Nad mučedníky z Lidic

01.06.2012 17:40

Blíží se 70. výročí lidické tragédie. V červnu 1942 mi bylo osmnáct let. Atentát na Heydricha jsme všichni uvítali s nadšením. Rychle vyprchalo, jakmile jsme denně četli červené vyhlášky se jmény popravených. Atmosféru nacistického teroru si nedovede představit ten, kdo ji neprožil. Slovo otřes není dost silné.

V rámci historického bádání o atentátu jsem získal různá zajímavá svědectví. O Lidicích jsem shromáždil materiál čítající sto stran. Část rukopisu jsem poslal před listopadem 1989 dr. Rudolfu Ströbingerovi do Německa, část po listopadu 1989 dr. Zdeňku Mahlerovi do Prahy. Zda něco z mých zásilek použili ve svých knihách a televizních programech mi není známo.

Přibližně ve stejnou dobu, kdy rozhlas vysílal úřední zprávu o lidickém masakru, který otřásl spojeneckým protihitlerovským světem, přijel do Lidic oddíl židovských vězňů z Terezína, aby vykopali hromadný hrob pro zavražděné lidické muže. Mezi nimi byl Oto Hostovský, který přežil holocaust a zaznamenal nezapomenutelný zážitek.

S. Berton, Coolum Beach, Austrálie

Vyšlo v čísle 11 (24. května 2012)

 

Terezín, středa 10. června 1942. V tento den dopoledne nešla naše skupina jako obvykle na Bohušovické nádraží – výjimečně není avizován ani příjezd, ani odjezd transportu – pracujeme dopoledne v SS lazaretu na „Krétě“ na kanalizačních pracích. Příslušníci SS se opalují v lehátkách. V poledne se vracíme do kasáren – na odpoledne je nařízena pracovní pohotovost. Ve 13.30 došel příkaz, aby třicet mužů pracovní pohotovosti nastoupilo na dvůr. Dostáváme krumpáče, lopaty, 35 dkg chleba, 3 dkg margarínu. Podle potravin to tedy vypadá na delší a těžší práci. Takový zvláštní příděl jsem ještě nikdy nefasovali. O otázce, co a jak, nemáme již možnost mezi sebou promluvit. Funkcionář Arbeitsamtu nás odvádí na náměstí.

U SS komandatury stojí nákladní auto s plachtou, opodál osobní mercedes Lagerkomandanta Seidla. Nyní se objevil v bráně komandatury Seidl. Má v ruce baterku a nařizuje nastoupit do nákladního auta, které řídí náš známý pan Veselý. Uvnitř vozu je velký sud chlorového vápna, což nevěstí nic dobrého. S námi jedou jako ozbrojený doprovod čtyři protektorátní četníci. Odjíždíme. Před námi Seidlův vůz, který řídí jeho šofér a adjutant hans Wostrel. Cesta vede přes Doksany směrem ku Praze. Odbočujeme však z hlavní silnice a brzy nato zastavujeme.

Je cítit kouř, nevím odkud. V blízkosti stojí ozbrojený Schupo. Na otázku, co se tu děje, odpovídá lakonicky: Dort unten brent ein Dorf“ (tam dole hoří vesnice. Seidlovo „Allen raus“ přerušuje naše další dohadování. Četníci zůstávají ve voze. Dle rozkazu tvoříme trojstupy. S krumpáči a lopatami na ramenou pochodujeme dolů do vesnice. Vpředu jde Seidl, na konci Wostrel.

Po pravé straně silnice čtu žlutočerný nápis na tabuli – Liditz-Lidice. Je hluboké ticho, jen naše kroky je slyšet v tom příšerném tichu. Vesnice se zdá již napůl vypálená a tichá. Ohořelý inventář domácností leží na silnici a v příkopech – peřiny, šatstvo, boty, radia a také zastřelení psi, kočky, slepice…

Odbočujeme nyní nalevo a zde na louce se nám naskýtá strašlivý obraz – řady a řady zastřelených mužů! Asi deset kroků od nich zastavujeme. Seidl načrtává krumpáčem obrysy budoucího hromadného hrobu. Při práci máme dbát na to, abychom nepoškodili stromy!

Je 16 hodin. Začínáme kopat. Seidl nás pozoruje a čtyři ozbrojení Schupo nás hlídají. Tu a tam je teď slyšet detonace, jinak je hluboké ticho. Schupo se každé dvě hodiny střídají. Pomalu se stmívá. Nařizují nám, abychom snesli veškerý hořlavý materiál a zapálili.

Po třech, hlídáni jedním Schupo, hledáme po vesnici. Ještě zbylé ploty musíme strhávat a doleji je menší sklad prken, který nám slouží po celou noc. Při návratu k hrobu utrousí nás hlídající Schupo česky: „Škoda republiky“…

U zdi stodoly jsou postaveny slamníky a skříně – ty máme také spálit. Jejich odstranění je svízelné – v bezprostřední blízkosti leží první řada povražděných lidických mučedníků.

Na třech místech budoucího hrobu hoří nyní hranice, aby nám dávaly světlo na naši noční smutnou práci. Kouř a jiskry nám ji stěžují. Kolem 23. hodiny odchází Seidl, ovšem s připomínkou, že do 6 hodin ráno musíme být v hloubce tří metrů, jinak že se můžeme klidně položit k ostatním. Když po půlnoci pozorujeme, že vzhledem k daným rozměrům hrobu – asi deset metrů délky a šest metrů šířky budeme v šest hodin ještě daleko určené hloubce, pracujeme rezignovaně a apaticky dál. Vedle mě pracuje Viktor Aron – střídáme se spolu v kopání a vyhazování hlíny. Je velké dusno, svlékli jsme si košile a pot se z nás jen řine. Tu a tam se stále ozývají detonace. Je nám nařízeno konat svou potřebu pět kroků od zastřelených. Franta Krása, vedoucí naší skupiny nás vybízí, abychom vydali ze sebe vše a do šesti hodin byli v určené hloubce. Vždyť se chceme vrátit domů! Kam? Ovšem alespoň „domů“ do Terezína.

Přesně v 6 hodin je Seidl na místě. No počkejte, já vám ukáži, žádná snídaně nebude! Jsme v hloubce asi 2.30 m. Stojím nyní na povrchu a odhazuji hlínu dál. Opodál stojí Seidl, má zde dobrý přehled o tom, co se dole děje. Wostrel k němu přistupuje a cosi mu sděluje. Seidl nařizuje Aeolovi a mně vzít kolečko a jet za ním. Vstupujeme do nízkého podlouhlého přízemního domku, který je nablízku a který zůstal ještě uchráněn. V kuchyni u kamen leží mladší, asi 25 letý muž. Přeřízl si žíly na rukou.

Převážíme ho na kolečku k ostatním. Schupo a SS zatím střílejí zbylé slepice a holuby. Odhazuji stále ještě hlínu dál. Minul mě kamínek – otáčím se – opodál stojí Seidl a povídá: Das nachste Mal treff ich besser, aber mit vas anderm!“ Dávám mu mlčky za pravdu. Asi jsem nepracoval pro něj dost pilně.

V devět hodin nám nařizují změřit hloubku, je to asi 2.70 m. „Dost a dole zplanýrovat!“ zní rozkaz. V 1 hodin je hromadný hrob vykopán.

Dostáváme nyní černou neslazenou kávu a dva kousky chleba a smíme si jít na chvilku odpočinout. Leháme si na trávník u vchodu do zahrady. Odpočíváme asi půl hodiny. Mezi řadami mrtvých se procházejí SS a fotografují… A opět nás volají. Špatně se nám vstává. V zádech máme pocit rozbitých žeber a také se citelně ozývá hlad. Máme nyní mrtvé pochovat. Máme nyní prohlížet mrtvé a cenné věci jako peníze, hodinky, legitimace i cigarety a podobně máme hodit do pytle, který Schupo drží. Má-li mrtvý dobré boty, musejí se zout. Část z nás je poslána do hrobu a ostatní musíme začít s neřízenou prací. Kdo se zdráhá, je surově kopnut a je mu vyhrožováno zastřelením. Stojíme nyní mezi řadami mladých stromků, u nohou prázdné patrony. Teď teprve se díváme mrtvým tváří v tvář. Téměř v každém obličeji zůstal výsměch katanům, kteří je zavraždili. Leží na zádech, na boku. Mladší člověk se drží křečovitě staršího – snad syn a otec. O kousek dál farář v hnědém úboru – jeho bílá hlava zrudla krví. Opodál silnější muž větší postavy s brýlemi. Pak muž s odstřelenou horní částí hlavy. Ta se musí hledat a nasadit, aby prý měl zas mozek a mohl o všem přemýšlet, jak zní cynický rozkaz. O kousek dál leží hubený muž vyšší postavy, tmavovlasý, v tmavém saku, leží se zdviženou pěstí. I zastřelený bílý pes leží opodál, neopustil svého pána ani v poslední chvíli.

Mrtvé nosíme čtyři ke hrobu. To je podle SS příliš pomalu. Prý stačíme dva. Mrtvého máme tahat za nohy, obličejem k zemi. Děláme to opačně, bereme je za ruce a dopravujeme ke hrobu. Když se nikdo nedívá, kapsy nekontrolujeme a pochováváme je se vším, co mají. Téměř každý má u sebe namazaný chleba, který je nyní potřísněn krví. Podle slov Seidla bychom si takový chléb mohli vzít…

Kamarádi dole v hrobě přebírají od nás mrtvé a pokládají je na pravý bok, jednoho vedle druhého, obličejem směrem k hřbitovu. Každý mrtvý má dvě až tři rány v prsou a na hlavě – tu a tam ještě krvácející.

K páté hodině jsme pochovali, za stálého hulákání, řevu a smíchu opilých a přiopilých příslušníků Schupo a SS poslední lidické muže. Bylo jich, jak bylo nařízeno počítat, 174 a jeden pes. „Der Hund kommt zu deh andern hunech!“ – byla odpověď na otázku, co se psem.

Začíná pršet. Nad námi krouží letadlo. Musíme nyní mrtvé posypat chlorovým vápnem, které jsme přivezli v sudu z Terezína.

Prší stále více a těžko se nám hrob zahazuje. Hlína je nasáklá vodou, lepí se na nohy a na lopatu a pociťujeme nesmírnou únavu. Pomalu mizí pod hlínou těla – jen jedna natažená ruka se zaťatou pěstí se zvedá ještě dlouho coby žaloba a výstraha z polozasypaného hrobu – za hodinu mizí také ona.

Vedle mě pracuje Karel Lagendorf – je zřejmě úplně vyčerpán a minutku odpočívá. To zahlédl na druhé straně Wostrel, běží přes čerstvý hrob a bije Karla bičem do obličeje. Karel krvácí a poslední rány, které v Lidicích padly, byly za námi.

V 10 hodin 11. června 1942 večer je hrob zasypán. Stavějí nás opět do trojstupů a počítají. Vidím Pepíka Roubíčků, Bédu Weila, Frantu Strausse, Frantu Krause, Viktora Leše, Frantu Krásu, Viktora a Jirku Aronovi, Karla Lagendorfa a ostatní. Je nás třicet, všichni.

Máme zapadlé oči, ztrhané rysy, krvácející ruce, a věčnou vzpomínku na třicet hodin prožitých s mučedníky Lidic…