Moje milá Barunko…

21.08.2012 21:26

Kniha opět v prodeji

Moje milá Barunko…

Ptát se, dokud je čas, vyprávět, dokud je komu, nenechávat si vzpomínky pro sebe, protože i v nich se jednou budoucí generace mohou najít. Čas je velice prchavý. Letí jak zběsilý, a tak se jednoho dne může stát, že už nebude koho se ptát. Nějak tak si nedávno na konferenci k Českému národnímu povstání posteskl senátor Jaroslav Doubrava, když s lítostí konstatoval, že už nikdy mu maminka ani strýc neřeknou, jak to bylo, když v povstání bojovali na pražských barikádách.

Fakt, „že pomíjivost vzpomínek je pouze o trochu delší nežli pomíjivost lidského života“, si uvědomila Eliška Polanecká a rozhodla se příběh života a osudu své babičky Heleny a dědečka Františka Famfulíka zaznamenat pro další generace. Původně psala jen pro svá vnoučata a své syny. Na naléhání přátel však dala souhlas, aby rodinný příběh dostal knižní podobu.

Minulost, zvláště ta bouřlivá, válečná, je v hodinách dějepisu zpravidla spojena jen s daty, čísly, jmény generálů či maršálů, s bitvami… Obyčejný člověk se v nich zpravidla zcela ztrácí. Jenomže je to právě a především on, kdo plány „shora“ nakonec uvádí v život. Proto je tak důležité – řečeno autorčinými slovy - znát příběhy předků, „vyprávěné se skutečnou úctou těmi, kteří nechtějí zapomínat a také si přejí, aby je poznali ti, co přijdou po nich“.

Život dcery kováře Šimka nebyl nijak snadný. Rodiče ji provdali za synka z chalupy, aniž by je zajímalo, co chce ona sama. Spíše než hospodyni v ní tchýně viděla děvečku a dávala to Heleně patřičně najevo. Málo tenkrát ženy mohly rozhodovat o svém životě. „Byly svázány výchovou, předsudky, přístupem omezené společnosti a obzvláště na venkově žily jako nevolnice, pokorné služebnice svých mužů, otrokyně hospodářství, posilované snad jen svou láskou k dětem a vírou v Boha,“ vykresluje počátky minulého století E. Polanecká.

Šrámy na duši, v srdci, měl i Helenin manžel František. Nesvěřoval se, jak moc se na něm podepsala první světová válka, z níž se vrátil. „… byl uzavřený, možná jen své ženě … vyprávěl o všech hrůzách, které viděl, které nezapomněl a které v nenápadném, chlapsky nevýrazném muži silněji než co jiného formovaly tvrdost, odhodlání a statečnost, vlastnosti, které se tak samozřejmě projevily, když došlo na lámání chleba,“ črtá autorka obraz svého dědečka. Tento charakter se projevil za nacistické okupace, když se nejen jejich syn František, vrchní četnický strážmistr, zapojil do odboje. Rovněž s přáním, aby tato tragická doba nevymizela z historické paměti národa, popisuje Eliška Polanecká protektorátní Čechy a Moravu, kde byl život velmi těžký, „plný strachu, sešněrovaný nacistickým řádem … kdy se každý třásl při pomyšlení, že by tak zvaný německý nadčlověk vyhrál“ druhou světovou válku.

František ml. varoval stíhané gestapem před chystaným zatčením, podporoval potřebné potravinami i penězi, pořádal na ně sbírky zejména v Proseči a okolí. Ukryl některé hledané občany z Proseče a Pasek. Pomáhal bývalým vojákům rozpuštěné čs. armády, kteří odešli do ilegality, opatřoval falešné doklady. Také Helena, její manžel a další syn Karel se zapojili do odboje. Pomáhali partyzánům, operujícím v nedalekých lesích.

Dne 9. dubna 1943 si pro Františka ml. přišlo gestapo. V poutech byl převezen do vazby v Hradci Králové.  Následovaly lidový soud v Berlíně, Malá pevnost Terezín, Praha - cela smrti II/A. Sdílel ji spolu s dalšími četníky zatčenými za ilegální protinacistickou činnost. V knize popravených jsou vedeni pod čísly 89-92. Místem exekuce se stala pražská kobyliská střelnice. Psal se 8. červenec roku 1943.

I zdánlivě tvrdý otec František svého syna oplakával. Fotografie obrazu popravy, která je součástí prosečské kroniky z roku 1943, v autorce pokaždé vyvolá mrazení v zádech. Stejně tak pohled na střelnici v Kobylisích. Když tam viděla vandaly poškozené desky se jmény popravených, cítila lítost a rozhořčení, že „někdo může takto zacházet s památkou na všechny, kteří zde zemřeli za své ideály a za nás“.

Dopisy na rozloučenou, které František mladší napsal, jsou jasným důkazem jejích slov.

„Prosím tě, maminko, vychovávej Vláďu tak, aby byl platný člen lidské společnosti, aby miloval svůj národ a svou vlast a nikdy nezapomínal na svého tatínka…“

 

Na fotografii tříletého synka Vladíka napsal: „Buď hodný, dobrý Čech a vlastenec…“

A v posledním dopise, psaném v den popravy, pevnou rukou zvěčnil:

„Drazí!

Zasílám Vám poslední sbohem. 

 … Snad budoucnost ukáže lepší život Vám a  národu…“

Kniha psaná s upřímnou láskou, psaná srdcem – tak ji lze stručně charakterizovat. Mohla by inspirovat (a nemusí to být v podobě publikace) aspoň k vyprávění, zaznamenání vzpomínek pamětníků na ony doby. Jak jinak probudit hrdost na svůj národ, na své předky, než když je poznáme, porozumíme jejich jednání a třeba i sami sobě. Podobně jak Eliška Polanecká, která závěrem přiznává: „Nepřestanu nikdy vzpomínat. Jsem hrdá na své předky a pyšná na to, že mohu darovat svou lásku a úctu lidem, ke kterým patřím a vždycky už patřit budu.“

Publikaci vydalo Nakladatelství Sobotáles, U Slavie 4, 100 00 Praha 10; tel.: 775 675 675 – Karel Černý; e-mail: sobotales@volny.cz; lze ji rovněž zakoupit u autorky: Eliška Polanecká; tel.: 728 044 186; e-mail: polaneckaeliska@seznam.cz). Stanovená cena je 199 korun. Jde o dotisk prvního vydání, které bylo okamžitě rozebráno.

Pro zajímala, knihy zanedlouho vyjde ve vlámštině v elgii.

                                                                  Jana Časnochová-Vrzalová

 

 

Když se vracíme zpět po stopách svých předků, může se nám stát, že v nich občas nalezneme sami sebe.

 

Životní cesta babičky, která celý život zápasila s krutým údělem osudu a nepodlehla, je pro mne mementem a připomínkou, že život přes veškeré trápení, bolest a slzy stojí za to žít, pokud je člověk milován a nezůstává sám.

 

                             Z knihy Moje milá Barunko…