Nejen o statečném životě

07.11.2011 17:17

 

Odvaze se člověk musí učit neustále. Někdo je rváč a hrdina od narození, nebezpečí ho příjemně vzrušuje. Potřebuje ho jako ryba vodu. Sochor však není z těch lidí. Má jemnou, citlivou duši, která není obrněna proti strachu, leda silnou vůlí. Válka není jeho živel, ale těžká povinnost, kterou na sebe uvědoměle bere jako vlastenec a voják republiky i jako člověk, kterému nacisté vzali domov a který ví, že není jiné cesty než cesta boje, chce-li ten domov znovu mít.“

Tak náš přední autor literatury faktu Karel Richter charakterizuje legendárního velitele samopalníků čs. vojska v SSSR za druhé světové války, generálmajora in memoriam Antonína Sochora, jednoho z pěti Čechoslováků, vyznamenaných za mimořádnou statečnost v boji nejvyšším sovětským vyznamenáním - Zlatou hvězdou hrdiny SSSR. Nejen o odvaze jsme si s autorem povídali nad jeho knížkou Statečný život a tajemná smrt podplukovníka Sochora, vydanou pražským Nakladatelstvím MarieTum.

 

Poprvé jste se Sochorův příběh rozhodl zpracovat někdy v roce 1984 na výzvu tehdejšího vojenského nakladatelství Naše vojsko. A to knihou Nepřítel na dosah. Po čtvrt století jste se k tomuto tématu vrátil, proč?

Životní osudy vlasteneckých vojáků a účastníků národně osvobozeneckých bojů mě zajímaly už jako gymnazistu. Válečné příběhy patřily k mé nejoblíbenější četbě. Ne proto, že bych nacházel nějaké zvláštní zalíbení ve válkách jako takových a že by mě neodpuzovala jejich hrůzná ničivost, utrpení a smrt tisíců a milionů lidí. Vnímám je shodně s většinou lidí jako neblahé vybočení z normálního běhu života lidských pospolitostí, národů a států, kontinentů, světa.

Je to nepochybně neštěstí, které čas od času zřejmě zákonitě postihuje lidstvo v důsledku uplatňování násilí při řešení společenských rozporů a mocenských zájmů. Lidský svět se ostatně v tomto směru nijak neliší od zákonitostí životních projevů jiných živočišných druhů v přírodě. Lidé jsou ovšem, na rozdíl od zvířat, díky své vyzrávající civilizační vyspělosti nadáni schopností válkám zabraňovat dosahováním rozumné dohody, ale vymýtit je jako plevel z lidských dějin se asi dlouho nepodaří, pokud je to vůbec možné.

 

Historie nás učí, že válečné střety mají různý charakter.

Válka je generátorem biofilních a nekrofilních dispozic lidstva živočišného druhu. Dokáže podnítit k netušeným výkonům v pozitivním i negativním smyslu, což může svádět k jejich obdivu a vzývání.

V závislosti na příčinách a cílech lze a je žádoucí války podle okolností zavrhovat a odsuzovat jako nespravedlivé, loupeživé, dobyvačné a zločinné, anebo naopak pochvalně hodnotit, ba oslavovat jako nutné, spravedlivé, revolučně prospěšné, obranné, osvobozenecké a rozhodně pozitivní. My, Češi, zřejmě patříme k národům, jejichž dějinným údělem je vést převážně války obranné, zachraňující nebo obnovující naši nezávislou existenci.

Mě jako historika zvláště zajímají obě novodobé světové války, které jsou zvláštním případem využití širšího mnohonárodního válečného konfliktu jakožto vhodné, ba kýžené příležitosti k vedení naší vlastní národně osvobozenecké války, kterou bychom osamoceně neměli sílu vést s reálnou nadějí na úspěch. Z tohoto zorného úhlu se obě tyto války, zahrnující i naši spravedlivou, národně osvobozeneckou válku jeví, navzdory jejich ničivé zrůdnosti a nelidskosti, jako vítězství demokracie ve světě a povzbudivý důkaz schopnosti našeho národa obhájit svou existenci, coby zdařilé zkoušky jeho vitality, pospolité odhodlanosti, obětavosti a síly. Je to posilující a inspirující podnět k mírovému rozvíjení a zdokonalování toho, co bylo za cenu válečných obětí dosaženo a uhájeno.

 

Každý člověk však na válku nahlíží z jiného úhlu pohledu. Pro někoho je zdrojem vysokých zisků, ať již územních nebo finančních, pro jiného jakousi výzvou, chcete-li zkouškou sebe sama, pro dalšího je příležitostí jasně ukázat svůj vztah k rodné zemi…

Národ je složen z jedinců, takže válka je pro každého z nich prověrkou jeho vlastních sil, schopností a uvědomělého odhodlání podílet se na úspěšném zdolání válečných překážek a strázní a nelitovat přitom ve společném zájmu vlastních obětí. Podíl na boji ve prospěch celku by měl být povzbuzením pro mírovou práci ve prospěch celku, která je podmínkou rozvoje tohoto celku. Z těchto myšlenkových podnětů vycházím ve své literárním práci orientované na válečné dění a hrdinství vlasteneckých vojáků, jako byl Antonín Sochor.

 

Neměl jste pochybnosti, zda se do psaní pustit znovu? Vždyť smrt Antonína Sochora je, podobně jako úmrtí M. R. Štefánika či Jana Masaryka, opředena záhadami a mnozí si pořád kladou otázku, zda šlo o nešťastnou náhodu nebo o úkladnou vraždu.

Již před lety, za bývalého režimu, při prvním zpracování jeho životních osudů jsem byl naplněn obdivem k jeho statečnosti a zároveň k jeho sebeobětavému vlastenectví a upřímné lidumilnosti. Je pro mě vzorem českého vojáka, pro kterého válka není řemeslem, ale těžkou povinností občana, vlastence, již je odhodlán plnit ze všech sil v zájmu budoucího šťastného života svých drahých rodičů, sourozenců, své ženy a dítěte, svých přátel, celého národa. Přijímá celou tíhu boje se všemi riziky, nesnaží se vyhýbat nebezpečí v zájmu uchování svého soukromého štěstí, je připraven obětovat pro společné vítězství třeba i svůj vlastní život. To je vlastenectví hodné nejvyššího obdivu. Za totality nebylo ovšem možné otevřeně hovořit o všem, co tehdejší hrdinové museli překonávat sami v sobě, a nebylo možno ani pokoušet se o objasňování nejasností, rýsujících se v oficiálním výkladu československého odboje. Proto jsem rád přijal podnět nakladatelství MarieTum jako příležitost přispět k nápravě někdejších politických deformací výkladu historie života a bojů čs. vojska v SSSR.

K úplnému vyřešení záhady Sochorovy smrti není dosud shromážděn dostatek faktografických podkladů. Musíme se prozatím spokojit s možností svobodně zvažovat všechny alternativy a načrtnout životopisný portrét hrdiny bez ideologické ornamentalistiky v jeho svrchované úctyhodné pravdivosti. Akci tajných služeb sledující vyloučení obavy, aby hrdina SSSR „nepřešel k ideovému nepříteli“, jako se to stalo v případě Antonína Buršíka, nelze vyloučit.

 

Obraťme list a zkusme se na Sochora podívat očima současníka. Čím to, že lidé jako on byli ochotni vzdát se pohodlí domova a od léta 1939 se trmácet Evropou, zažít třeba internaci v Kamenci Podolském, Olchovcích či v Suzdalu, návrat do Oranek, kde se už připravovali na Buzuluk. Biflovali taktiku, teorii střelby, vojenskou topografii, aby mohli bojovat za svobodu své vlasti? Dokázali by něco takového současníci?

Jestli by současníci dokázali to, co on, vzdát se pohodlí domova a riskovat život, zejména v postavení manžela a otce rodiny? Jsem přesvědčen, že i dnešní mládež je nadána týmiž geny vlastenectví jako mládež v dobách války. Naplno by se to jistě prokázalo, kdyby, nedej bůh, nastalo totéž ohrožení národa jako kdysi. K velkým činům inspirují velké podněty. Zatím se vlastenectví projevuje hlavně při hokejových zápasech národního mužstva, ale i to je důkazem, že je v myslích a srdcích neustále přítomno, připraveno dát o sobě vědět podle okolností. Doufejme, že nebude třeba, aby se projevovalo hrdinskými činy na bojišti, jimž jsme ovšem povinni prokazovat nepomíjivou úctu.

 

 

 Sochorovým náboženstvím, zapsaným v českobratrské církvi, byly myšlenky zrozené z husitství, postoje Petra Chelčického a Jana Ámose Komenského. V souvislosti s tím se nabízí otázka o roli školy ve výchově dětí. Na obchodní akademii v Teplicích, kam Antonín Sochor od září 1929 chodil, studovala například i Věra Hynková-Vejvodová, která za občanské války ve Španělsku působila v republikánském rozhlase a později zahynula jako partyzánka v jugoslávských horách. Studoval tam rovněž František Fajtl, čs. stíhací letec mj. bojující v Anglii. Sotva to bylo tím, že tito lidé se už coby hrdinové narodili.

Že na vyspělost Sochorovy vlastenecké uvědomělosti mělo vliv náboženství, dobří učitelé a výchova v rodině, je nepochybné. Obávám se, že dnešní škola, ale i literatura faktu a publicistika v kontrastu s přehnaným ideologicky a propagandisticky vypjatým výchovným působením za totality, historické tradice jako fundament výchovy národní hrdosti poněkud zanedbávají v domnění, že evropská integrace vyžaduje odložit národní cítění v šatně jako nepotřebné.

 

Opomíjení výchovy k vlastenectví, které mnozí – zejména ve vztahu k EU - považují za přežitek, ovšem vede k tomu, že si necháváme plivat na vlastní dějiny, bez odporu připouštíme jejich překrucování podle toho, jak se to právě někomu „hodí do krámu“.

Nevím, jestli by si Němci, Angličané nebo Francouzi dali bez odezvy líbit znevažování svých velkých státníků anebo jestli by mlčky přihlíželi, tak jako my, například vydání knihy Tomáše Krystlíka Zamlčené dějiny (Beta Books, divize Alfa Nakladatelství, 2010), v níž se tvrdí, že Češi od časů Palackého žijí „ve vybájených představách o sobě jako o národu, o své minulosti, o národních mýtech a bludech, které vycházejí z vylhaných obrozenských představ a vytvářejí si neustále nové“.

České historické mýty a bludy údajně přežívají i po roce 1989, i když Češi prý podvědomě tuší, že jejich národní identita je budována na nepravdách, ale „drží se usilovně a křečovitě osvědčených lží o národní minulosti, nemajíce se o co jiného opřít“.

Žižka prý byl masový vrah, husitské běsnění vraždilo lidi a ničilo evropská města, Masaryk toto běsnivé husitství glorifikoval a převzal do svého národního programu, období po bitvě na Bílé hoře se mylně vnímá jako tři sta let poroby, temna, germanizace a utrpení pod cizí nadvládou, ačkoliv ve skutečnosti prý šlo o kladný a prospěšný vliv katolické kultury. Masarykova filozofie má údajně nebezpečně blízko k pangermanismu a filozofiím totalitních režimů, Karel čapek jakožto „velký obdivovatel tatíčka Masaryka“ byl podle Krystlíka „politický hlupák“.

Vrcholem nestoudných urážek českého národa je tvrzení, že „Henlein se vícekrát pokusil přebudovat československý stát na demokratickém základě, ale Češi na to nepřistoupili“, a tím se „vlastním přičiněním dostali do totální mezinárodní izolace“!

Období protektorátu prý Čechům přineslo „řadu pozitivních změn“, například „pracovní uplatnění na perfektně fungujícím německém trhu, rozvoj porodnosti a rozkvět kultury“.

Jaký je rozdíl mezi těmito nacistickými žvásty a malováním hákových křížů na zdi a vykřikováním nacistických hesel v ulicích?

 

V závěru knihy píšete, že Antonín Sochor byl příkladem vlastenecké obětavosti, která je hodna úcty nejvyšší. Pochybuji, že by aktivitám podobných „pisálků“ dokázal nečinně přihlížet.

S takovouhle netečností k urážkám národa by se Antonín Sochor rozhodně nesmířil. Nesmiřujme se s nimi ani my! To by pak celá naše válka za osvobození i se všemi oběťmi byla zbytečná. Nesmíme dopustit, aby vznikla takový dojem. Tohle přece Evropská unie od žádného ze svých členských národů nepožaduje.

(Knihu vydalo nakladatelství MarieTum.)

Jana Časnochová-Vrzalová