Našinci v zákopech Velké války

09.09.2014 11:21

Člověk je zřejmě tvor nepoučitelný. Ani tragédie, které svět postihly v minulém století – dvě světové války – nebyly, bohužel, lekcí dostatečně tvrdou. Ve chvíli, kdy čtete tyto řádky, se někde střílí, vraždí, ozývá se dětský pláč a křik naplněný strachem z vojáků…

Minulost je třeba neustále připomínat jako varování před bolestí, zabíjením a novými hroby, abychom se s protiválečnou písní Marlen Dietrich zase nemuseli ptát: „Řekni, kde ty kytky jsou…“ (Sag mir wo die Blumen sind).

Mnohé informace autorka čerpala z ledčické školní kroniky, psané ve válečných letech 1914-1918, z deníku vojáka, ze starých fotografií, z rodinných vzpomínek i pamětí legionářů. Její vyprávění o ledčických mužích, kteří bojovali ve válce, od jejíhož vypuknutí letos uplynulo sto let, je plné informací, které se běžně dohledat nedají a o nichž se v hodinách dějepisu žák sotva co doví. Právě v tom je její práce obzvláště cenná. Nejenže dává nahlédnout do doby vzdálené očima pamětníků, současně přibližuje její atmosféru, jejího ducha.

Také zásluhou zápisků řídícího Aloise Seidla do školní kroniky. Několikrát v ní kupříkladu zmínil častou pomoc ledčických občanů vojákům na frontě. Psal  také o tom, jak nemilosrdně zasáhla zdejší občany. Civilisté čím dále tím hůře snášeli bídu, nedostatek potravin, mléka pro děti, léků, osiva k hospodaření i nepřítomnost mužů, což vedlo k posílení emancipace žen, jež byly nuceny zastávat i dříve čistě mužské práce. Navzdory rostoucí nouzi byli ti, co zůstávali doma, solidární s těmi na válečném poli.

Zvláštní místo patří památce mladičkého ledčického rodáka Antonína Frice (1891-1914), jehož jméno, stejně jako dalších jednatřiceti našinců, je rovněž zvěčněno na pomníčku padlých na tamní návsi. Jeho deníček, z něhož čerpala, je plný kontrastů – drobných a vzácných radostí, dlouhých hodin vyčerpání, strachu a hrůzy, naději i zoufalství. Z každého jeho slůvka je cítit beznaděj z toho, „jak jsou vojáci bezcitně ovládáni, jak jsou denně zneužívány ‚velké‘ pojmy, jak je s člověkem manipulováno ve jménu těch nejušlechtilejších idejí“.

Antonín Fric mohl v životě ledasčeho dosáhnout, mohl milovat, vychovat děti… Avšak padl jako jeden z mnoha. „Ti, kteří přežili, zjistili, že v očích vládců nemá člověk žádnou cenu…“ zdůrazňuje autorka.

To byl také jeden ze stěžejních důvodů, proč Ivanka Plicková sepsala útlou, leč zajímavými fakty nabitou knížečku Našinci v zákopech Velké války. Připomněla „včerejšek“, abychom - řečeno jejími slovy – „posoudili dnešek a vážili si ho…

Dějiny k nám denně mluví a varují. Co jim odpovíme?“

Knihu vydala obec Ledčice (277 08 Ledčice 45; www.ledcice.cz; tel.: 315 765 513).

 

                                                           Jana Vrzalová

 

 

„26. ledna 1915 vypravuje správa školy 564 kusy papírových podešvů pro vojíny v poli zásluhou výpomocného učitele Antonína Šorma. Před tím 24. 10. 1914 vypraveno za sebrané dětmi peníze 8 párů dětmi zhotovených vlněných punčoch, 8 párů vlněných nátepníčků a balík cupaniny.“

 

             Zapsáno řídícím Aloisem Seidlem do ledčické školní kroniky