Můj známý Vili Feld

23.06.2009 15:31

 

„Je příběhem o člověku, který kdysi slíbil pomoc emigrantovi v  nouzi, nesplnil slovo a trápí ho celoživotní výčitky svědomí. Když později hodnotí svůj život a sčítá klady a zápory svých činů, nesplněné slovo zeje v tomto výčtu jako černá díra…“ Tolik ze záložky na obalu knihy Arnošta Lustiga.

Už od začátku se prolínají vzpomínky na Osvětim a pražský židovský sirotčinec v Belgické 25 se  současností v Římě, kde se oba protagonisté, Jindřich Kraus a Vili Feld, v roce 1950 setkali. Krause, fotoreportéra, vyslala redakce služebně do Říma, Feld zde čeká na vízum do Austrálie. Setkávají se. „Teď už mě musel vidět. Viděl mě. ,To buďte dlouho živ a zdráv. Pane Feld!‘ Trhl sebou. Rychle  se zorientoval.

To jste vy, říkaly jeho oči. Povědomá třpytka… Co jsem ho znal, měl ve výrazu, ve třpytce očí, to  vítězné. Schopnost roztáhnout ruce a obejmout svět a vědět, že neselhal. Znal jsem doby, kdy se ve třpytce jeho očí zatáhlo. Viděl smrt desetitisíců a statisíců… přežil Auschwitz, Birkenau…

Čteme dál a hledáme nějaký děj. Ale nalézáme jen úvahy, odbočování, předávání „rozumů“. Nač ty historky z kavárny Ascheman? Nač příběh s oslem? Proč to neustálé přeskakování, od ženských ňader a klínů k Osvětimi, pak k monogamii a zas k pražskému židovskému Hagiboru, pořád na přeskáčku, teď příběh z Terezína a najednou zas jdou Vili a Jindřich po Via Cavour. Čtenář se o Vilim dozvídá aspoň něco, jaký byl dobyvatel žen, o „starém známém neznámém“, ale to málo v přívalu anekdot a svůdnosti žen jaksi zaniká, vztah Viliho a Jindřicha není vůbec to podstatné.

Krásné je zamyšlení nad osudem Židů včetně, jako v celé knize, nádherného Lustigova českého jazyka.

Viliho Felda nám autor pak přece jen trochu víc přibližuje, když si Jindřich říká: „Díval se na mě. Třpytka se mi zdála pohaslá. Měl svůj svět, který ho zklamal. Výrazem připomínal zhroucení, jakž takž snesitelné, ale zhroucení. Okamžik, než pozvedl zrak a naše pohledy se setkaly. Čišel z něj tichý, nevyslovený stesk…
,Zamyslel jste se?‘ ,Ne,‘ řekl. ,Nabírám sílu.‘ ,Neubývá vám.‘ ,Jsem na cizím hřišti.‘ ,To jsme oba.‘ A zase měl na zlomek vteřiny v očích zhroucený svět. Život, voda nebo písek, protékaly mu mezi prsty…“

Ještě jednou nám pak Jindřich představuje Viliho: „Chlápek, který doběhl první a pro kterého peníze nehrajou roli. Třpytka v očích, které se zužovaly, když vyhrával nad o polovinu mladšími nebo když si předcházel holky snad dvakrát mladší… Dal nažrat prach těm za sebou… Vystavoval na odiv svou tělesnou schránku…“

Hezké je vzpomínání na společná klukovská léta a první lásky v Hagiboru. Společně byli vězněni v Osvětimi, tam také hráli fotbal v jedenáctce vězňů proti esesákům (vyhrát nesměli – jinak…). Poté sledujeme na jedenácti stránkách příběh z římské kanceláře Čs. aerolinek o jakési paní Evženii Novákové – Organdy, ale nevím proč. Rovněž tak rozhovor s hoteliérem Césarem Zamponim.

Pak znovu a znovu až únavné dialogy Viliho s Jindřichem. Pořád čteme o jakýchsi neznámých lidech, jak se kdo seznamuje,  jak nejlépe chytit mouchu, o barmance Margo, o Etně, o čem se baví na banketu dvě devatenáctileté dívky, kdo s kým tancuje atd. atd. Možná, že to někoho může bavit. Ale kde jsou ty Jindřichovy výčitky svědomí, slíbená a nesplněná pomoc, hodnocení života? „Bavilo nás bezstarostně tlachat,“ čteme. Ano, přesně tak je tomu v knize, obvykle s alkoholem. Vlastně až na stranách 222 a 226 se dozvídáme o Viliho „pražské známé“, dává Jindřichovi její jméno a adresu a říká, co jí má vyřídit. „Aby si nedělala starosti. Picollo minore, il minore.

Bude už rozumět. Austrálie se protahuje. Není to beznadějné. Uvažuju, kde bychom se mohli vidět. Nic neslibuju.“ „To je všechno, Vili?“ ptá se Jindřich a Vili odpovídá: „Bude to stačit.“

Jindřich sám sobě slibuje: „Jistě, jistě, vyřídím, zařídím, žádné strachy.“ Tak se ujišťuje ve svůj poslední den v Římě před odletem do Prahy.
„Tu ženskou jsem v Praze nikdy nevolal. Měl jsem v novinách My přijdem spoustu práce.

Za půl roku jsem na to zapomněl,“ konstatuje Jindra Kraus. Setkává se s Vilim, „nezvaným hostem v zemi, kde se narodil“, ještě jednou na pražském letišti. Lže mu, že jeho přítelkyni párkrát sháněl. Stydí se.

Probíhá trapný rozhovor o počasí. „Pro některé věci neexistuje omluva,“ uvažuje, „i když už je lež, vytáčky a zákeřnost a malost, podlost a zbabělost (ve jménu kdovíčeho) a nedodržení slova a neúčast a  netrpělivost s druhým naše denní strava a člověk se brání, jen se střídavým úspěchem.“ Tak uvažuje Jindra a přeje si, aby Vili už vykročil k letadlu, odletěl z jeho života.

„Už nikdy jsem Viliho Felda neviděl.“

(Knihu vydalo Nakladatelství Mladá fronta)

 

Karel Kroupa