naši potomci mohli žít ve sjednocené mírové Evropě, jež bude dobrou matkou všem evropským národům.“

Lze vůbec odpustit útoky freikorpsu na naše pohraničí, řádění henleinovců, lze odpustit protektorát, lze odpustit Lidice, Ležáky, Javoříčko…? Lze odpustit…? Asi těžko, nicméně v zájmu přátelské sousedské přítomnosti i budoucnosti je nezbytné o minulosti mluvit otevřeně. Tuto snahu Jiřímu Polákovi rozhodně upřít nelze. V souvislosti s poválečným odsunem odmítám jeho pojem vyhnání, neboť samotný odsun německé a maďarské menšiny z ČSR je otázkou, kterou je nutno posuzovat v mezinárodně právní a politické konstelaci konce druhé světové války. To znamená, že se na něm podílely velmoci, ostatně proběhl i v jiných státech.  Nejde tedy o izolovaný problém československo-německý.
Transfer německého obyvatelstva nelze posuzovat izolovaně bez srovnání s postupem dalších států protihitlerovské koalice. Obdobné požadavky během druhé světové války formulovala například také polská a jugoslávská exilová reprezentace a domácí odboj v těchto státech. Rozhodující pro jeho provedení však byl postoj velmocí. A rovněž fakt, že významnou součástí agresivní nacistické politiky se staly především německé menšiny.

Polák svou prací bezesporu nutí přemýšlet. Nabízí pohled těch druhých – tedy Němců – na Čechy. Svým způsobem čtenáře tlačí k úvahám, odkud a kam jako národ(y) kráčíme. I formou rozhovorů s pamětníky. Již zmiňovaný Konrad Rieger přiznává svou vinu „členstvím v hitlerovské polovojenské organizaci a poté kratičkou příslušností k válečnému námořnictvu“. Po válce, jak dodává, se tuto nelichotivou epizodu z mládí snažil odčinit. Až do konce života (zemřel 14. února 2013) zůstal v Čechách, kde má rodinu.

Truhlářský mistr Ferdinand Scholz byl nejstarším vojákem ze Sedloňova v Orlických horách (z obce do roku 1945 nesoucí název Sattel), který narukoval k wehrmachtu. Jednoznačně byl rodem Němec, zatímco jeho vnuk, hajný Josef Kočmíd, sám sebe vnímá spíše jako Čecha. Zajímavé je, že on sám v souvislosti s částí jeho rodiny hovoří o odsunu. Na poznámku autora, že drtivá většina sudetských Němců šla za Konradem Henleinem a jeho SdP přitakává s tím, že jejich pohnutky „se v mnoha myslích ne vždy překrývaly s agresivními cíli nacismu. Svou roli podle něj sehrála i davová psychóza. Jeho dědeček přiznával, že Hitler „dokázal … i slušný Němce, úplně zblbnout. Nakonec je dovedl ke katastrofě, o níž se nikomu předtím ani nezdálo“.

Podle jeho vnuka Kočmída sudetští Němci Hitlerovi posloužili nejdříve jako pátá kolona a byli mu dobří nejspíš jen jako „kanonenfutr pro wehrmacht“. Nápravu česko-německých vztahů podle něj zajistí až mladá generace obou národností. Cestu vidí v otevřeném dialogu, tedy říkat jim o minulých událostech pravdu, co možná nejobjektivnější pravdu. Za obzvláště závažná pokládám jeho následující slova: „Všechno je založený na slušnosti a vzájemném chápání toho druhého. Hlavně nesmí nastat politický nátlak. To je strašně důležitý, protože jinak se lidi nechají zneužít pro ty či ony cíle… už jsem tu citoval výrok dědy Scholze, že Němci (dnes to může být kdokoliv jiný) se nechali Hitlerem úplně zblbnout. A to se už nikdy nesmí stát.“¨

Knihu vydal Jiří Brauner – Kartuziánské nakladatelství. (Kartouzská 6, 612 00 Brno; mobil: 603 247 540; e-mail: jirkabrauner@gmail.com)

                                                                          

                                                                          Jana Vrzalová