Náš velitel (Vzpomínají spolubojovníci)

10.03.2005 15:37

„Starý pán“
Člověk, kterého jsme si vážili a plně mu věřili. Člověk s hlubokou láskou k vlasti a k její svobodě, přítel sovětských lidí. Člověk hluboce nenávidějící fašismus a jeho nositele, kteří mu zabili syna.


My, kteří jsme byli od roku 1939 pod jeho velením, jsme ho mezi sebou nazývali „starý pán“; byl přece o tři desítky roků i více starší většiny nás, kteří jsme s ním dobrovolně zůstali v Sovětském svazu.
On schvaloval výběr prováděný našimi orgány v řadách k odsunu ze sovětského území určených příslušníků československé jednotky, která tam byla internována. Vybraní důstojníci, rotmistři a poddůstojníci vytvořili historickou „oranskou skupinu“. Byl jsem jejím nejmladším příslušníkem a pod Svobodovým velením v Buzuluku organizovala a připravila, zdůrazňuji dobře připravila, do boje naši jednotku, po prvním boji nazývanou „sokolovský prapor“. Naše jednotky, zformované na sovětském území pod velením Ludvíka Svobody, od roku 1942 byly trvale nedílnou součástí jednotné československé zahraniční armády, která tehdy měla již např. části u Tobruku a v Anglii.
„Starý pán“ nás, muže a ženy, vedl do mnoha bojů. Když to situace dovolovala, řekl nám vždy před bojem pár dobrých slov. Velmi dobře si pamatuji, jak ještě v září 1939 posílal do boje s německým letectvem v Tarnopolu vůbec první bojovou jednotku naší, sotva vznikající zahraniční armády. Šlo o kulometnou protiletadlovou jednotku, jejímž jsem byl příslušníkem. Vojáci s těžkými a lehkými kulomety, ale v civilních oděvech. Před odchodem jednotky od regionu nám řekl: „Nezapomeňte, že jste československými vojáky!“ A my jsme to nezapomněli.
Stejně k nám mluvil před útokem na Kyjev a před strašnými boji u Dukly. Byl tam nejdříve velitelem brigády, potom armádního sboru. Když mne v noci z 5. na 6. listopadu 1943 našel se samopalnou četou, které jsem tehdy velel ve středu Kyjeva u Sochora, kam jsem se probil s naším praporem, ptal se mne: „Kde se tady, chlapče, bereš?“
Cožpak mohu zapomenout na to, jak jsme toho nešťastného 9. září roku 1944 zastavovali bojovníky čelního praporu, překvapené situací vzniklou protiútokem německého pluku, podporovaného tanky? Bylo to jižně polské osady Machnówka, známé z historie. Cožpak mohu zapomenout, že to byl generál Svoboda, již velitel našeho sboru, který mne, raněného do plic, 13. září 1944 vytáhl ze zákopu poblíž kóty 534, nějakých tři sta metrů před útočícím nepřítelem a na jeho slova, která mi tehdy řekl: „Už i ty, chlapče?“ A to mi řekl velitel sboru, jehož přítomnost udržela na výši bojovou morálku bojovníků v těžkých bojích o krvavou kótu 534.
Jsou prostě v životě momenty, které jsou nezapomenutelné.
A tak, když vzpomínám památky „starého pána“, s kterým jsem byl i po válce v častém styku, a který mne již za války – a nejen mne – nazýval „chlapcem“, vzpomínám památky člověka, kterého jsem si vysoce vážil A nejen já. Vážili si ho všichni ti, kteří věděli, že bojoval ve dvou světových válkách za svobodu této země a kteří mu vždycky, i když byl v nemilosti u mocných tehdejšího našeho světa, plně věřili. Byl jsem, a po celý poválečný život jsem zůstal jeho „chlapcem“. Jako takový jeho památku nezapomínám, neboť ji prostě zapomenout nemohu. Jsem „nejmladší“ ze čtyř dnes u nás žijících příslušníků zmíněné „oranské skupiny“.


Genmjr. doc. Ing. Oldřich Kvapil, CSc.
 


Vlastenec se smyslem pro vojenskou čest
Ludvíka Svobodu jsem poznal jako československého vlastence s vysoce vyvinutým smyslem pro vojenskou čest. Nesl v duši těžké trauma mnichovské zrady západních spojenců ČSR a kapitulace naší armády v roce 1938. Na druhé straně poznal jako ruský legionář předrevoluční Rusko a jako velitel československé skupiny Východ i nové Rusko – Sovětský svaz. Tehdy existující sovětsko-německou smlouvu o neútočení L. Svoboda prozíravě vnímal jako taktický tah sovětského vedení, který má oddálit útok nacistů na jeho zemi, a tak zabezpečit přípravu SSSR na vítěznou válku s hitlerovským Německem. Tak dospěl tehdejší podplukovník Svoboda k přesvědčení, že naše vlast bude osvobozena ze spárů hitlerovského Německa Rudou armádou.
V tom tkví logika boje L. Svobody za svobodné Československo. Proto se dohodl se sovětským vedením (na základě Čs. sovětské úmluvy o společném postupu ve válce proti hitlerovskému Německu) na zformování československé vojenské jednotky na území SSSR. Do novodobých dějin našeho národa se L. Svoboda zapsal zejména dopisem, jímž se uprostřed války obrátil na vrchního velitele ozbrojených sil SSSR. Maršála Stalina
v něm žádal o nasazení naší jednotky do bojů na frontě. Byla to pro Sovětský svaz těžká doba. Německá vojska se blížila ke Stalingradu a pronikala na severní Kavkaz.
Ano, byli jsme jen kapkou v moři sovětských vojsk, ale byli jsme první zahraniční jednotka, která se přihlásila k boji po boku Rudé armády. A bylo to v době, kdy západní spojenci SSSR z roku na rok odkládali otevření druhé fronty v Evropě. Skutečnost, že na východní frontě, hlavní frontě druhé světové války, bojuje československá vojenská jednotka, byla významnou podporou prezidentu Edvardu Benešovi v jeho úsilí o začlenění ČSR do antihitlerovské koalice národů, jako jejího plnohodnotného člena.
Čím jsem starší, tím častěji se mi vracejí vzpomínky na jednotlivé okamžiky z bojových situací, ale i poslední okamžiky našeho prvního odjezdu na frontu, když jsme opouštěli Buzuluk. Dodnes se mně jasně vybavují slova, s nimiž se na nás, vojáky 1. československého samostatného polního praporu, obrátil náš velitel plukovník Ludvík Svoboda. „Náš prapor je jen kapkou v moři vojsk Rudé armády,“ řekl a pokračoval „ale, tak jako se v tomto moři neztratily osádky jednotlivých tanků, posádky letadel, jednotlivé čety a družstva i jednotliví rudoarmějci, kteří se vyznamenali činy mimořádného hrdinství, tak by se v tomto moři vojsk Rudé armády neměl ztratit ani náš prapor.“
A neztratil se! Postarali se o to hned Otakar Jaroš, Jaroslav Lom, Ignác Špígl, Josef Černý, Antonín Sochor, Hynek Voráč a další muži i ženy – hrdinové prvního bojového vystoupení naší jednotky v bitvě o Charkov, při obraně Sokolova a v bojích na řece Mža.
Po bojích v sokolovském prostoru se zúčastnila naše jednotka mnoha bitev, které svedla Rudá armáda s německými vojsky. Ze všech těchto bitev mi zůstal ve vzpomínkách obraz L. Svobody jako velitele nejen moudrého, ale i statečného. Charakterizuje ho i tato frontová epizoda. V době nejtěžších bojů na Dukle zazvonil na velitelském stanovišti velitele sboru telefon. Velitel frontu maršál Koněv žádal k telefonu generála Svobodu. Náčelník štábu hlásil, že velitel sboru je u jednotek v dotyku. Koněv nařídil generála okamžitě vyhledat. Když se tak stalo, rozzlobeně mu vyčinil. „Pane generále, zakazuji vám být samopalníkem…“
Připomněl jsem tuto epizodu proto, že měla pokračování i dlouho po válce, za poslední návštěvy a Koněvova léčebného pobytu v Karlových Varech. Tehdy prezident L. Svoboda pozval maršála Koněva a generálplukovníka Štemenka, který byl také v Karlových Varech, do Lán. Setkání bylo srdečné a beseda živá, jak tomu bývá při setkáních spolubojovníků. A tu se obrátil prezident na maršála: „Pamatujete si Ivane Stěpanoviči, jak jste se na mne rozzlobil, když jsem byl velitelem sboru?“ Maršál si někdejší epizodu dobře pamatoval. Odehrála se krátce poté, co jmenoval L. Svobodu velitelem sboru. Prezident vysvětlil, že šel tehdy dopředu, aby v těžké situaci osobním příkladem pozvedl bojový duch útočících jednotek.
Ludvík Svoboda byl zosobněním nejlepších tradic našeho národa a armády v boji za svobodné Československo.


Genpor. PhDr. Jaromír Machač
 


Byl to zlatý člověk
S podplukovníkem Ludvíkem Svobodou jsem se poprvé setkal 27. prosince 1941 v Buzuluku. Poté, co jsem prožil překrásné Vánoce na našem zastupitelském úřadu v tehdejším Kujbyševu ve společnosti našich diplomatů, přijel jsem do Buzuluku s přesvědčením, že další část života už prožiji mezi svými. Když jsem konečně našel domek, v němž byli ubytováni první čtyři příslušníci naší jednotky, zažil jsem opravdový šok, neboť otevřít mně přišel můj bratranec JUDr. Bedřich Samet, který opustil Československo již v roce 1937, takže jsme se setkali po téměř pěti letech.
Velitel jednotky bydlel v hotelu, kam jsem neprodleně zašel, abych mu předal nějaké písemnosti z Kujbyševa.
Již první můj dojem byl nezapomenutelný. Téměř aristokraticky vyhlížející krásný statný muž mě fascinoval na první pohled. Hovořil pomalu, jakoby přemýšlel o každém slovu. Velmi se zajímal o mé osudy, zahrnul mne spoustou otázek. Když jsme se loučili, prohodil, že na svůj věk jsem toho prožil dost. To mi tehdy bylo něco přes jednadvacet let.
Stal jsem se šestým členem naší buzulucké posádky. Kromě již zmíněných, pplk. L. Svobody, Bedřicha Sameta a mojí maličkosti, si vzpomínám ještě na Zoltána Wollnera a JUDr. Davida Steinera, ten šestý člen mi
nějak vymizel z paměti.
Prožívali jsme po namáhavých dnech krásné večery, neboť náš velitel nám téměř denně dělal společnost, občas přinesl lahvičku na povzbuzení. Dovedl velmi poutavě vyprávět o svých zážitcích v čs. legiích za 1. světové války, o své činnosti ve svobodné ČSR, o naší jednotce po přepadení Polska, ale také o tom, jaké má záměry po vzniku československé vojenské jednotky na území Sovětského svazu.
Vzpomínám si, jak nás naučil štípat dříví, prakticky nám vysvětlil „anatomii“ polena. Naše pětice – to byly vesměs městské typy, které toho o takových věcech moc nevěděly.
Na generála Svobodu mám řadu vzpomínek. Když jsme se vraceli z několikadenního cvičení s námětem, jak přežít třeskuté mrazy ve volné přírodě, byli mnozí z nás na konci sil, promrzlí, s propálenými botami. Velitel přijel jednotce vstříc a laskavými slovy nám dodával odvahu. Těžko na cvičišti, lehko v boji.
Ve svých projevech při různých příležitostech používal náš velitel často obratu, že dojdeme do Prahy s bodáky hrdě vztyčenými. Jaké asociace v našich myslích vyvolal tento obrat, lze si snadno domyslet.
Bylo to začátkem roku 1968, kdy generál Ludvík Svoboda pobýval v teplických lázních. Uspořádali jsme setkání. Za stoly sedělo asi pětadvacet legionářů a pan generál se s každým pozdravil a některé oslovoval příjmením, měl vynikající pamětˇ. Když přišel ke mně, řekl doslova: „Tys byl v Buzuluku jeden z prvních a stal se z tebe dobrý minometčík.“
Generál Svoboda měl u svých vojáků ohromnou autoritu. Věřili jsme mu a měli jsme ho moc rádi. My, tehdy mladí lidé, jsme ho považovali za jakéhosi našeho tátu. Nechápeme, jak se dnes do tohoto skvělého člověka může navážet kdejaký pisálek, který sám v životě ještě nic nedokázal.


Plk. Bedřich Seliger
(Honorář na Fond NO)


„… zůstaly jen vzpomínky, a ty odejdou s námi.“
Skončila válka a ubíhal rok za rokem. A co rok se slavila nějaká výročí bojů na Rusi. Neměla jsem moc ráda ta výročí; vždycky mi přidělala práci. Žádosti o besedy, o tom či onom výročí, o té či oné události. Školy, továrny, vojenské útvary. Televize, noviny, psaní článků. A těch dotazů! Hlavně na našeho velitele Ludvíka Svobodu.
Zachovalo se mi to v několika článcích mého malého archivu – výstřižků z novin a časopisů. A v jednom z těch článků stojí: „Jeho jednání se ženami bylo něco ze starodávné rytířské ušlechtilosti. Asi bylo pro něho obtížné velet ženám stejným způsobem jako mužům. Asi byl jako Ilja Erenburg toho názoru, že ženy by neměly nosit hrubé vojenské sukno, ale jemné hedvábí. A přesto to byl on, kdo prosadil, aby se naše ženy zúčastnily války a vydaly ze sebe síly v normální době neuvěřitelné. Pochopil touhu žen splnit svou povinnost a bojovat a přitom měl o ně neustále strach. Vždy zdůrazňoval statečnost žen v boji, ale myslím si, že se nikdy nezbavil názoru, že válka je záležitost mužů.“
Mimo můj malý archiv mám ještě jednu milou vzpomínku. To už byl prezidentem a na oslavu 8. března pozval z celé republiky asi sto žen na Hrad. Byla jsem jednou z nich. Vítal přicházející u vchodu do sálu. Když mě uviděl, řekl s úsměvem: „Vítám tě na Hradě, Věrko.“ Velmi mě to potěšilo a hřeje dodnes. Je nás už málo, kteří ho pamatujeme ještě z fronty, zabláceného a unaveného anebo v horku s vyhrnutými rukávy a rozhalenou košilí. Měli jsme ho rádi právě takového, s čepičkou bílých vlasů. Usměvavého a srdečného, statečného muže a výborného člověka. Škoda, že zůstaly jen vzpomínky, a ty odejdou s námi.


Plk. Věra Tichá
 


Odcházel až po posledním vojákovi
Bylo to asi kolem 10. března 1943 po těžkých bojích u Sokolova. Náš prapor splnil daný úkol. Zabránil nacistům v přechodu přes řeku Mža. Němci proto změnili původní záměr a začali s obchvatným manévrem. Hrozilo nám obklíčení, a proto jsme dostali rozkaz k ústupu. Původně jsme měli doplnit zásoby ve městě Čugujev. Pochodovali jsme celou noc a po dvouhodinovém ranním odpočinku jsme v únavném pochodu pokračovali. Když jsme však odpoledne zahlédli severně od nás na horizontu několik německých tanků, bylo nám jasné, že nám nacisté chtějí odříznout cestu a pak nás obklíčit.
Bylo třeba změnit směr našeho pochodu, abychom se co nejrychleji dostali na most přes řeku Severní Doněc. Území za touto řekou ovládala již Rudá armáda. Museli jsme zrychlit krok; pochodující proud našich vojáků se prodlužoval. Poslední k smrti unavené vojáky sbíral lékař MUDr. František Engel a dával je do sanitky, už tak plné k prasknutí.
K večeru jsme se nakonec přiblížili k cíli našeho putování – k mostu.
A tam jsem zachytil výjev, který se každému z nás vryl do paměti. Asi padesát metrů před mostem stálo na okraji cesty auto našeho velitele plukovníka Ludvíka Svobody. On sám tam stál vzpřímený vedle řidiče a díval se na utrmácené vojáky, kteří vedle extrémní únavy prožívali napětí a většinou strach z hrozícího obklíčení. Plukovník Svoboda tam zůstal tak dlouho, dokud z dlouhého pochodového proudu neprošli poslední vojáci. Lze jen těžko popsat úlevu, jakou v nás vyvolal klid našeho velitele, ač jsme tušili, že německé tanky se mohou objevit každou chvíli. Jakmile jsme přešli most, cítili jsme se v bezpečí, protože nás mohla už jen ohrožovat letadla, která jsme spatřili na obzoru.
Myslím, že se sotva najde příslušník našeho tehdejšího polního praporu, který by neobdivoval rozvážnou statečnost plukovníka Svobody. Uvědomovali jsme si, že v nebezpečných chvílích je náš velitel s námi.


Plk. MUDr. Gustav Singer
 


Prosadil zákon o službě žen v armádě
Jedna z mých nejhezčích vzpomínek na setkání s Ludvíkem Svobodou připadá na 29. ledna 1947, kdy se v budově tehdejšího Parlamentu v Rudolfinu projednával zákon o aktivaci žen v armádě. Během války se ženy uplatňovaly v naší východní jednotce na mnoha úsecích, zejména ve zdravotnictví. A dobře se osvědčily. Některé z nich, patřila jsem k nim také, chtěly pokračovat ve své práci, kterou měly rády a ve které se zdokonalovaly i v mírové armádě.
Ale byl tady problém – podle předpisů vypracovaných a schválených ještě v době války ministerstvem národní obrany v londýnské vládě, byla služba žen omezena pouze na dobu válečnou. Bylo nás tehdy asi padesát, které jsme chtěly sloužit v armádě aktivně i v době míru.
Návrh na aktivaci žen byl vypracován na popud Ludvíka Svobody, tehdy ministra národní obrany, který ženám umožnil, aby mohly bojovat a sloužit vlasti. Vždy jim důvěřoval.
Vzpomínám, jak jsem tehdy jako členka delegace našich žen stála na balkoně v budově Poslanecké sněmovny a pozorovala dění dole v sále. Při hlasování o návrhu zákona na aktivaci žen v armádě ne všichni poslanci hlasovali pro jeho přijetí. Byly hlasy pro i proti. Ale většina byla pro jeho přijetí.
Po oznámení, že byl zákon většinou hlasů přijat, se všichni poslanci, bez rozdílu stranické příslušnosti, obrátili směrem k balkonu, kde jsme stály v uniformách se stužkami vyznamenání na hrudi a spontánním potleskem nás pozdravili.
Spolu s ostatními děvčaty jsem šla Ludvíkovi Svobodovi poděkovat. Díky němu se tento moderní zákon podařilo vypracovat a prosadit již v roce 1947. Moc hezky jsme si tehdy s panem generálem popovídaly a zavzpomínaly. Slíbily jsme mu, že budeme i nadále poctivě sloužit.


Plk. Irena Malínská